Jménem zákona naval prachy! Aneb veselé historky s mexickou policií

Jeho druhé řešení spočívalo v tom ozbrojit se a vyrazit tam, kde podle trackování můj mobil v tuhle chvíli přebýval – ve čtvrti, která má i na Ciudad de México příliš špatnou pověst. A tak jsem radši souhlasil jít na prokuraturu.

„Asi si nevzpomeneš, jak vypadal, co?“

„Mno… takovej malej, tlustej, kulatá hlava,“ zalistoval jsem v paměti po včerejší noci. Pravda, byla po tom všem mezcalu trochu děravá. Hlavně jsem ale většinu osudného momentu strávil přimáčknutej ke zdi, kde jsem si toho parchanta moc prohlídnout nemohl. Ani jsem v tu chvíli neměl důvod, do posledního okamžiku jsem věřil, že je to běžná „prohlídka“, jakých jsem v Mexiku zažil už spoustu, tudíž si jen vezme těch pár stovek, co jsem měl v peněžence, a já půjdu v klidu domů a přinejhorším si zanadávám.

„Hm… Tak to nám moc nepomůže, takhle tady vypadá každej policajt,“ zněla nepřekvapivá odpověď.

Trestní oznámení na policajta jsem podával prvně v životě. Ani jsem neměl v plánu tuhle kauzu řešit, beztak se to zamete pod koberec. Takže jsem si od toho nic nesliboval – už vůbec snad, že by se někdo vypravil do toho hadího hnízda, kde se měl můj tři měsíce starý mobil nalézat.

Ale jeden trumf v rukávu jsme přece jen měli: Ti parchanti, pardon policajti, mě přepadli na jedné z nejrušnějších nočních ulic v centrální části Ciudad de México, prošpikované bezpečnostními kamerami. Takže když bude někdo jen trochu chtít, stačí si projít záznamy z daného času a bezpochyby se dopátrá přinejmenším toho, která hlídka v ten moment v daném místě patrolovala. Předpokládejme, že ti zmetci byli dost mazaní, aby si pro noční okrádání podnapilých navrátilců z večírků vybrali některý z koutů, kam kamery nedohlédnou.

Úřad prokurátora, kam jsem své přepadení – pardon, zatčení za pozdní návrat domů – přišel nahlásit, se tvářil jako důvěryhodná zpovědnice, kde můžete říct všechno, aniž by to někdo použil proti vám. S něčím takovým, jako že vás obrali policajti, totiž nemůžete přijít na běžnou stanici, či se snad naivně obrátit na kdejakou hlídku v ulicích. Ale tady visely na zdech plakáty vyzývající oběti nespravedlností, aby se za svá práva praly u státních orgánů. Každý z těch plakátů odkazoval na vyšší instanci než ten vedle něj. Pro případ, že i onen níže postavený orgán by se ukázal jako nedůvěryhodný. Stali jste se obětí korupce? Nebojte se to ohlásit tady a tady, stálo na prvním plakátu. Aha, tak i tady a tady vás okradli? Tak se to nebojte ohlásit tam a tam, stálo na tom vedle něj. Jo tak, oni vás okradli i tam a tam? Tak v tom případě se nebojte ohlásit tadyhle… A tak dále, až jste se na konci toho potravního řetězce úplatkářství a nepotismu dobrali růžového kiosku popsaného nápisy věnovanými ženám: „Cítíš se v nebezpečí? Děje se ti bezpráví? Nahlas to anonymně tady.“ Bohužel se za celé odpoledne neobjevil v kiosku nikdo, komu by bylo možné to případné bezpráví nahlásit.

