Na houbičkách: Pocení se s démony v aztéckém temazcalu

Dávno před tím, než se ze sauny stalo místo, kde se pořádají teambuildingy, kam se chodí dosahovat ideálu krásy a smývat stres z pracovních jednání, bylo hromadné pocení se ve vyhřáté místnosti součástí posvátných rituálů. V různých kulturách suplovaly očistné potírny dokonce porodnice a márnice. I proto se do nich chodilo „umřít a narodit se“. K jednomu takovému rituálu znovuzrození jsem se nedávno nachomýtl v Mexiku a ano, bylo to daleko za limity představ o prostém prohřátí kostí.

Pokud jste někdy byli v Mexiku, pravděpodobně vám v populárních turistických oblastech nabízeli – a možná jste si i vyzkoušeli – temazcal. Já o něm řadu let jen slýchal a představoval si asi to co většina neinformovaných cizinců: Že je to prostě sauna, odehrávající se v nízké kamenné stavbě ve tvaru iglú. Možná obohacená výpary z bylin a ochucená trochou turistické spirituální omáčky. Ale jinak prostě sauna. Alespoň to tak vypadalo z všudypřítomných plakátů a letáků s potícími se partami teenagerů v bikinách, sedícími soustředěně v poloze lotosového květu.

„Hlavně si nepředstavuj, že je to nějaká sauna,“ poučovala mě kamarádka, když jsme oné neděle vyráželi z centra Ciudad de México směrem do favelovitého předměstí Ecatepec na severovýchodním okraji metropole. Zastyděl jsem se při pomyšlení, že jsem jí chvíli předtím vyprávěl vzrušeným hlasem, jak jsem v pátek promrzl při sezení na předzahrádce jednoho baru, a že už se těším, až si po té mrazivé eskapádě prohřeju kosti.

Byl krásný den, nebe bez mráčku, pádili jsme po dálnici a zatím jen zdálky si prohlíželi kaskádu barevných barabizen vystavěných na kopcích za městem. Až jsme nechali metropolitní scenérii za sebou a zapluli do satelitního městečka s prašnými a rozbitými cestami, obyčejnými domy a lidmi korzujícími po cestách kolem stánků s pouličním občerstvením.

U jednoho z domů jsme zaparkovali a vstoupili velkou branou do zahrady, kde nás přivítal Alfredo. Ocitli jsme se uprostřed vzrostlých keřů marihuany, mezi květináči s pučícími halucinogenními kaktusy peyote a dalšími „kouzelnými“ rostlinami, jimž náš hostitel říkal s láskyplnou něhou „medicína“. Jiné slovo pro své blahodárné byliny po celou tu dobu nepoužil. „A tohle je taky medicína, když se správně připraví,“ ukazoval mi třeba vysokou rostlinu se žlutými zvonkovitými květy, již jsem běžně vídal i ve městě.

Zarostlému dvorku kraloval samotný temazcal jako nějaký tajemný chrám obrostlý gandžou a další „medicínou“, s velkými mořskými lasturami vyskládanými na jeho kopulovité vrchní části. Celá zahrada jako taková působila nedbale, jenže dokonale okrouhlá budova majestátního temazcalu tomu všemi dávala jakýsi řád. Na člověka tam padl jakýsi zvláštní pocit vyrovnanosti.

Alfredo byl muž zhruba padesát let starý. I když těžko říct, jeho osmahlá a usměvavá tvář byla dokonale vyhlazená a nebýt vrásek od smíchu kolem očí, nenesla by známky stárnutí. Vyzařovala z něj uklidňující energie jako z celého toho místa. Snad bych Alfredovi hádal i méně, kdybych si nevšiml šedin v jeho vlasech a knírku. Byl oblečený v blyštivě červené teplákové soupravě jako nějaký trenér gymnastů a patrně bych do něj ani neřekl, že je šaman a léčitel.

Přivítal nás a klábosil s námi o své medicíně, zatímco v potu tváře přikládal do velké pece stojící opodál oválné balvany, jež měly zanedlouho vyhřát betonovou svatyni, vyčkávající zatím tiše opodál. Byla to brána do jiných světů.

+++

Celá tahle historka se začala psát asi o dva týdny dříve, když jsem se seznámil s jistou paní, říkejme jí třeba Sofie. Protože to je její jméno. Zmínil jsem se před ní, že mě čeká pár týdnů dovolené. Nejlepší na tom všem bylo, že jsem neměl žádný plán, snad jen, že jsem se toužil vypravit do hor v jihovýchodním státě Oaxaca. Jsou známé mimo jiné tím, že disponují bohatou úrodou halucinogenních houbiček, za níž sem odnepaměti přijížděli dharmoví tuláci z celého světa, mezi nimi i třeba Beatles, Rolling Stones nebo Aldous Huxley. Já měl tou dobou za sebou halucinování leda tak z nedostatku spánku. Obojí jsem se chystal toho léta v horách napravit.

