Článek
Dětské oslavy jsou zvláštní sociologický experiment. Sejde se deset, dvacet malých lidí, jejichž životní filozofie se dá shrnout větou „Hurá, teď hned a všechno naráz!“ K tomu hrst dospělých, kteří se ani nesnaží předstírat, že to mají pod kontrolou. Hluk, cukr, balonky a iluze, že se to tentokrát třeba obejde bez katastrofy.
I tato konkrétní oslava takto hezky fungovala. Děti běhaly, smály se, padaly do suchého bazénku s míčky, zase z něj vylézaly, rodiče si vyměňovali věty typu „Kolik je tomu vašemu, už dva? Chachacha.“ a „To to strašně letí, viďte? Chachacha.“ Idylka.
Pak přišel konec. A s ním úklid.
Celkem všichni se zapojili. Někdo sbíral kelímky, jiný skládal židle, další lovil zpod stolu zbytky dortu. Kdo neuklízel, alespoň nedělal další bordel. Kromě jedné malé šestileté hrdinky dne. Ta stála u suchého bazénku a s výrazem pyrotechnika na Silvestra vyhazovala míčky ven. Systematicky. Vytrvale. S vášní.
Nejprve jsem párkrát zkusil metodu „rozumný dospělý“:
„Prosím tě, už to neházej, uklízíme.“
Nic. Oči rozšířené, ruce pracují, míčky létají.
Přešel jsem na metodu „hravý mentor“:
„Poslyš, pojď z bazénku, já si vlezu do něj a ty mě můžeš trefovat těmi, co už jsou venku.“
Velmi férová a regulérní nabídka přesunu destrukce do kontrolovaného režimu. Odezva? Nulová. Pokud by existovala olympiáda v ignoraci pseudoautorit, stáli bychom na stupních vítězů. Vstoupil jsem tedy do bazénku osobně. Vážnější tón. „Potřebuji, abys přestala. Za chvíli přijde paní uklízečka a ty míčky jí budou překážet.“
Suchý bazének - zdroj zábavy a her. Většinou.
V tu chvíli jsem si všiml jemné, ale zásadní změny. Už to nebyl jen rauš. Byla to mise. V jejích očích se zablesklo poznání: Aha! Jemu to vadí. A intenzita házení se zvýšila přesně o tolik procent, o kolik vzrostla moje naléhavost.
Jsem otec tří dětí a běžný sranda-strejda všech dětských oslav, které se v našem širokém okolí vyskytují. Mám bohatou praxi a teorie znám skoro všechny, některé dvakrát a pak nějaké další navíc, haha. Z nich vím, že existuje moment, kdy je dítě takzvaně „na facku“ – což v překladu znamená: naléhavě potřebuje hranici. Ne fyzickou, ale pevnou, srozumitelně komunikovanou, nepohnutelnou (díky, pane Haldo).
Rozhodl jsem se tedy pro osvědčenou klaunskou intervenci. Chytil jsem ji a polechtal. „Neházej už ty míčky, lumpice jedna!“ v odlehčeném tónu, který jsem ten den použil nejméně pětkrát u jiných dětí (a v minulosti nesčetněkrát) bez negativních následků.
A zde se experiment zlomil.
Jenže nejsem ani její rodič, ani pan Halda (ten by to řešil asi jinak), takže jsem narazil. Nakonec se z toho vyklubala zbrusu nová zkušenost. Dítě se z rauše sice probudilo – ale nikoli do „haha, tak dobře“ smíchu, jak jsem zvyklý. Zlehka začalo pobrekávání: „Mami… mami…“
V tu chvíli jsem přestal. Zkušenost říká jasně: Jakmile je to někomu nepříjemné, mohlo by být zle, takže sranda končí. Na druhou stranu: ještě není nic ztraceno. Vzal jsem ji za ruku: „Tak pojď, uklidíme to a můžeme si ještě pohrát.“
„Mami… mami…“
Obviňující pohled dítěte - kdo by nevěřil?
