Fotil jsem kult Santy Muerte, patronky mexických kartelů. Narcos nejsou jediní návštěvníci

Začátkem roku prováděla mexická policie zátah na zloděje aut ve městě Querétaro, při níž v jedné motorkářské dílně objevila oltář zasvěcený Santě Muerte. Neskrýval však jen běžné vyobrazení světice v podobě Smrtky. Nýbrž také lidské kosterní pozůstatky. Nebylo to přitom poprvé, co k nějakému takovému nálezu došlo.

V květnu v Ciudad de México odhalili policisté při zátahu na drogové pašeráky 200 kilo marihuany, ve společnosti náboženských sošek včetně Santy Muerte a několika keramických lebek a dalších náboženských předmětů. A teprve před dvěma týdny pro změnu v Ekvádoru tamní armáda našla v jednom z obytných domů vícero oltářů a sošek Santy Muerte a spolu s nimi i lidské ostatky.

Tolik pro dokreslení, s čím tady máme co do činění.

Santa Muerte je náboženská postava, jejíž popularita ve stávající podobě odstartovala zhruba na počátku století v Mexiku. Počátky tohoto uctívání vyobrazení smrti coby posvátného symbolu ale sahají až do předkolumbovských dob a mají co do činění s vírou původních civilizací v oblasti dnešního Mexika. Dnes se profilují výrazně jednoznačněji, a to v podobě kostry s kosou a kápí, jíž se říká Santa Muerte.

Smířlivější teorie o tomto náboženství se drží historky o tom, že smrt jako taková čeká nás všechny, a proto i Santa Muerte otevírá svou náruč všem. Což v překladu znamená, že na rozdíl například od katolictví nezapovídá účast například lidem s jinou než heterosexuální orientací nebo lidem, kteří žijí v hříchu. A právě tam začíná ta méně pěkná teorie, která tvrdí, že právě proto je patronkou mexických narkotrafikantů a vůbec zločinců, a také hlavní účastnicí všelijakých okultistických rituálů.

Když dorazil do Mexika v roce 2016 papež František, hned první den se do tohoto symbolu opřel a označil jej za „makabrózní symbol“ spojený s obchodem s drogami. Už dříve Vatikán věřící v Santu Muerte odsoudil za rouhačství (blasfémii), stejně jako satanismus.

A tak mě celé tohle téma už léta bere za srdce. Zajímalo mě, kde mezi těmi dvěma příběhy leží pravda. A tak jsem se v roce 2020 poprvé vypravil do Tepita, centra zločinu uprostřed Mexico City. Tahle nechvalně proslulá čtvrť v historickém centru je domovem kartelu La Unión Tepito, také jedné z největších černých tržnic v Mexiku a také nejslavnějšího oltáře Santy Muerte na světě. K němu jsem mířil. A cesta tam vedla přes tajné útočiště kartelu, kde jsem měl možnost nahlédnout přímo do útrob této organizace. K nejslavnější soše smrtky mě pak doprovodil sám šéf téhle kartelové buňky. Jak to dopadlo, si můžete prohlédnout v jedné mé starší reportáži.

Do Tepita jsem se pak vracel opakovaně a dokumentoval kult Santy Muerte. Už jsem se tam ani nebál a mezi místními jsem se pohyboval i bez kartelové eskorty. Tuhle fotosérii jsem například pořídil loni o dušičkách, kdy se v Tepitu obzvlášť důkladně slaví nejvýznamnější svátek Santy Muerte.

Považoval jsem to už za uzavřenou věc, ale pak jsem loni v prosinci při projíždění jiné nepopulární čtvrti v Ciudad de México, Doctores, narazil na podivný úkaz. Před jednou taquerií tam stál zaparkovaný moped s kárkou a na ní byla umístěná velká osvětlená smrtka.

Nedalo mi to a začal jsem pátrat po jejím původu. Až mě stopy dovedly do menší kapličky ve čtvrti Doctores, u které se pravidelně dvakrát do měsíce scházeli věřící. Podařilo se mi tam zastihnout syna zakladatelky téhle kaple, který právě parkoval pojízdný oltář Santy Muerte. Dokonce mě pozval na příští bohoslužbu.

Když jsem dorazil, připravený po všech těch zážitcích z Tepita na všechno, zarazilo mě, jak milá a obyčejná je místní společnost. Čekal jsem potetované obličeje, zbraně a drogy, jako tomu bývá u oltáře v Tepitu, místo toho jsem narazil na spořádanou sousedskou slavnost. I tak jsem ale s focením zpočátku raději vyčkával.

Dal jsem si záležet, aby věřící, kteří se shromáždili uvnitř kaple i před ní, viděli, že se družně bavím se synem zakladatelky kaple, a vysloužil si jejich důvěru. To se mi podařilo, neboť za chvíli si mě přestali všímat zcela. Ne že by předtím moje přítomnost vzbudila kdejaké pozdvižení, ale všem bylo jasné, že tam se svou evropskou vizáží nepatřím.