Dokud jsem nepotkal Sofii. Když jsem se jí s tímhle svým nutkáním svěřil, svraštila obočí a konstatovala, že San José Pacifico, jak se to konkrétní místo pro sběrače houbových zážitků jmenuje, už je dneska lákadlem leda tak pro turisty. A překvapila mě, když dodala, že si občas sama na houbičkový trip zajede a že mě ráda vezme s sebou. Mimo to provozuje „její“ šaman taky temazcal, ale v jeho podání je to skutečně seriózní rituál, ne na co lákají turističtí průvodci. Nedalo se odmítnout.

O pár dní později mě informovala, že se příští taková seance odehraje následující neděli, čímž také začíná sedmidenní půst zapovídající konzumaci alkoholu, červeného masa a sexu… V tom případě mám smůlu, odtušil jsem. Vinen ve všech bodech obžaloby. Ale Sofia mě uklidnila, že pro samotný temazcal dietu držet nepotřebuji, to jen ona, která si k němu zobne i něco z hub.

A tak jsme se onoho nedělního dopoledne ocitli u Alfreda v jeho léčivé zahradě s oním magickým kruhovitým stavením působícím mezi vším tím roštím, jako by někdo ukrýval za domem zřícené UFO.

Moment – říkal někdo, že Aztékové byli taky mistři astronomie?

+++

Na místě se scházeli další lidé, až nás bylo dohromady asi deset. Přešlapovali jsme po zahradě a vedli ostýchavé rozhovory, jako když spolu jedou cizí lidé na zájezd a zatím se jen tak oťukávají, i když z nich brzy budou komplici s týmž cílem. Ve vzduchu se vznášelo vzrušené napětí.

Po jednom jsme se chodili převlékat do domu. Bylo mi doporučeno vzít si, pokud možno, něco lehkého a pohodlného, co se dá promočit, a tak jsem si oblékl koupací šortky a k nim si přibalil ručník.

V peci se mezitím dál nahřívaly balvany a na Alfredově usměvavém čele se objevily první kapky potu, jak v žáru ohně přikládal další a další valouny a na ně kotlík s náručí bylin. Pozoroval jsem dívku s copy, jak nad rituální miskou nahřívá jakési byliny a koření, a dým z nich prosytil vzduch vůní, jež mi byla známá z ezo obchodů a která dávala tušit, že naše dobrodružství se blíží ke svému započetí.

Před temazcalem se začaly objevovat různé propriety, zejména bubínky z kůže. Jeden z nich přinesla Mary, Alfredova partnerka. Měla podobně usměvavou, vlídnou a vyhlazenou tvář jako on. Povede náš obřad.

Dívka s vonnými bylinami teď s kouřící nádobou uchopenou v obou dlaních zavolala prvního z účastníků a posvátným dýmem jej krouživými pohyby očišťovala. Napřed z jedné strany kolem trupu, hlavy a všech končetin, pak z druhé. Při tom odříkávala jakési formule, jímž jsem nerozuměl. Teprve když byl dotyčný ze všech stran řádně očouzený, mohl přistoupit k vesmírné lodi a vstoupit. Což obnášelo skrčit se téměř na zem, neboť vchod sahal sotva k pasu.

Sofie mě poučila, že uvnitř se smí pohybovat jen směrem doleva. A taky nesmím překřižovat nohy. I na ní byla znát jistá nervozita, ale také to, že už má s místními rituály zkušenosti. Když vstupovala oblečená v sárí s mandalovitými obrazci do temazcalu, sehnula hlavu k zemi a zašeptala slovo, jež jsem nemohl v tu chvíli identifikovat, ale které ten den uslyším ještě mnohokrát. Teprve potom vstoupila.

Na mě přišla řada až jako poslední. Podle pokynů dívky s bylinami jsem se postavil s roztaženými pažemi a nohama po vzoru Da Vinciho Vitruviánského muže a se zavřenýma očima jsem poslouchal její modlitby.

Sehnul jsem se, abych prošel vchodem, a vstoupil do chladné místnosti se studenou betonovou podlahou. Zamířil jsem doleva, napřímil se a jebnul se do hlavy. Ostatní se začali smát.

