Článek
Autorův pohled na charakter českého (proč ne moravského či slezského) národa je téměř neprůhledně zamlžen jakýmsi despektem, který nesvede zastřít ani patetickými apely na ro, abychom se nestyděli za to, že je nás málo (to má být důvod ke studu, když polovina národů je ještě méně početná?) a že se stále mračíme (to jako fakt, když na světě není etnika s větším smyslem pro humor než právě v české kotlině?), nebo že bychom se měli umět vzepřít a bojovat za svá práva (pokud pominu vlastní osud, já totiž nejen za svá práva bojoval proti státu za socialismu a dodnes bojuji i v tzv. demokracii, musím konstatovat, že Češi v celých dějinách nebyli o nic submisivnější a - pro autora jistě překvapivě - často bývali vzpurnější než jiné národy. S výjimkou Francouzů, jimž stačí předpověď špatného počasí na víkend, aby vyrazili do ulic stavět barikády a demonstrovat proti vládě za to, že se nepostarala o sluníčko a že rtuť teploměru nepřelezla pětadvacítku, ačkoli národ se chystal vyrazil k vodě a užívat si letních radovánek.
Autor nepřípustně paušalizuje, ze všeho, co se týká naší minulosti a současnosti vyzobává jen zrnka toho, co se mu hodí k vytvoření negativního obrazu českého národa, což ho nevyhnutelně přivádí k nesprávným závěrům. Jeho výzva, abychom se přestali TAK MOC nenávidět a sebe sama ponižovat sotva padne na úrodnou půdu, protože konflikty mezi námi zcela jistě nejsou apriorně motivovány nenávistí jedněch k druhým. Každý z nás, i každá profesní či sociální skupina holt hájí své zájmy, každý voličský elektorát vyznává svou politickou víru a nedá dopustit na vlastní politické ikony, což nevyhnutelně vede k názorovým střetům, nezřídka dosti ostrým – ale to, že jsou nenávistnými, nám sugerují pouze politologové, partajní marketéři a komentátoři v médiích, protože ke své práci potřebují nikoli pohodu, ale tak jako například redaktoři Blesku konflikty, aféry, násilí a nejlépe ze všeho nějaké mrtvoly.
Autorovo volání po tom, abychom se naučili společně se vzepřít, když se nám něco nelíbí, kolektivně vyrazili do ulic, volili a protestovali, je projevem typicky revolučního snění o sjednoceném lidu, který vyznává společné ideje a v němž všichni bok po boku bojují za lepší svět. Něco podobného naposledy dokázali duchovní a vojenští vůdci husitů po upálení Mistra Jana Husa a když římští katolíci vyslali do českých zemí pět křížových výprav, o čtyři století později Italové pod vedením Garibaldiho, a v devětaosmdesátém sny lidí o krásách kapitalismu (ze kterých se už zakrátko mnozí ke svému zděšení probudili).
Překážkou naplnění autorovy vize je totiž skutečnost, že to, co se líbí jedněm, nelíbí se druhým, co by jedni chtěli, druzí odmítají, což je ale zcela přirozené – vždyť např. zatímco zdraví, mladí a movití oplývají energií, optimismem a leitmotivem jejich bytí je parádně si užívat, případně dělat kariéru, nemocní, nemladí a nemajetní mají naprosto jiné priority, například zjara dožít se švestek, v zimě dožít se jara, případně zemřít bez utrpení ve spánku.
K tomu, aby národ společně vyrážel manifestovat svou vůli je zapotřebí splnění zásadní podmínky: sjednocující idea. Nic takového však objektivně neexistuje. Všimněme si, že ani staletí nestačila k tomu, aby katolíci, protestanti a pravoslavní nalezli společnou řeč, ačkoli si čtou ve stejné Bibli, uctívají Ježíše, modlí se ke stejnému Bohu a mají společné Desatero coby morální kodex. Všimněte si, že už 1300 let, prakticky od samotného zrodu islámu, se šíité a sunité nenávidí, neustále vedou mezi sebou války a škodí si kde mohou, přestože mají společný Korán, všichni následují proroka Mohameda a uctívají stejného Alláha. Sjednotit se ke společné obraně křesťanské Konstantinopole Evropané nedokázali ani v situaci jejího nevětšího ohrožení muslimskými Osmany, přestože se byzantský císař Konstantin XI. dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků; císaři nepomohlo ani to, že přistoupil na formální obnovení jednoty pravoslaví s Římem. A poslední křesťanská bašta na Bosporu po dlouhém obléhání padla, změnila se v Istanbul, velkolepý křesťanský chrám Hagia Sofia se stal mešitou a Evropa za neochotu svých vládců pomoci bratřím a sestrám v nouzi pak zaplatila staletími krvavých válek s tureckými dobyvateli.
