Článek
Tím termínem se obvykle myslí narážka na nějakou malost, buranství, neumění chovat se a malost vůči jiným národům. Ano, určitě ho v sobě máme. Možná je to relikt toho, že jsme žili velkou část minulého století uzavření, v útlaku, bez možnosti podívat se ven, v pozadí, v chudobě, bez možnosti naučit se, jak se chovat na úrovni.
V tom stejném minulém století tady ale byli hrdinové Gabčík, Kubiš a spol., Palach, Havel, Masaryk a tisíce těch, kteří žili svůj velký život navzdory těžkostem. Taky tady máme vědce, kteří dali světu vynálezy, jež dodnes mění životy miliard lidí. Máme sportovce, kteří inspirují i ve vzdálených koutech světa. A máme i spoustu lidí, kteří nám dělají čest v tichosti.
A přesto, když o sobě jako Češi uvažujeme, tak převáží posměch nad tím, že si rodiny při cestě na dovolenou balí s sebou do alobalu řízek. Anebo že někdo v letadle tleská. Víc než to, že jsme urputný národ s velkými ideály a věhlasnou historií plnou statečných momentů se sami sobě smějeme za to, že nosíme ponožky v sandálech.
Naopak velikost bych viděl v tom, že tyhle svoje pro někoho „přešlapy“ přijmeme. Nikdo není dokonalý. Ale důležité je svoje nedokonalosti rozpoznat, akceptovat je a pracovat na nich. Ne se za ně shazovat s rovnou se posílat mezi neschopný póvl.
Když potká Čech Čecha v cizině
Už to bude skoro deset let, co střídavě žiji v Mexiku. V dubnu jsem se vrátil do Česka a zrovna nedávno mě tady navštívila přítelkyně z Mexika. Nebyla to první taková návštěva. A já pokaždé žasnu, s jakou ohromností lidé tady v Česku moje zahraniční návštěvy přijmou. Jakou pozorností je zahrnou, jak moc se snaží, aby si to tady cizinci užili. To je to Češství, na které musíme být hrdí.
Jasně, můžete namítnout, že ráno v sámošce se na vás neusměje prodavačka, že lidi na ulici se mračí, že jsme protivní, že se neumíme oblíkat a nemáme vybrané chování. Ano, rozhodně nemíním natírat tu naši českou realitu narůžovo. Koneckonců možná i to je jedním z důvodů, proč jsem kdysi odešel – že tady chybí ta pestrobarevnost a rozmanitost všedního dne, že jsme takoví maloměšťáci bez rozhledu a vkusu. Ale ani to není důvod, abychom sami sebe takhle před celým světem shazovali.
Bůh ví, proč se tak nemáme rádi. Když jsem šel před lety v Mexiku v jedné zastrčené vesničce s kamarádkou po pláži a viděl týpka v tričku Škvor nebo Alkehol – už nevím, co to bylo za českou kapelu – řekla mi: „Tak za ním zajdeme ho pozdravit!“ A já instinktivně: „Ne, ne, to ať tě ani nenapadne.“ Takže ani já nejsem nad věcí, taky se v cizině straním krajanů a taky jsem se kdysi občas přistihnul, jak se svého původu trochu straním.
Dodnes přemýšlím o tom, proč to tak máme. Zato třeba ti Mexičani, kterých je 130 milionů, když se potkají v cizině, tak se shlukují, seznamují, radují, že se potkali. A pozor, i oni si s sebou nesou svoje buranství, podobné jako to české – taky si s sebou vozí tortilly do celého světa, taky to svoje obyčejné mexičanství nezapřou. Ale co s ním dělají? Neprotáčí nad ním oči a neodvrací se od něj, ale udělají si z něj srandu.
Umění vzepřít se
Když přijedete do Mexika, jedna věc vám bije do uší. Zejména po Mexico City neustále jezdí kraksny vykupující různé nefunkční spotřebiče a vůbec objemné předměty určené k vyhození. Mají takovou nezaměnitelnou znělku, která je tak chytlavá, že se stala nepsanou hymnou města. A přitom je součástí spíš toho maloměšťáctví. Když pak byl poslední světový šampionát ve fotbale, Mexičtí fanoušci bavili sami sebe, a hlavně celý Katar tím, že chodili v ulicích, na zádech měli obří repreáky a z nich vyhrávali tuhle „hymnu“. Byla to legrace, ale taky přijetí svých nedokonalostí. Asi jako kdybychom hrdě navlékli ponožky do sandálů a u toho baštili chleba. A v duchu byli hrdí na to, že jsme to my Češi, kteří si stoupnou neohroženě na barikády, když je potřeba. Kteří metají do světa umělce, vědce, sportovce a kdysi i politiky.
Pak je tu ale ten náš problém, že se neumíme – nebo nechceme – postavit svým démonům. Když jsem se v dubnu vrátil, viděl jsem zmoženou, utahanou, místy rezignovanou společnost před infarktem. Lidi se ploužili v ulicích, strhané rysy v obličejích. Až v posledních letech tohle pozoruji: jak mají lidi povadlé sinalé tváře bez života. Jakmile člověk vyjede z Prahy do toho reálnějšího Česka, připadá si jako v sovětském filmu. Jediný život – dá-li se to tak nazvat – často představují torza, co jdou s hlavou shrbenou, v každé ruce jednu igelitku, odkudsi kamsi. Teda, z práce domů, nebo z domova do práce.
