V tomhle baru byl štamgastem Ozzy, Lemmy a spol. Letitá barmanka mi vyprávěla o pařbách s legendami

Dnes už jeho legenda přerostla to místo samotné. Když tam ve svých zlatých časech pařívali Ozzy Osbourne, Rolling Stones nebo Guns N‘ Roses a než ho za svůj druhý domov pojal Lemmy Kilmister, mělo nálepku emblematického lokálu. Místa, kde jste si mohli sáhnout na svého idola a kterému se dříve nevyhýbal třeba ani Elvis Presley, Beatles nebo Marilyn Monroe.

Když jsem před osmi lety přišel naivně do Los Angeles, abych tam prožil svůj americký sen, bylo to právě proto, že jsem chtěl být blízko všech těch příběhů o zrození rockových legend. Právě tady vyrostla budoucí nesmrtelná světová jména showbusinessu. A já chtěl být součástí toho chaosu jménem Los Angeles.

Bydlel jsem tehdy v hostelu v Hollywoodu a slavný Sunset Boulevard jsem měl de facto za rohem. Ačkoli jsem to měl přes ulici k Chodníku slávy, kam se chodí odhalovat hvězdy těch, co (nejen) v Hollywoodu prorazili, to místo samo o sobě jako by spíš vypadlo z hororu o životě na ulici. Až když jste po Sunset Boulevardu pokračovali dál na západ, začal klesat a podél přibývaly dražší a dražší podniky a podél nich dražší a dražší auta.

A pak se zase začal zvedat a najednou jste viděli slavné kluby jako Whisky and GoGo, Roxy a nad tím vším po pravé straně na kopci duhovou vlajku s nápisem Rainbow Bar and Grill. Věděl jsem o tom místě z memoárů členů Mötley Crüe nebo Motörhead. A nemohl jsem si jeho návštěvu nechat ujít.

Byl jsem tehdy v září 2017 ubohým vandrákem, co vyměnil všechno za cestu do Ameriky, a tak jsem šetřil, kde se dalo. Měl jsem s sebou skateboard, a tak místo abych vyhodil dolar za autobus tam a dolar zpátky, vydal jsem se do Rainbow onoho osudného dne v parném Los Angeles na prkně. Bylo to asi nějakých pět kilometrů.

Když jsem se vydrápal na poslední kopec a stanul před tím slavným místem, byl jsem zpocený, udýchaný, patrně smradlavý a vypadal jsem asi jako nějaký prazvláštní studentík, co se ztratil z výletu. Ale byl jsem tady, v místě, kde se to všechno odehrávalo. Už u vchodu na prostorné patio vás uvítal Lemmy v podobě bronzové sochy životní velikosti.

V posledních letech svého života to byl právě on, kdo byl hlavním lákadlem tohohle baru. Bydlíval za rohem, a tak když zrovna nebyl na tour s Motörhead, vysedával na baru v Rainbow, pil jacka s colou a hrál automaty. To se vědělo. Zbytek dřívějších štamgastů už se buď upil, ufetoval, abstinoval, nebo začali navštěvovat dražší a luxusnější podniky věhlasných jmen. Ale Lemmy zůstával věrný své alkoholové Alma Mater, a tak je tam jeho duch všude přítomný i po jeho smrti v prosinci 2015, tedy necelé dva roky před mou návštěvou.

Rainbow je dnes prostorný komplex, sestávající z více částí. První vstoupíte z ulice do zmíněného patia se zahrádkou. Uvnitř je pak členitý prostor, kde najdete jak lounge s okrouhými válendami kolem stolků, tak klasické stoly, a pak samozřejmě Lemmyho bar. V patře jsou záchody a také místnost s pódiem pro menší akce.

Vešel jsem s prknem v ruce trochu nepatřičně do tohohle věhlasného doupěte. Jak nějaký zpropadený beach boy. Přitom už od vstupních dveří byly stěny polepené fotkami z akcí, které se tady konaly a na kterých nesměly chybět rockové legendy: Mick Jagger, Axl Rose, Slash, Alice Cooper, Ozzy Osbourne, Tommy Lee a další.

Zabloudil jsem do místnosti s barem. Byla nasvícená do ruda, takže tam bylo příjemně temno. Sednul jsem si na bar a poručil si pivo.

Za barem pracovala dáma v černých večerních šatech. Jinak než dáma se to ani říct nedá. Působila elegantně, upraveně, a sálala z ní jakási dominantní energie. Bylo znát, že ona je tohle místo. Měla perly kolem krku a za celou tu dobu se neusmála. Zeptala se mě, jaké chci pivo, a já zvolil nějakou značku, co jsem neznal. Za chvilku mi ho přinesla a odzátkovala.

Mlčky jsem popíjel, zatímco ona rovnala uschlé růže pod zarámovanou fotkou Lemmyho. Prohlížel jsem si halabala rozmístěné zlaté desky po stěnách. Stejně tak fotky hvězd, které tu trávily své zlaté časy. Tohle místo totiž začalo být mezi uměleckou smetánkou populární už od 70. let. Při otevíračce v roce 1972 nechyběli Beatles nebo Elton John. Občas se tam prý mihnul i Elvis Presley, a když to ještě bývala restaurace Villa Nova, tak i Marylin Monroe.

Prohlížel jsem si gauče, na kterých se natáčel klip November Rain od Guns ‚N‘ Roses, a stůl, ke kterému Nikki Sixx přibil ucho mladého pankáče.