Zkusil jsem ještě poslední pokus - zahrát na strunu reality: „Co myslíš, že maminka řekne? Dělala jsi nepořádek, když už uklízíme. To přece není správně.“
„Mami..?“ Pořád štkala, ale pohled i tón se změnil, postoj se lámal. Tichý souboj vůlí. Cítil jsem, že stačí pár sekund a odpor povolí.
A tehdy se v jejím zorném poli objevila postava přímo vyzařující auru rodičovské ochrany. Maminka. Zachránkyně. Dítě zahájilo pláč tak intenzivní, že by člověk přísahal, že jsem právě provedl veřejnou vivisekci plyšáka. Maminka přibíhá, dítě je v náručí. Ukazuje na mě. Něco šeptá.
Poslední boss.
Maminka ke mně přistoupila s výrazem vyšetřovatele: „Tys jí lechtal??“
Ten tón nezněl jako dotaz. Zněl jako obvinění. Jako kdyby se ptala „Tys jí dal tetovat?“ Přiznal jsem se bez mučení. Ano, lechtal. Dělala bordel, neposlouchala, měla toho nechat.. vždyť už víte.
Matka na válečné stezce
Mrazivý pohled. „Ona to nemá ráda.“ Odešla. Přiznám se, že jsem holčičku neprohledával, zda u sebe nosí cedulku „Nesahat, nekrmit, jinak pláče.“ Na dětskou oslavu by se to možná hodilo. Na čele to napsané taky neměla a nikomu jinému to nikdy nevadilo. Boss se vrátil. Následovala krátká, ale výživná scéna, ve které jsem se dozvěděl, že „to bylo špatně“. Tónem, který by se dal přeložit jako: Právě jsi selhal jako lidská bytost.
Načež odešla i s dítětem jako správný boss ve stylu D&D. Tedy Dramaticky a Definitivně. Moc krásná demonstrace toho, jak zvládat nestandardní situaci, bravo. Škoda, že nebyla poblíž, když se mělo jejímu miláčkovi vysvětlit, že už je čas přestat dělat bordel.
O pár minut později zazvonil telefon. Tatínek, který se oslavy neúčastnil, chtěl k telefonu „toho č…ka“ (ne člověka, ale to.. stříbrnější slovíčko), který si dovolil sáhnout na jeho dítě. Od své manželky jsem se později dozvěděl, že jsem sáhl (zejména obrazně) na jedináčka. Vymodlené dítě starších rodičů, bez školky, pravděpodobně s budoucím homeschoolingem, tedy bez zažívání běžných denních konfliktů s.. kýmkoliv. Co chce dítě, staniž se. Pozvolna jsem si uvědomil, že jsem se neocitl v běžném konfliktu s dítětem. Ocitl jsem se v konfliktu zcela jiném..
V konfliktu dvou výchovných vesmírů.
V jednom vesmíru platí, že když dítě překračuje hranice, dospělý je nastaví. Klidně, nenásilně, s humorem, ale pevně. A je v něm prostor i na jiné autority než ty nejvyšší „máma+táta.“
V tom druhém je dítě suverénní entita, jejíž svoboda končí až tam, kde začíná… no, vlastně nikde. A jakýkoli zásah zvenčí je téměř diplomatický incident.
Oslava skončila. Míčky jsme uklidili. Paní uklízečka přežila.
Já jsem si odnesl cenné ponaučení: Suchý bazének je jen malé místo s míčky. Ale rodičovská filozofie je široké moře. A někdy stačí jedno nevinné polechtání, abyste zjistili, že jste právě vpluli do cizích teritoriálních vod, kde můžete bez varování čekat pumy.
A abych zakončil i vyprávění: Ano - zřejmě jsem ji neměl lechtat bez předchozího ujištění, zda „i tady je to v pohodě,“ uznávám. Z předchozí zkušenosti mě nenapadlo, že to může být bráno jako problém - natož neodpustitelný. Chyba. Chyby se dějí. Přesto věřím, že život přináší i větší chyby, nepříjemnější chvíle, tvrdší zkoušky a větší lekce. A že úkolem rodiče je dítě na takový život od mala připravovat - ne ho před vším chránit. Jednou tady totiž nebudeme a budou si muset s životem poradit sami. Kdo je zachrání před lechtáním?
