Článek
Ve svém minulém článku jsem se rozhodl s vámi sdílet další detaily mé cesty ke zdravější postavě. V první řadě děkuji za úžasné komentáře, všechny jsem pročetl. Inspirovali jste mě k tomu, abych se s vámi zkusil v několika dalších článcích podělit o hlubší detaily toho, co mi fungovalo a co třeba ne. Můžete je zahodit, nebo zařadit do vašeho repertoáru - to je na vás. Já budu jen rád, pokud tento náhled do mého soukromí dokáže změnit život k lepšímu alespoň někomu.
Ještě podotknu, že článek, který máte otevřený nyní, je „samonosný,“ ale občas navazuje na obsah toho prvního a obohacuje ho. Teď už pojďme na to - rozeberu víc do hloubky předpoklad „Jsem připravený něco obětovat. A myslím to vážně.“ Jinými slovy:
Motivace
Motivace je zvláštní věc. Často přichází z nečekaných míst, jako reakce na něco, co se nám děje nebo třeba ve formě strachu. Každý ji máme jinou - někdy je silná, jindy sotva znatelná. A někdy je i docela úsměvná.
Než se podělím o to, co vedlo ke zhubnutí mě, popíšu vám motivaci jednoho mého známého, který na to šel jinak.
Motivace trestem
Na začátku letošního roku měl 140 kilo a rozhodl se, že s tím něco udělá. Nechtěl zůstat jen u slov, jenže se k tomu sám nedokázal „dokopat.“ Tak uzavřel sázku – pokud do půl roku nezhubne pod 125 kilo, bude se muset projít po kanceláři plné kolegů v boratkách. Nevymýšlím si to, je to čistá pravda. K tomuhle počinu se „hecli“ celkem tři kolegové (každý s jinou startovní a cílovou hmotností). Možná to zní jako vtip, ale právě tahle představa ho nutí každý den vstát, jít cvičit a jíst jinak, i když se mu nechce.
Někdy je těžké najít správný důvod ke změně.
Na první pohled tomu rozumím - jako nakopávací impulz si stačí představit ten trapas před kolegy v červenci. A splňuje to i podmínku - on je připravený něco obětovat. A myslí to sakramentsky vážně. Když se na to ale podívám podruhé a pořádně, tak si nemyslím, že je to dobrá motivace. Proč?
- Je postavená na strachu. Strach (stres) znesnadňuje hubnutí sám o sobě (třetí pilíř - relax a psychická pohoda).
- Je postavena na jednorázovém cíli. I kdyby ho dosáhl, nevede nutně k trvalé změně. Jakmile sázka skončí, tlak zmizí a člověk má tendenci polevit. Vrátí se k tomu, co dělal před ní. A tehdy často přichází jojo efekt, který ho vystřelí zpátky tam, kde byl (nebo ještě dál).
- Navíc je v tom i určitá nespravedlnost. Pokud by za půl roku zhubl „jen“ 10 kilo – což je objektivně velmi pěkný výsledek – stejně by v sázce neuspěl. K problému „Co bude, až sázka skončí?“ by přibyla i zbytečná hanba.
Taková motivace může krátkodobě fungovat, ale z dlouhodobého hlediska spíš škodí, než pomáhá. Na tomto příkladu by se mohlo zdát, že podmínka (Jsem připravený něco obětovat a myslím to vážně) není správně formulována. Že to samo o sobě nemůže stačit, že se pletu.
Nepletu se, ale samo o sobě to nestačí. Vy jste ještě nezažili, že dobře míněné, ale špatně usměrněné úsilí vedlo spíš ke škodě než k užitku? Jistě ano. A proto je potřeba těch dalších „dvou kroků.“
Já dlouho bloudil
Jak jsem už psal - mně se také nedařilo změnit se natrvalo. Nikdy se mi nepovedlo všechny ty rady druhých lidí našroubovat na svoje zvyky, na svoje přemýšlení o věcech. Vnímal jsem je jako užitečné, ale neuchopitelné. Paradoxní je, že za svůj život jsem hubnul (už ani nevím kolikrát) vždycky úspěšně!
V začátcích (váhu koriguji už od svých "-nácti") mě k hubnutí motivovala máma, jindy jsem se rozešel se slečnou a chtěl jsem být atraktivnější, pak jsem nechtěl „vážit přes 110 (později přes 115 nebo 120) kg,“ atd. Všechna tato úspěšná hubnutí měla jedno společné - konečný cíl. Jakmile jsem ho dosáhl, začal jsem být spokojený.