Na to se bohužel v mnoha případech smrsknul život v tom našem Česku. Na cestu z kolbenky do obchodu a pak domů. Proto se nám zdá tak vzdálený život třeba ve Středomoří, kde lidi všech generací vysedávají dlouho do noci v tavernách, hrají šachy, nebo si jen tak povídají. My jdeme do Kauflandu a pak honem do bytu, zatáhnout záclony a nějak to přečkat do dalšího dne.
Já to nikomu nemám za zlé. Znovu opakuju, je potřeba to naopak prozkoumat, akceptovat a říct si, jestli se nám to líbí. Možná i tuším, kde je problém – jedním z nich je klima, jedním je naše chladnější povaha, jedním je i systém, ve kterém žijeme a který aktuálně většině lidí ani nedá šanci se nadechnout a místo na večeři do restaurace nás žene do tlačenic o zlevněnou kostku másla.
Ten největší problém vidím v tom, že jsme rezignovali právě na to „naše“. Na to, co patří nám lidem odspoda. Rezignovali jsme na vlastní hrdost a sebevědomí. Rezignovali jsme na to, že máme hlas a že my sami o sobě můžeme rozhodnout. Přijali jsme tak nějak, že nám někdo vládne a ten někdo o nás rozhoduje a my s tím nic nenaděláme – tak jako jsme to měli mnohokrát v minulosti. Zdraží jídlo? Tak co už, budeme prostě muset přidat a víc pracovat. Zvýší daně? No, co se dá dělat, tak holt budeme míň jíst. Zpřísní tohle a tamto? No nic, budeme si muset dávat víc pozor.
A to nejhorší na tom všem, a to nedokážu omluvit, je, že místo abychom se proti tomu semkli a bratřili a společně bojovali proti systému, který nám tohle dělá, tak jdeme jeden proti druhému. Tamten dělá něco jinak? Hajzl, tak to mu zavařím. Tamté se daří? Určitě to má přes postel. Tamhleten je na ulici? Určitě proto, že jenom chlastal a nepracoval. Tamten dělá něco po svém? Tak ho nabonzuju, nebo ho budu aspoň pomlouvat. Pochopitelně to neplatí pro všechny, ale to je ten smrad, který se naší krajinou šíří.
Nikoli ponožky v sandálech, ale to neustálé přijímání a podrobování se a neschopnost troufnout si na ty nahoře, jen na ty dole. Tohle je za mě to nebezpečné čecháčkovství. Zapomněli jsme umění vzepřít se a bojovat za svoje práva. Za to naše lidství, za to, že jsme fajn lidi a máme světu co nabídnout. Neměli bychom se za sebe stydět proto, že je nás málo a že se mračíme. Měli bychom se nad to povznést. Ale hlavně bychom se měli naučit se společně vzepřít, když se nám to nelíbí: hlásat to, jít do ulic, volit, protestovat. Protože stát tvoří lidi, nikoli pár desítek politiků.
Mít se trochu rádi
Cesta k tomu ale začíná v tom, že se přestaneme tak nenávidět a sami sebe ponižovat. Že přijmeme svoje nedokonalosti a vyzdvihneme přednosti. Že se začneme mít trochu rádi a budeme se podporovat. Navzájem. Pak může přijít opravdová změna odspodu, nikoli svrchu.
Ale to jsem asi naivní idealista, co?
Možná jo, ale velký věci často začínají právě u naivních ideálů. Chtěl jsem se s vámi podělit o tenhle můj pohled na náš národ očima někoho, koho právě ta rezignace na život a na to, co všechno ve skutečnosti nabízí, odvála do ciziny, kde se často žije tak nějak plněji a opravdověji, i když tam kolikrát neteče ani pitná voda z kohoutku a lidi nemají na to zajít si k doktorovi. Příčila se mi představa, že svůj čas na světě zasvětím tomu, že budu chodit jenom do kolbenky, do hospody a lovit slevy v Kauflandu.
Objevil jsem ve světě jednu věc: nikde to není dokonalý. Všude mají svoje problémy a svoje „čecháčky“. Dokonce tam, kde lidem závidíme. Ale oni nemají nějaké dokonalé podmínky k životu. Bojují s démony, které si často my v Evropě nedovedeme představit. Ale bojují. Za svoje práva a za svoje lepší životy, protože správně věří, že si je zaslouží. A jsou za to pak na sebe právem hrdí. Tak bojujme taky a nenechme se otrávit. Pak možná budeme moct přestat sami sebe shazovat.
Mimochodem, víc o cestě z Česka do světa a o životě v zahraničí píšu v knize, kterou jsem právě vydal. Tak kdyby vás o tématu odchodu a životě v zahraničí zajímalo víc, můžete si ji přečíst online tady.