+++

„Co jdeš oznámit?“ obrátil se na mě opečovávaný muž v obleku a s nagelovanými vlasy sčesanými dozadu, když jsme už dobré dvě hodiny seděli v čekárně stehno na stehno a čekali, až si nás někdo všimne. „Taky krádež?“

„Jojo, taky krádež,“ odpověděl jsem bez přemýšlení. Byl jsem příliš zabraný do pročítání protikorupčních plakátů. „Vy taky?“

„Taky,“ zasmál se muž, jako bychom se potkali někde u doktora a vyprávěli si: Taky chřipečka? No jéje! Každej rok to samý. To jsou ty viry dneska, Máňa říkala, že je sem posílají z Ameriky nebo z Číny.

Místo toho chlapík naznačil prsty pistoli a zeptal se: „A s útokem, nebo jen tak?“

„Jen tak,“ upřesnil jsem svou diagnózu. Chlapík pokýval hlavou, jako že je tedy všechno v pořádku. Patrně měl za sebou větší dobrodružství než já. Cítil jsem se trochu dotčeně, že sem jdu s takovou prkotinou. Kriminální hypochondr.

Konečně si mě jiný muž v obleku zavolal ke svému pultíku. Byl velmi milý a pozorně vyslechl mé vyprávění o tom, jak jsem se nad ránem vracel z bytu svého kamaráda, když na mě odkudsi vykoukla kulatá hlava uniformovaného muže s kvérem na prsou.

„Borracho? Jsi opilej?“ ptala se mě oné noci prasečí hlava.

„No,“ odmítl jsem.

„Drogy? Zbraně?“

„No,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Tak se podíváme. Namátková prohlídka. Otoč se a dej ruce na zeď.“

Tohle je běžná praxe. Něco podobného už jsem za šest let koketování s Mexikem zažil několikrát. Nutno však podotknout, že vždycky jsem na tom měl svůj díl viny – třeba mě chytli při močení na veřejnosti. Nebo při pití na veřejnosti. A pak mě obrali. Ale tentokrát jsem se neprovinil ničím jiným, než že jsem šel nad ránem po ulici.

Namítal jsem, že jsem přece nic neudělal, ale můj protivník sklopil zrak na zbraň, co se mu houpala u krku, a vysvětlil mi, že to nutný je. Takže jsem se otočil a položil ruce na zeď sámošky přede mnou, na níž visela plachta informující o probíhajících slevových akcích na pivo.

Policajt zopakoval otázku, zda u sebe nemám zbraně či drogy. Zopakoval jsem, že nemám. A tak přešel k oblíbené fází „pomáhání a chránění“, tedy prohledávání kapes. Přesně jsem věděl, kdy mi prohledává peněženku a vybírá z ní bankovky. S tím jsem byl smířený od chvíle, kdy na mě v tichém úseku ulice vybafl. Šlo mi jen o to, aby si nechtěl osvojit i karty. Z druhé kapsy si na chvíli vypůjčil můj telefon a zase ho zandal zpátky.

Byl to profík, celá transakce trvala pár vteřin a já pak jen uviděl, jak strážce zákona sune své tlusté tělo do policejního auta a culí se na mě z okýnka. Vytáhl jsem peněženku, abych si zkontroloval karty, a s úlevou zjistil, že jsou na svém místě. Což se podle očekávání nedalo říct o zbytku mých financí. Intuitivně jsem sáhl i do druhé kapsy pro mobil a vida: nebyl to mobil, co mi ten parchant vrátil zpátky do kapsy, ale jen prázdný kryt.

„Heeej! A kde mám telefon?!“ zařval jsem zpátky směrem na zloděje, ale prasečí hlava na kravím krku se na mě jen usmála na pozdrav a auto s nápisem Pomáchat a chránit bylo pryč.

Inspektor soucitně naslouchal a místy se dokonce naklonil a šeptem vysvětloval, jak si tady podobně smýšlející orgáni navzájem kryjí záda, a že bude složité tohle prokázat. Nakonec sdělil, že musím vyčkat na jeho kolegyni, aby se mnou sepsala protokol. Ta mezitím seděla v kukani opodál a už drahnou chvíli cosi naléhavého řešila křečovitým ťukáním na telefonu.