Vedle mě se na bar posadil pár ve středních letech. Hned se se mnou dali do řeči. Gil byl bodrý chlapík, který se očividně s barmankou znal. Hned mi začal vyprávět, že tady v Rainbow kdysi vystupoval se svou kapelou. Rozpovídal se taky, že ho tady nějaký hromotluk popadnul za pásek a vyhodil na chodník. „Tak ten už nežije, zemřel loni v zimě,“ vložila se do vyprávění barmanka.

Teď jsem zase vyprávěl já svůj příběh. Že jsem z Česka, ale že jsem vždycky snil o tom zkusit žít v zahraničí. A že právě nastala ta správná chvíle, a tak jsem odešel do LA.

„Páni!“ vykřikl Gil, „můj dědeček přišel do Ameriky z Československa!“

Rázem z nás byli kamarádi. Gil s manželkou objednali talíř s hranolky a pořád mě pobízeli, abych si od nich vzal. Víc a víc. Pravda, po pár týdnech odbývání se mraženou pizzou jsem nevypadal asi příliš ve formě. Gil pak trval i na tom, že mi zaplatí pivo.

„Neblázni, už jste mě pohostili dost,“ namítal jsem, i když to nebylo k ničemu a já byl nakonec rád, „ale kdybyste věděli o nějaký práci nebo bydlení, to by bylo fajn.“

Teď se do hovoru zase vmísila Kim, jak mi Gil představil barmanku. „Proč nezkusíš … (už si nevzpomínám na název toho místa)? Je to tady za rohem a pronajímají pokoje za dobrou cenu. Jestli chceš, napíšu ti číslo.“

Málem mi vypadla čelist, že mi s bydlením v Los Angeles bude pomáhat tahleta diva, která se osobně znala s 90 procenty mých rockových idolů. Vzápětí se vrátila s papírkem a napsala na něj telefon. Poděkoval jsem jí a strčil ho do peněženky.

Hovor se stočil zase k rocku. Vyprávěli jsme si kdejaké historky a já byl samozřejmě nejlačnější těch, které vyprávěla Kim. „Lemmy seděl tady na svém místě, potáhnul si z cigarety a ptá se mě: ‚Proč jsi nikdy nepřišla na náš koncert?‘ A já na to: ‚Protože hrajete tak nahlas, že se to nedá poslouchat!‘ A Slash, který seděl vedle, hnedka jak sedíš ty, jenom přikyvoval: ‚Hrajete tak nahlas, že mi z toho padá klobouk z hlavy.‘“

Smáli jsme se, pak se ale Kim zalily oči a otočila se, abychom to neviděli. Na to vše shlížel Lemmy ze zdi, v mihotavém světle svíčky na polici vedle. Nakonec jsme se rozloučili s Gilem, poděkoval jsem jemu i manželce a slíbil Kim, že se zase zastavím. Odfrčel jsem na svém skateboardu zpátky do hostelu, v podstatně pozdviženější náladě.

Když jsem se po několika dnech vrátil, tentokrát už bez skejtu, šel jsem si sednout rovnou na bar a pozdravil se s Kim. „Jak jsi pochodil s bydlením?“ ptala se mě.

Řekl jsem popravdě, že nepochodil. Zato jsem dostal z jedné redakce nabídku, abych sepsal její příběh. „Můj příběh ne,“ řekla po dlouhé pauze, „ale o Rainbow ti klidně něco povím.“ A tak jsme se domluvili, že si příště přinesu diktafon a otázky.

„Pracuju tady od roku 1982,“ řekla mi při našem dalším rozhovoru, „bylo mi 25 let, když jsem nastoupila.“ Ale přestože musela mít v paměti milióny neskutečných historek, bylo těžké z ní něco dostat. Ostatně tak to má u dobrých barmanů být – vidí toho hodně, ale jsou diskrétní. Kim působila, jako by byla živoucí kronikou těch starých divokých časů. Ale k té kronice se nikdo jen tak nedostane. Ona není nějaký pozorovatel zvenčí, ona byla součástí toho všeho. A další aktéři pro ni nejsou nějaké hvězdy z časopisů, ale její bratři a sestry.

V den, kdy jsem za ní přišel udělat rozhovor, přicházelo do baru stále víc lidí. Těch, kteří se přišli vyfotit u fotek hvězd, vypít si Jacka Danielse na Lemmyho sesli a pak zase odejít dál. Kim se zdála být víc a víc uzavřená.

„Můžu se teda aspoň zeptat, jak se tohle místo za tu dobu změnilo? Proměnilo se hodně?“ zkoušel jsem to. Čekal jsem, že mi řekne, že to tady nijak nerenovují, že to schválně udržují takové, jaké to bylo po desetiletí.

„Hodně? Změnilo se úplně všechno,“ hlesla odevzdaně, „jediný, co zůstalo, je ta budova a hudba.“ Pochopil jsem. Kulisy možná zůstaly nedotčené, ale duch toho místa ovládnul turismus.

A jestli je z toho smutná? „Jasně, že jsem. Všichni moji kamarádi odešli, chodí sem už jen samí cizí lidi, je to turistická past. Pro mě už je to jen práce.“

A tak jsem se s Kim onoho večera rozloučil, poděkoval za vše, připil Lemmymu a do Rainbow už se nikdy nevrátil. Protože mě osud nečekaně zavál z Los Angeles do Mexika.

Příběh Rainbow, Kim a mojí cesty za Americkým snem je součástí mé knihy Není co ztratit, kterou jsem právě vydal. Pokud byste chtěli, můžete si ji přečíst online zde.