+++

Temazcal zatím nebyl vyhřátý, naplňovaly ho jen nesmělé konverzace několika navzájem se neznajících lidí. Nezapojoval jsem se, neb jsem neměl mnoho co říkat. Zdálo se totiž, že většina přítomných, byť třeba sebe navzájem neznali, znali tohle místo a měli z něj již nějaké vlastní zkušenosti, respektive zkušenosti z bádání v hlubinách mysli, což je spojovalo do jednoho živočišného druhu spiklenců.

Očividným nováčkem byla snad jen jedna starší žena, jíž dnes přivedla s sebou za houbovým výletem do říše snů její dcera. Mary, sedící naproti vchodu do temazcalu s nohama zabořenýma v rigolu oddělujícímu ohniště od zbytku místnosti, s ní vtipkovala a snažila se navodit pohodu v místy nervózní atmosféře očekávání. Byla jako sestřička, co pacienta před zákrokem konejší, že to nebude bolet. Usmívala se svým jiskřivým obličejem pohádkové babičky a zlehčovala situaci slovy o tom, jak už se za chvíli budeme všichni vznášet v jiném světě.

Já jsem se v takové společnosti začal cítit nepatřičně, asi jako ten poslední ve třídě, co ještě neokusil v životě žádnou neřest. Obzvlášť coby jediný cizinec široko daleko, privilegovaný běloch z Evropy. Jenže jsem si do té doby představoval, že se zkrátka jede vypotit se a relaxovat v temazcalu, jen Sofie si předtím někde bokem dopřeje svou dávku, aby si to zpestřila. Popravdě jsem měl za to, že už požila, když se mi předtím na nějakou dobu beze slova ztratila v domě spolu s Mary. Ale mýlil jsem se, celá ta procedura probíhala jinak.

Ve vchodu do temazcalu se objevil tác vyskládaný průhlednými plastovými kelímky, jaké bývají u automatů na vodu. Na všech bylo fixem napsané jméno a uvnitř se nacházel shluk čehosi černého, tyčícího se ode dna kelímků k jejich okrajům, co mi připomínalo tlející listí, když ze strání sleze sníh. Kelímky putovaly z ruky do ruky po směru hodinových ručiček ke svým majitelům a já, podávaje je dál, viděl, že to uvnitř není listí, ale černé nohy hub s malými světlými hlavičkami na jednom konci a kořenovou částí na opačném. Spodní část se macerovala v husté zlatavě žluté šťávě.

Jak jsem tam zůstal sedět jediný bez kelímku, připadal jsem si ještě víc jako blb. Bylo to, jako bych v kruhu huličů podával každého jointa dál. Všichni kolem si musí myslet, že jsem prostě čumil z Evropy, co si chce z dovolené přivézt exotický zážitek, kterým pak bude v pohodlí domova oslňovat svoje krajany, ale už nedodá, že sám se ho nezúčastnil.

Jenže co jsem měl dělat, když jsem nedržel předepsanou dietu. Nemohl jsem se teď jen tak z hecu začít domáhat drog, aby si o mě ostatní nemysleli, že jsem strašpytel. Navíc u mě ještě doznívala kocovina z neočekávaného dýchánku uplynulé noci a kdo ví, co by ve spojení s halucinogeny napáchala. Nenapadlo mě, že výlet do neobjevených světů bude hlavním dějem toho všeho, a já tudíž jen divákem, kterého nechali před staženou oponou, zatímco se na jevišti koná večírek.

Sofie, hovící si o několik míst opodál, zřejmě přečetla mé myšlenky a zašeptala směrem k Mary: „Tak mu dejte alespoň medík.“ Uslyšel jsem to a vzhlédl k nim ze svého zamyšlení, i když jsem pořádně netušil, o čem se baví. Zablikal jsem očima, jako když dovolíte dítěti, aby si usrklo piva. Mary se jen usmála a vyšla z temazcalu a mé obavy z nepatřičnosti se rozplynuly, neboť jsem se konečně i já měl stát členem klubu dospělých. Za okamžik už jsem držel v rukou kelímek a v něm byl nejen medík, ona zlatavá šťáva na dně, ale trčela z něj také jedna černá houba. Tak i já si konečně odbudu své poprvé, těšilo mě.

„Takže mají všichni?“ nakoukl do jeskyně Alfredo svým usměvavým lišáckým obličejem – už ne v trenérské soupravě, nýbrž jen v trenýrkách a s čelenkou v huňatých vlasech.

„Ano,“ přikývli jsme.

„I Rafa?“ vyhledal mě v šeru pohledem. Přikývl jsem na souhlas.

