Našel jsem ráj a roky o něm mlčel. Pak přišel hipster a řekl si o Wi-Fi

Byla to láska na první pohled. Moje mexické kamarádky mi tohle místo ukázaly hned při mé první návštěvě. Ze Ciudad de México jsme cestovali skoro celý den, než jsme tam dorazili. Napřed celou noc autobusem, abychom nad ránem naskočili do lokálního minibusu, ve kterém jsme se mačkali dalších osm hodin. Pak krátké osvěžení v městečku u oceánu, další minibus, taxíkem džunglí, lodí přes lagunu a nakonec hodinové drncání džípem až do cíle.

Ale pak přišla odměna: nádherná panenská pláž, u které se Pacifik sléval s pohádkovou lagunou z vnitrozemí. Tropická idylka. Žádný signál, jen nebe plné hvězd a pár osadníků v prostých domcích.

Doposud jsem tohle znal jen z cestopisných dokumentů. Tady se staly žitou realitou. Místo, kde ztratíte pojem o času, protože vám tam k ničemu není. Všechno se řídí leda tak východem a západem slunce. Místo, kde se s ničím nespěchá, protože proč by? Místo, kde nepotřebujete telefon ani počítač, protože proč by? Vaší jedinou povinností bylo ráno vstát, abyste nepropásli ten nejpůsobivější východ slunce, zaplavat si v teplých vodách Pacifiku, doplnit energii čerstvým ovocem a krevetami a pak si ve stínu palmy lehnout do houpací sítě a zchladit se ledově vychlazeným pivem.

Asi není potřeba vysvětlovat, proč se ta pláž od té chvíle stala mou svatou zemí. I proto jsem se rozhodl ponechat ji v tajnosti a nikdy nezveřejňovat, jak se jmenuje a kde leží. Nebyl to sice žádný bohem zapomenutý kout, který by se skrýval před světem, ale ani řada mých mexických známých o ní tehdy netušila.

Hned následující rok se mi podařilo dostat se na pláž znovu, tentokrát už sám. Ale byla to téměř stejná radost. Pak jsem se vrátil i příští rok. Už mě tam znali a paní, která mi pronajímala chatku, mi při příjezdu předala heslo k Wi-Fi. Tentokrát jsem nebyl jediný západní návštěvník, turistů bylo podstatně víc. Ale pořád to šlo.

Příště jsem s sebou vzal svou přítelkyni, abych se s ní o tohle tajemství podělil. Byla stejně nadšená jako já poprvé. Já už tou dobou viděl, jak se věci mění před očima - přibylo cizinců, restaurací, blikajících barů a také ubytovacích kapacit, včetně vyfešákovaných dvoupatrových chatek s terasou a klimatizací. O rok později už masový turismus číhal ze všech koutů - dokonce když jsem se při cestě kamsi zapovídal na letišti s nějakým kanadským turistou, ptal se mě na tohle místo. Prý o něm slyšel samou chválu. Bylo jasné, že se do téhle pláže zamilovávalo stále víc lidí. Z našeho vztahu byla polyamorie a ze svaté země harém.

Přesto jsem ještě jednou přijel. Ráno jsem se vypravil na snídani do jedné z chatek na pláži. Běžně se tam servírovala jednoduchá jídla na dřevěných stolcích posazených v písku. Měl jsem to místo rád, protože tam byl klid a mohli jste si vychutnat snídani s výhledem na vlny oceánu. Tentokrát se ale z chatky rozléhala ven živá diskuse. Jakýsi týpek s drdolem a spoustou hlubokomyslných symbolů všude po těle se snažil anglicky domoci na majitelce chatrče svého práva na internet. Ona se ho nesmělou angličtinou zeptala, zda si dá kávu, a on se na ni obořil se slovy: Kafe si dám, až bude fungovat internet! A ukázal na počítač, který stál opuštěný na jednom ze stolků s výhledem na oceán.

Servírka se mu snažila úslužným tónem naznačit, že problém nějak vyřeší, a vzala telefon, aby komusi zavolala a požádala ho o pomoc. Pak zopakovala otázku, zda si hipster dá kafe. Zeptal se ji, jakou kávu a s jakým mlékem v téhle chatrči uprostřed ničeho podávají. Nakonec se spokojil s tím, že mu nabídla k černé kávě kokosové mléko. Vrátil se ke svému počítači a za chvíli zajásal se zadostiučiněním v hlase, že internet se rozběhl. Radostný den mohl konečně započít.

Víckrát jsem se na tohle místo nevrátil. Po poslední návštěvě jsem se rozhodl, že si na něj raději uchovám svoje nejlepší vzpomínky ze starých časů, kdy o něm věděl jen málokdo. Odjížděl jsem při své poslední návštěvě s hořkým pocitem, ale taky vděčností, že jsem měl možnost ho poznat včas.

Loni jsem se opět vyskytl nedaleko odtud, v rybářském městečku, odkud se k laguně obvykle vyráželo. V hostelu, kde jsem se ubytoval, jsem se - jak už to tak v hostelech bývá - zeptal prvního náhodného příchozího batůžkáře, odkud cestuje. Úplně se rozzářil: „Z laguny Chacahua. To je ti místo! Byli jsme tam několik dní surfovat - naprostá nádhera! Měl bys tam taky vyrazit!“

Tak to pokračovalo. Během pár dní v tomhle městečku jsem si připadal, že snad kromě mě neexistuje v okolí jediný člověk, jenž by právě necestoval z nebo na tohle místo. Dokonce i když jsem poprosil místního kluka na recepci, kam by mi doporučil se vydat, mě nasměroval právě sem. Sociální sítě rovněž zaplavily idylické fotky z kdysi opuštěné a neznámé laguny Chacahua. Tentokrát doplněné o kýčovité kulisy, jako byly barevné houpačky nad hladinou. Nakonec jsem byl rád, že mě tahle láska už přešla.

Pro teď jsem měl v rukávu jiné eso, které jsem se chystal hodit na stůl. Protože mi pár dní před odjezdem jedna mexická kamarádka poradila pár dalších míst, která se ještě nedostala do průvodců. A tak jsem si jednoho dne půjčil motorku a vydal se opačným směrem, než kde se nacházela moje pláž s jejími novými amanty.

Den byl jasný, vítr svěží a obloha modrá a plná očekávání. Po několika hodinách jsem konečně dorazil na místo. A skutečně. Čekala tam na mě nádherná pláž, kde si pár místních rodin dopřávalo pod přístřešky z palmových listů čerstvé krevety a studené pivo. Nebyl tam internet ani caffé latté, zato tam byly uhrančivé západy slunce.

Takže, má drahá laguno Chacahua, díky za všechny ty skvělé chvíle, ale je čas jít dál. A slibuju, že tohle moje nové tajemství si zase nechám pro sebe. Protože jsou jména, která se neříkají.