Článek
Vstoupili jsme nenápadnou plechovou brankou do pomyslné předsíně útočiště a na pomyslný háček jsem odložil svůj život na klíčence z vlasu. Až budu odcházet, zase si ho vyzvednu, ale mezitím nebude v mojí moci.
Na náměstíčku tohohle města ukrytého v jiném městě pulsoval paralelní život, ne nepodobný tomu venku, a přece jiný. Těkali tam pofetovávající kluci, mezi nimi skotačily děti, na šňůrách nad hlavami viselo čerstvě vyprané prádlo. Jen fronta formující se před přístřeškem zahaleným plachtou, jako by tam nepatřila, a přitom právě ta byla stěžejní pro tohle všechno.
S každou další podanou pravicí mi bylo jasné, že šance vycouvat z tohohle podniku se snižují. Na okamžik mi problesklo hlavou, zda se nevrátit. Ale kdo by chtěl být bungee jumperem, co na poslední chvíli přeleze zpátky za římsu a třesoucíma se rukama se odepne z popruhů? Nezbývalo než tuhle výzvu přijmout, dál padat volným pádem a čekat, že mě lano unese, zastaví, až budu u dna, a zase vymrští do běžného života tam nahoře.
Věřící se přišel poklonit Santě Muerte, Sv. Smrti
Tu frontu do přístřešku jsme předběhli a udělali kšeft klukům, kteří se na nás zubili zpoza obřích pytlů kokainu a marihuany a u toho čichali ředidlo z pomačkané plastové lahve. Taková byla dohoda, abychom se dostali až tam, kam jsme potřebovali. Koupit něco jejich kontrabandu.
Na místo mě svezl sám šéf
Ještě jedna důležitá pravda hrála proti případnému NE: Jak jednou nahlédnete do tohohle polosvěta, slovo NE ztrácí na hodnotě, podléhá inflaci loajality. Tady, na výsostné půdě nepsaných vládců Ciudad de México, neplatí pravidla světa, na nějž jsme zvyklí. Jakmile se za vámi zabouchne plechová branka, jakých se v téhle čtvrti skrývá mezi tisícovkami stánků obávané tržnice nespočet, přestáváte být pány svého osudu. Upisujete se ďáblu, jenž vás vítá u tajného vchodu hladce oholenou tváří sympatického mladíka s ostrými rysy, rozkouřeným jointem za uchem a ovázaným zápěstím zraněným v pouliční bitce o peníze.
Pokyvuje na vás šibalským úsměvem a zároveň oznamuje do vysílačky váš příchod. Plácnete si s ním jako se starým známým, ovšem ani ten nejstarší starý známý nemá v tu chvíli tak velkou moc nad vaším příštím bytím a nebytím, jako třímá v daný moment parta anonymních teenagerů tady v podsvětí. Co řeknou zdejší polobozi, to platí, a tak vás vaše případné NE vrhá do stínu nedůvěry, činí vás podezřelým a slabým - ne jako v běžných kruzích transparentního světa, kde NE je dokonce známkou sebedůvěry a síly. Tady musíte své NE odevzdat u vchodu, jinak vám zůstane jako pálivý cejch. Zatímco odhodlaný souhlas potvrzuje, že jste ti správní lidé na správném místě, a je vaší vstupenkou i výstupenkou zároveň.
A tak když mi E., postávající na náměstíčku a koketující se svými známými oznámil, že k oltáři Santy Muerte, patronce narkotrafikantů a vůbec zatracenců všeho druhu, o níž jsem přišel dělat reportáž, mě odveze samotný šéf téhle buňky vedoucího kartelu v Ciudad de México, znejistěl jsem a hlavou mi probleskly všechny možné i nemožné důsledky jediného NE.
Nakonec se však nezdálo, že by se mě někdo ptal, jestli chci, nebo nechci. Urostlý P. přijel beze slůvka na svém skútru, mávnul na mě, abych si sedl za něj, a tak jsem hodil nohy na pedály spolujezdce, chopil se madel za sedačkou a už jsme byli zpátky mezi stánky a korzujícími chodci, mezi nimiž jsme kličkovali v plné rychlosti a já si nejednou říkal, že nemáme šanci tímhle vražedným tempem na místo dojet, ale jestli dojedeme a já přežiju tenhle den, bude to jeden z těch, na které se nezapomíná.
Moje ustaraná maličkost onehdá uprostřed kartelové čtvrti. Fotil samotný P.
Samozřejmě, že jsme neměli helmy. V protisměru jsme přetínali tříproudou tepnu, jednou nás málem scvakla dvě auta mezi sebe, jednou porazil autobus, do něhož jsme se řítili, ale můj sedmnáctiletý šofér to se sebejistotou, která se sluší na šéfa gangu, vybral ladností krasobruslaře. Snad nad námi už tehdy bděla samotná Santa Muerte a jistila z okraje propasti druhý konec elastického lana.