Já si v tu chvíli řekl: „Už dobrý.“
Anoo! Už jsem to zvládnul, poplácám se po rameni a mám ze sebe zaslouženě dobrý pocit! Takže… můžu už konečně přestat, že jo?
A to pro mě znamená zásadní chybu. Ne „být spokojený s výsledkem,“ ale ta část „už jsem toho dosáhl.“ Jakmile k tomuhle dojde, tak si „povolím“ a už jsem na nejlepší cestě k životu, jaký jsem žil dříve. A ten vede ke hmotnosti, jakou na displeji mezi palci svých nohou už v životě nechci vidět.
Moje „finální“ motivace
Moje současná, první dlouhodobá (a troufnu si říct i "první správná") motivace není o sázkách ani o studu. Je o budoucnosti. Mám dvě malé dcery. Jednou přijde den, kdy budou mít taneční, pak maturitní večírek a pak (třeba) svatbu. Chci si s nimi zatancovat. Ne jen symbolicky s bolavými koleny a přes obří pupek, ale opravdu – s lehkostí, radostí a bez zadýchání po pár krocích. Chci být ten táta, který je hrdý, přítomný a schopný si podobné okamžiky naplno užít. A aby se za mě nemusely stydět před svými vrstevnicemi (na to mi vystačí, že mám pleš :-D ).
Aktivní táta, který dětství svých dětí jen „nepřežije.“
Také je tu můj dvouletý syn. Kolik ten má už teď energie! Vidím ho, jak ve svých čtyřech, sedmi, deseti letech rád běhá, sportuje a objevuje svět pohybem. A já nechci stát opodál a jen se dívat, ale být součástí. Hrát si s nimi, běhat, smát se a sdílet tyhle chvíle naplno. Všechny naučit tu trochu tenisu a volejbalu, kterou umím. Držet s nimi všemi krok. Vlastně ne. Chci být dva kroky před nimi a říkat jim: „ještě můžeš.“ A kdo mě bude chtít vyzvat, s tím se budeme rvát o to, kdo vyběhne kopec za naším domem rychleji, kdo udělá víc kliků, cokoliv - a já to těm holomkům nedaruju!
Tohle jsou představy, které mě ženou dopředu. Pochopitelně i teď „chci být hubený“ a „chci se sám sobě líbit.“ Ale to mi nikdy nevydrželo. Tohle mi drží, protože nejde jen o postavu. Jde o život, který chci žít. O chvíle, které nechci propásnout.
Udržitelná změna
Změna není jednoduchá, není ale nutné si ji dělat nesnesitelnou. Je potřeba se udržet ve správném směru, celé mě to ale musí taky trochu bavit. Běžně žiju „do polosyta.“ Jsou ale dny, kdy se mi nechce být na sebe tak striktní, kdy si chci povolit, dát si hamburger nebo žebra a zalít to pivem.
A já vás nebudu zahlcovat motivačními ptákovinami o tom, jak si právě v těch chvílích připomínám, proč jsem začal a to mě motivuje k… Ne. Já si ten burger s pivem (sem tam) dám. Rád, po vědomém rozmyslu. Protože vím, že celkově jsem na správné cestě, že si to „odpracuji“ jindy. Ať už sportem před hambáčem, nebo běžným zdravým jídelníčkem v jiné dny. V tu chvíli sám sebe nepodrážím, nevybočuju z „diety“ - já totiž nedržím dietu.
Mňamka! Když není každý den, tak mi snažení nezhatí. A čím vzácnější je, tím víc mi i chutná.
Na závěr se vrátím k oběma motivacím. Můj známý bude půl roku koukat na každou jednu kalorii, aby nemusel do boratek. Já si užiju občasný burger, k mému životu patří. Pro něj bude (fantastických) 10 kg neúspěch. Mně ke štěstí stačí mnohem méně. Třeba jen zůstat na stejné váze - ale s lepším poměrem tuky/svaly pod kůží.
Najít si svůj důvod. Něco, co dává smysl právě mně. Něco, co jen tak nekončí, čeho nelze dosáhnout za půl roku. Takovou motivaci, se kterou už to celé nebude nepříjemná povinnost, která jednou končí.