Těmi několika výše uvedenými příklady, dokladujícími marnost snění o jednotě lidí, společenství a národů, jsem chtěl jen autora z jeho snu probudit. Stejně hloupá je představa, že lid potřebuje osvícené osobnosti s charismatem a vůlí pravých vůdců, aby se mu dostalo vedení správným směrem. Na tuhle vizi kdysi nalítli Němci a jak to dopadlo! Češi jsou naštěstí ironickými skeptiky pokud jde o víru v elity, takže opakování toho, co Němcům provedl Hitler, Francouzům Napoleon, Korejcům všichni Kimové, Číňanům Mao-ce tung, Sovětům Stalin, Arabům Mohamed, je v českých zemích prakticky vyloučeno. My nemáme v genech Garibaldiho ani Johanku z Arku, kteří svedli sjednotit národ proti nepříteli, nám v žilách koluje Švejkova krev, což ale není nic opovrženíhodného, protože každý sedlák ví, že trávu nic nezlomí, lze ji pošlapat, spásat, žnout, může se přes ni přehnat o požár, ale pokaždé se znovu napřímí, zazelená a vyrazí za sluncem. Naproti mocný dub je-li zasažen bleskem nebo vyvrácen z kořenů, bouří se
Autor, patrně milovník hororů a thrillerů, anebo tvůrce katastrofických scénářů, nechal se unést svou fantazií, když líčí jak vnímá lidi, které u nás po návratu ze slunného jihu potkává: prodavačky se neusmívají, lidé na ulicích se mračí a jsou protivní, nemají vkus, vesměs jsou maloměšťáky, sebe sama přes světem shazují, navzájem se nemají rádi, v cizině se nehlásí ke svému původu, neumějí se postavit svým démonům, společnost jako celek je rezignovaná, prakticky před infarktem, lidé se plouží ulicemi se strhanými rysy ve tvářích, vesničané se pohybují nahrbení, s igelitkami v rukách, jejich životy jsou podle autora jen torzy skutečných smysluplných životů. Češi prý neznají nic jiného než ze zaměstnání na nákup do supermarketu, pak honem domů, zatáhnout záclony a zbytek dne a noci nějak přečkat do příštího svítání. Po autorově depresivním líčení existenční malosti a mentální malomyslnosti českého národa mám jasno: autor se dočista zbláznil, anebo svůj hanopis sepisoval pod vlivem nějakého syntetického opioidu, například stále populárnějšího fentanylu. Cele obrácen do svého zjitřeného nitra vnímá jen běsy ve své hlavě, ale nevidí to, co je kolem něj. Kdyby potkal mne nebo mé přátele a sousedy, neviděl by psychicky zlomené stíny, kterak se mátožně plouží ulicemi i životem, ale docela normální, vesměs vitální lidi, kteří vedle starostí mají také své radosti, cíle a kteří se netrápí neustálým řešení existenciálních otázek, například o smyslu bytí, necítí potřebu vyrovnávat se s minulostí, jak nám to neustále sugerují například přátelé odsunutých Němců, přepisovači historie z pražské kavárny a z lidoveckého sekretariátu. Potkal by chlápky, kteří navzdory Fialově vládě a von der Leyenové stále ještě neztratili životní optimismus a perspektivy (aniž by byli pod vlivem lihovin či omamných látek) a kteří se psychicky nehroutí jen proto, že ďábel a vláda mají s národem jakési nevyřízené účty. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Autor potácí se mezi temnotou a světlem,
nevíru v národ střídá se svatým nadšením;
kdoví co se mu stalo mentálním barometrem,
že cizí hladí, na Čechy hází blátem a kamením.
*
Nadšen Mexikem chce z nás mít Mexičany,
nebo aspoň temperamentní italskou bandu,
na českém národě totiž vidí jen kazy a rány.
A co my? My máme z autora jenom srandu!