„Řekli jsme si se Sofií, že dostane alespoň medík,“ zasmála se směrem k němu Mary a se spikleneckým hihňáním dodala: „Ale já mu tam nakonec jednu medicínu dala.“

Tak jako jsem to viděl před chvílí u ostatních, přidržel jsem si kalíšek s magickými rostlinami na okamžik u srdce a pak se na něj upřeně díval ve svých rukou a snažil se vnímat jeho energii. Moje mysl si zatím nedokázala vybrat, zda je to spíš směšné, nebo naopak vážné. Kdyby mě tak viděl někdo z mých kámošů, myslel by si, že jsem se zbláznil. Já v ten moment přemítal, zda opravdu cítím, jak mi hřejivá energie putuje z kelímku dlaněmi a pažemi až do srdce a zbytku těla, nebo si to jen můj mozek v honbě za senzací namlouvá. Rozhodl jsem se nad tím raději dál nehloubat, a když jsem ucítil, že nastal ten správný čas, přiloženou lžičkou jsem nabral houbu, snědl a zapil medíkem. Chutnal skutečně jako med, a zjemnil tak hořkou pachuť po lysohlávce.

+++

U části spolukonzumentů už bylo znát, že se látky ujímají moci. Zhluboka oddychovali a někteří si pod sebou upravili podložku, položili se na ni a schoulili v šeru do klubíčka, kde se oddávali svému podvědomí.

Alfredo se mezitím pustil do práce. Na vidlích přinášel po jednom doruda rozžhavené valouny. Vždy se zastavil na prahu temazcalu, sklonil se ve vchodu, jako by se modlil, a nechal čepel vidlí s balvanem krátce odpočívat na zemi, zatímco burácivým hlasem pronášel jakási zaříkávadla v původním jazyku Aztéků. Zněl laskavě, neboť obsahoval dostatek libozvučných souhlásek, ale zároveň byl rázný a nekompromisní; asi jako Tolkienova elfština, která je líbezná, ale drsná a přísná zároveň. Každou promluvu zakončil zvoláním slova Ometeo, což bylo ono slovo, jež zkušenější používali i při vchodu do temazcalu, a z kontextu jsem usoudil, že je to cosi jako Amen. (Jak jsem později zjistil, patrně se jedná o Ometeótl, což je v aztécké mytologii bůh stvoření.) Potom se napřímil a podal vidle svému pomocníkovi uvnitř místnosti, který balvan převzal a posadil ho na ohniště. Za chvíli se Alfredo objevil s vidlemi znovu, odříkal jinou modlitbu se jménem jiného aztéckého boha a na ohništi přibyl další rozpálený šutr, až jich byla pěkná, malá, doruda žhnoucí pyramida.

Jeskyně, jíž se zdál betonový temazcal zevnitř být, se díky rozžhavenému kamení a nízkému profilu rychle prohřívala. Každý přidaný kámen některá z žen, jež Mary určila, pomazala pryskyřicí a posypala vonnými bylinami, takže z nich ve sloupcích stoupala pára s příjemným svěžím odérem. Dovnitř temazcalu vnikalo jen sporé polední světlo, jež přerušovala Alfredova silueta vkrádající se v pravidelných intervalech do prostoru, jak přinášel další a další rozpálené kusy horniny. Oddychování lidí bylo čím dál hlasitější a do toho Mary se svou pomocnicí, dívkou s copy, která nás předtím podrobovala kouřové očistě, začaly pobrukovat jakési staré písně. Vzaly si k tomu na pomoc donesené bubínky a jeskyni ozvučilo děsivé rytmické dunění, jež připomínalo tlukot srdce vycházející odkudsi z hloubi země, tep dávných časů. I zpěv nabíral na intenzitě, stejně jako frekvence, s níž Alfredo přisouval zvenčí šutry a zadýchaně pronášel poslední prosby k bohům. Seděl jsem ve svém koutku a nechával se pohlcovat tajuplnou atmosférou.

Když bylo ohniště plné a hudba ustala, vstoupil Alfredo dovnitř temazcalu, svíraje v jedné ruce jednoduchou dýmku z úzkého bambusu a dřevěnou okrouhlou krabičku. K někomu prohodil vysvětlení, že to je směs tabáku a další „medicíny“. Alfredo se jako první přesunul ke mně a poručil, abych se třikrát zhluboka nadechl a vydechl. Zatímco jsem tak činil, nabral do asi centimetr vysokého vyústění fajfky směs z krabičky, pak mi jej strčil do nosní dírky, opačný konec si přisunul k ústům a foukl. To stejné udělal s druhou nosní dírkou.