Nakonec se k nám připojila i samotná zakladatelka kaple s oltářem, María Alícia Pulído. Působila sice na pohled ze všech nejobyčejněji – oblečená v babičkovské zástěře, ostříhaná na kluka a s poloprázdným chrupem – zato její aura byla nepřekonatelná. Neustále se chechtala až ďábelským smíchem, procházela mezi příchozími s rozpálenou cigaretou a častovala je kdejakými poznámkami.

Ještě než začala mše, bylo zapotřebí zapojit techniku. Div mi nezaskočila „mešní“ tequila, kterou mi tam naservírovali, když jsem uviděl, jak před oltářem Santy Muerte, toho mystického a legendami opředeného božstva vyhnanců z podsvětí, instalují kruhové selfie světlo, jaká používají influenceři, a chytrý telefon. „Všechno streamujeme na Tiktok,“ oznámili mi.

Když se podařilo přenos zprovoznit, mše Santy Muerte mohla začít. María Alícia na židličce před oltářem předčítala z otrhaného notesu zápisky z Bible. Kdo by si myslel, že tady bude probíhat nějaký satanský rituál, je na omylu. Věřící se křižovali a zvolávali Amen po každé modlitbě. Obraceli se k Ježíši Kristu, Panně Marii a až potom k Santě Muerte. Protože jak věřící běžně dodávají, nejsou to žádní kacíři nebo nepřátelé křesťanské víry. Jen si vybrali světici, která boří její tradiční rigidní pravidla.

„Spousta lidí na nás nadává, protože neví, o čem to je,“ řekla mi později María Alícia, „dívají se na nás divně, odsuzují nás, že nevěříme v Boha. Ale my věříme v Boha! A věříme v Pannu Marii Guadalupskou. A v San Judas Tadeo. A věříme v satanismus a věříme ve všechno. Akorát nevěříme v humanitu,“ řekla a smála se u toho tím svým divokým smíchem.

Když byly všechny modlitby u konce, nastal čas poklonit se Smrtce a položit na její oltář dary ve formě svíček, bankovek, cigaret nebo placatek mezcalu. Potom se šlo jíst. Samotná paní šéfová servírovala z obrovského hrnce do plastových misek pro všechny příchozí chilaquiles, tradiční pokrm z kousků kukuřičných placek nasáklých červenou salsou. Byly pálivější než cokoli, co jsem kdy jedl, a pyšná kuchařka ze zpoza hrnce jen spokojeně zubila, když viděla, jak se všichni strávníci potí a shánějí se po pití.

Podařilo se mi kromě pořízení fotek zevnitř i zvenčí kaple a během mše také zabřednout do rozhovoru s několika lidmi. Vůbec jsem z nich neměl pocit, že by se mělo jednat o nějaké kriminálníky. Prakticky do jednoho měli běžná zaměstnání, rodinu, jen vedle toho ještě věřili v tuhle netradiční figuru, opředenou líbivými i méně líbivými legendami.

Řada z nich také měla za sebou kdejaké tragédie, které se k víře přivedly. I samotná María Alícia se mi svěřila, že kapli založila před 22 lety poté, co měla její dcera vážnou dopravní nehodu.

Věřící mě místo odsudků přijali mezi sebe, a dokonce mě pozvali, abych přišel i na jejich příští setkání.

A tak jsem opět dorazil. Tentokrát už ne tolik jako cizinec a mohl jsem si dovolit cpát se mezi věřící a fotit mnohem víc. S některými jsme se nakonec i spřátelili. Troufnu si říct, že jsem se během pár měsíců stal součástí jejich mší. Možná i proto, že jsem jim pak vždycky donesl vytištěné fotky, na kterých jsem konkrétní lidi zvěčnil. Nakonec za mnou sami tihle lidé chodili, abych je vyfotil – což jsem činil já.

V těchto dnech je to rok, co jsem zahlédl onen vozík se Santou Muerte, a za tu dobu jsem byl na spoustě bohoslužeb jejích věrných ve čtvrti Doctores. Z toho, co jsem tam viděl a zažil, mohu jen konstatovat, že věřit v Santu Muerte nemusí hned znamenat mít ve sklepě děsivé oltáře s lidskými kostmi. Třebaže někteří takové oltáře doma mají. Nic ale není černobílé, ani tady v mexickém „podsvětí“.

Série mých fotek z tohoto rok trvajícího projektu vyšla v listopadu na mexické dokumentární platformě Zonadocs. Pro české zájemce jsem ji vydal i jako obsáhlou fotoreportáž s nejlepšími fotografiemi a veškerým vyprávěním o tom, co mě během téhle práce provázelo.