Po dalších dvou hodinách telefon odložila a zavolala mě se slovy, abych si nemyslel, že se fláká, protože ona si dopisuje s kolegyní. Nadzvedla víko právě přinesené krabice s pizzou a zase ho zavřela s viditelně otráveným výrazem a zdůraznila, že už má po celém dni hlad. Tomu rozumím, řekl jsem. Pak jsme spolu opět probrali detaily uplynulé noci a sepsali protokol. S vytištěnými papíry mě poslala do další místnosti.

Tam už to až tak nepřipomínalo milé kontaktní centrum. Procházeli tam robustní chlápci s kolty u pasu a část pracoviště byla schovaná za mléčná skla. Jeden z těch mužů si mě zavolal ke své přepážce. Četl si protokol a kroutil nad ním hlavou, jako by mi dával vědět, že se stydí za své kolegy. V místnosti za ním se nacházela socha sv. Guadalupe, mexické patronky, v životní velikosti a ověšená barevnými světýlky.

„Tak my to prověříme a do dvou týdnů vám dáme vědět,“ řekl mi.

+++

Po dvou týdnech jsem skutečně pod svým spisovým číslem našel na internetu vyrozumění. Bohužel v něm nebyla žádná informace, jen výzva, abych se dostavil informovat se zpátky na prokuraturu. Tak jsem učinil další den.

Vyšetřovatel si vzal na pomoc tlusté desky a začal se seznamovat s případem. „Aha, tak je to uzavřený.“

„A jak uzavřený?“ naléhal jsem.

„Nic se neprokázalo. Je mi líto.“

„Jak neprokázalo? A co kamery, prověřili jste kamery?

Vyšetřovatel se znovu zahleděl do složky. „Áha,“ pokynul prstem. „tady to čtu. V uvedené době incidentu směřovaly všechny kamery opačným směrem, a proto není možné nikoho potrestat. Tak je to uzavřený.“

+++

A tak to bylo uzavřený. Byl jsem rád, že jsem se alespoň mohl ujistit, že moje údaje jsou ve vyšetřovacím spisu začerněné. Takže se snad nemusím obávat, že mě překvapí nějaká nezvaná návštěva. Překvapilo by mě to méně, než kdyby můj případ skutečně vyšetřili.

+++

Uplynuly dva týdny a zase jsem stál u zdi, tentokrát už s dvěma kolty naproti mně. „Tak mi jen řekněte, kolik,“ kroutil jsem očima, abychom už měli tu nezbytnou předehru o porušování zákona a budoucím uvěznění za sebou.

„To nás chceš podplatit? To je na kriminál.“

„Ne, to bych si nedovolil, jen si přepočítávám peníze v peněžence,“ kontroval jsem a zase zandával peněženku, kterou už si předtím orgáni dopodrobna prostudovali sami.

„Tak to bude pokuta. Kolik tam máš?“ zeptali se mě konečně po mnoha dlouhých minutách rádoby vyšetřování.

„Tisíc. Jsou vaše. Rozdělíte si to sami?“

„Ale my chceme pět tisíc.“

„Nemám.“

„A aplikaci v mobilu? Že bys nám to převedl.“

„Ten už mi ukradli vaši kolegové,“ přiznal jsem.

„Ale máš kartu, tak pojedeme k bankomatu. Kde je nejbližší?“ obrátil se na svého kolegu a ten začal pátrat v paměti.

Podrobnosti následujícího řešení nemůžu příliš rozvádět, ale zachránily mě známosti, a tak jsme se nakonec rozešli ve smíru, a ještě jsem dostal omluvu.

„A co teď budeš dělat? Budeš to nějak řešit?“

„Ne, jdu domů.“

„A jak že se řekne česky děkuju?“

„Jdi do pí+i,“ usmál jsem se.

„Jdi do pí+i?“ mávali mi.