Článek
Když svět během prvního lednového víkendu 2026 sledoval zprávy o tom, že Spojené státy provedly velkou vojenskou operaci ve Venezuele, během níž byly zajaty hlava státu Nicolás Maduro a jeho manželka, mnozí Evropané museli chvíli přemýšlet, zda si nepletou realitu s dystopickým filmem.
Důvody vpádu - ať už ty oficiální (Drogy, zkoncování s režimem, který potlačuje lidská práva, ale -mezi oficiálními důvody překapivě- i ropa a nerosty) nebo neoficiální (Potřeba zvýšit popularitu před volbami, kouřová clona před Epstien files) rozebírat nebudu.
Stačí přelepit vlajku..
Pojďme ale popřemýšlet o dopadu na Evropu a potažmo na celý svět. Čeho jsme svědky, není totiž „jen další politická krize“ — jde o událost, která přepisuje pravidla, jaká jsme považovali za neotřesitelná v mezinárodních vztazích.
Abych jen nekritizoval…
Začněme pozitivy. USA tímto úderem ukázaly dvě věci.
1) Že jsou schopné jednat rychle, tvrdě a efektivně. Na internetu se vyrojily vtípky o tom, že „takhle má vypadat speciální vojenská operace,“ na kterých něco pravdy je. Pro Evropu, která sama vojensky moc akceschopná není, je to vzkaz: náš hlavní spojenec je stále vojensky silný. A to je v době Ruska, Ukrajiny a obecné nejistoty uklidňující.
Ilustrační foto - Speciální jednotky.
2) Amerika tím říká autoritářům světa: ani hlava státu není nedotknutelná. To může některé diktátory brzdit. A Evropa z takového odstrašení profituje, i když sama nikoho zajímat nechodí.
3) Maduro byl pravděpodobně skutečný prevít, který porušoval lidská práva a zemi vedl k úpadku. Pokud se jeho režim zhroutí, tak to je pro svobodný svět (i samotnou Venezuelu) dobrá zpráva. Jeho odstranění tomu může přispět - bez ohledu na to, jak nahlížíme na způsob, jakým k tomu došlo.
Stručně řečeno: je lepší mít USA na své straně než proti sobě. A tenhle zásah to připomněl velmi názorně. Je však otázka, zda takového spojence vůbec chceme mít. A zda je to vůbec ještě náš spojenec.
Šli si pro ropu? V tom případě jde o naprostou diskreditaci USA jako garanta světového řádu.
Ani pokud by USA šlo o lidská práva a obranu proti drogám, by únos prezidenta nebyl zrovna příkladné řešení. Ale mezi oficiální důvody Trump uvedl, že šlo i o ropu. Donedávna naprosto nepředstavitelné oficiální stanovisko. Máme si zvykat?
Tím, že USA Madura zajaly, rozbily jedno ze základních pravidel mezinárodního pořádku: že se prezidenti cizích států prostě neodvážejí do ciziny v poutech. Minimálně ne, když jste na straně „good guys“ - tedy Mirků Dušínů, kteří dělají věci správně. A to je problém hlavně pro Evropu.
Evropa totiž nestojí na síle, ale na pravidlech. Na mezinárodním právu, smlouvách, OSN. A když si největší západní mocnost řekne „kašleme na to“, tak tím oslabuje argumenty, které Evropa používá jinde.
Krátil Madurův režim skutečně lidská práva? Pak měla OSN zakročit. Pokud nemohla - k čemu ji tedy ve světě, kde se kašle na „měkkou“ sílu, máme?
Velmi lapidárně: Rusko teď může říct – když Američani můžou zajmout prezidenta cizí země, proč my nemůžeme vojensky řešit Ukrajinu? Samozřejmě to není totéž, ale precedens je na světě. A precedenty mají ve světové politice nepříjemný zvyk se vracet. Bude zajímavé sledovat, zda se tento krok nevymstí i samotné Americe při nastvající konfrontaci s Čínou.
Bude Evropa za chvíli sama proti všem?
Američani možná odstranili jednoho diktátora.
Ale zároveň otevřeli dveře světu, kde o pravidlech rozhoduje ten, kdo má lepší vojáky. A hladové šilhání Američanů nejen po dalších zemích Jižní Ameriky, ale také po Grónsku indikuje také svět, kde smlouva o čemkoli podepsaná s USA nemá větší hodnotu než ta podepsaná s Ruskem. Svět, kde Amerika už nestojí za Evropou jako její silnější brácha, ale jako další - Rusku podobný, jen mnohem nebezpečnější - hladový pes.
A právě tenhle svět je pro Evropu dlouhodobě mnohem nebezpečnější než samotný Maduro.