Tihle lidi jsou jako voda…
Projížděli jsme po chodníku mezi bytovkami ubohého sídliště, na jehož konci jsem neviděl pokračování cesty, a tak jsem se zděsil, že tohle je ten moment, kdy se z vyjížďky stává únos. Že jsme mezi polorozpadlými domy minuli nudící se policajtku, mě neuklidnilo, spíš mě její servilní uhnutí z chodníku utvrdilo v tom, že tohle místo není pod nadvládou běžných autorit. Slepá ulička se ale ukázala jako moudrá zkratka a my se objevili v lidmi posetém rameni jiné silnice.
Vzduch nasytila vůně jointů, lidi se mačkali na sebe, třebaže zrovna vrcholila koronavirová pandemie, v níž Mexiko prohrávalo i v mezinárodním srovnání na celé čáře a krematoria nestíhala odvádět svou práci. Masky se tu nenosily, to se ke gangsterům nehodí, a mně bylo nařízeno roušku sundat, aby mi bylo vidět do tváře.
Slavnost na počest Santy Muerte, známé jako patronka narkotrafikantů
Ale kde jinde bych se měl cítit bezpečněji než tady, v bezprostřední blízkosti nejvíc emblematického oltáře Santy Muerte, která ochraňuje všechny bez rozdílu - jelikož na smrt má nárok každý - a tudíž je patronkou kriminálníků a gangsterů, protože světice v podobě smrtky oděné v honosných šatech nesoudí, a tak bdí i nad všemi těmi zbloudilými dušemi, co se tu sešly a které měly kolem očí vytetované slzy a křížky. Přišly se jí sem poklonit a složit oběti a dary, aby je střežila na jejich divokých cestách životem.
Atmosféra byla vyklidněná a účastníci pouliční mše na počest sv. Smrti nadmíru přívětiví. Nevím, zda to byla zásluha osobnosti mého průvodce, s největší pravděpodobností ano, každopádně míra přívětivosti ke mně a mému foťáku byla až šokující. Popravdě jsem se tam cítil příjemně. Ale měl jsem na paměti slova svého fixera: „Tyhle lidi jsou jako voda. Někdy klidní, někdy rozbouření. A nikdy nevíš, kdy přejdou z jednoho do druhého.“
Věřící hostí svou patronku dýmem z doutníků, jointů, panáky mezcalu nebo šperky či bankovkami.
Udělal jsem si fotky u oltáře i fotky procesí na ulici. Asi po čtvrt hodině se mě můj průvodce otázal, zda to stačí, a já řekl, že ano, neboť jsem opět tušil, že NE není položkou na menu odpovědí. Nasedli jsme na skútr a uháněli zpátky do útočiště. Až teď jsem uvěřil, že to nebyla léčka.
Zpátky v tajemném stanu už se vesele konzumovalo, co jsme koupili při příchodu, abychom ospravedlnili své vtrhnutí do tohohle epesního obýváku. Kluci lapali po dechu, když se ptali, kolik tohle zboží stojí v Česku, a já jim sdělil částku násobně vyšší, než jaká byla ta u nich. Ale líbilo se jim, když jsem je učil pár českých slovíček.
Fronta před stanem se ani s nadcházejícím večerem neumenšovala, zatímco sluneční světlo se barvilo do oranžova a vrhalo stíny na náměstíčko mezi domy, kde zase probíhal běžný život – zombie výrostci si užívali kontraband, opodál beze slova seděl na kolečkovém křesle starší muž, čísi děti se snažily prodat sladkosti - koupil jsem si od nich hroznové pitíčko, ale bylo jako kostka ledu, a tak jsem si ho schoval na doma. Kluk s vysílačkou a jointem za uchem mi u vchodu věnoval ještě nanuk.
Přímo v úkrytu jsem nesměl fotit. Vyprosil jsem si alespoň tuhle fotku vyzdobeného kola na náměstíčku města ukrytého v jiném městě.
Rozloučili jsme se se všemi, jako by se z nás za těch pár okamžiků stali staří známí. Poplácání předloktím – teď už plně v anti-covidovém stylu a pod dohledem edukačního plakátu s návodem, jak se chránit před covidem, na vratech, několik krátkých frází a mně se nechtělo odejít, jak vřele a přátelsky se tam ke mně chovali.
V dané chvíli a dané situaci to bylo místo, kde nikdo nikoho nesoudil, nikdo nedělal rozdíly, nekladl hloupé otázky, nikdo se nepovyšoval, ani neponižoval. Všichni tu byli stejně zatracení ve svých divokých cestách.
Dál jsem neviděl a byl jsem za to rád. Zase jsem si došel vyzvednout svou pomyslnou klíčenku. Naštěstí tam na mě čekala. Jen spánek tu noc nepřišel a nepřicházel ani další dny.
Obsáhlejší fotoreportáže z mých výprav za Santou Muerte a vůbec za temnou stranou Mexika najdete také na mém webu, kde pravidelně popisuji radosti a slasti života novináře v Mexiku.