Směs se mi dostala přes nos až kamsi dozadu na patro, ale nebylo to tak nepříjemné, jak jsem se obával. Až posléze, když se látka rozpouštěla na sliznici, mě na moment zachvátila panika. To když jsem ucítil, jak se mi zužuje hrdlo a začíná se mi hůř dýchat. Do háje, zděsil jsem se. Co když moje tělo na tohle není uzpůsobený? Co když jsem na nějakou z jeho „medicín“ alergickej? Promluvila má zhýčkaná evropská mysl.

Podařilo se mi ale děsy potlačit, přinutil jsem se věřit, že to mají Alfredo s Mary pod kontrolou a určitě by se nepouštěli do něčeho, o čem by nebyli přesvědčení, že je neškodné. Ostatně, co jsem taky mohl dělat? Už to všechno bylo uvnitř mě, tak teď jen zbývá nechat to působit a počkat si, co to přinese.

Alfredo přetáhl přes ústí do temazcalu několik houní, takže vnitřek pohltila dokonalá tma, a to i přes občasné rudé zaplápolání některého z balvanů v ohništi. Ztratil jsem orientační smysl, ozvěna se ke mně odrážela ze všech stran a nebyl jsem schopný rozpoznat, odkud který zvuk doléhá, ani kde se nachází vchod, o němž jsem ještě před chvílí věděl, že ho mám sotva metr a půl po pravici.

Už i mě zaplavilo v dříve vlhkém iglú příjemné teplo a uvelebil jsem se na svém místě. Opřel jsem se o hrubou oblou stěnu, což kupodivu vůbec nebylo nepohodlné. Strach z experimentu pro tu chvíli v mé hlavě vystřídalo uvolnění a odevzdání se tomu místu a počínající bezčasé náladě. Jako při meditaci. Byla to meditace.

Pohroužil jsem se do myšlenek. O sobě, o svých blízkých, o životě. Tma v temazcalu, sálající horko, uklidňující vůně bylin a vakuum v prostoru bez ničeho vytvořily pro takové rozjímání ideální prostředí. Procházel jsem si tou dobou složitějším obdobím. Naráz mě opustilo několik blízkých a doléhala na mě samota cizince v cizím velkoměstě. Spíš se mi tou dobou nedařilo, než dařilo, a k tomu jsem se neměl ve svém okolí příliš o co opřít. Dumal jsem nad tím, jak se s tím vším vypořádat.

V jednu chvíli jsem se vrátil k houbičkám a přemýšlel, zda už na mě působí a jak to vůbec poznám. Rozhodl jsem se jít tomu naproti a zavřít oči, třeba tak lépe něco uvidím. Po chvíli se mi za víčky skutečně rozehrála hra barevných mozaik, asi jako když si před očima točíte dětským kaleidoskopem. Mihaly se v prostoru a pojily se v náhodné obrazce, z nichž se pletly větší a větší konstrukce. Když jsem zapojil mysl a popostrčil představivost, aby ukázala, co dovede, dostalo se mi až absurdních výjevů. Třeba jsem si dovedl vybavit koně s obří mokasínou místo hlavy, čemuž jsem se musel smát. Když jsem však netlačil svůj mozek do vymýšlení blbostí, zjevovaly se obvykle abstraktní, různě barevné obrazce, často vycházející z přírody – připomínající kořeny či vlásečnice, větve, krev, hvězdy.

Nebylo to ale tak, že byste se ocitli v jiné realitě, že byste najednou viděli, jak před vámi pochodují dinosauři. Jen vaše představivost jako by pro tu chvíli překonala své limity, dokázali jste dohlédnout dál a hlouběji. U obrazců to bylo, jako když se dlouho díváte do slunce a pak máte před očima mžitky, jen teď jsme měli možnost si je dlouze prohlížet a pohrávat si s nimi, jak se vám zachtělo. Anebo jste přemýšleli o životě a zčistajasna dohlédli v myšlenkách mnohem dál, kam by vás jinak vaše mysl už nenechala zajít. Najednou jste nad ní měli daleko větší kontrolu. Otázky, nad nimiž byste jindy tápali měsíce, byly najednou zodpovězené ve vteřinách. Věci do sebe náramně zapadaly, a když nezapadaly, stačilo těmi ozubenými kolečky myšlenek točit dál, až do sebe zapadly a vám najednou secvakly záležitosti, nad nimiž jste si léta lámali hlavu. Všechno bylo tak nějak jasnější, přímočařejší, dostupnější.

Díky za dočtení až sem. Druhý díl příběhu si můžete přečíst tady.