Článek
Debata o tělesných trestech ve výchově patří k tématům, která vyvolávají silné emoce. Stojí mimo zákon, ale často je stejně obhajováno nebo minimálně diskutováno. Přitom se střetávají dva pohledy: jeden zdůrazňuje ochranu dítěte a jeho důstojnosti, druhý upozorňuje na potřebu rodičovské autority a schopnosti nastavovat hranice.
Je ještě potřeba říct: Pořád jsou mezi námi i tací, kteří si na dítěti jen „chladí žáhu“ za cokoliv - klidně za něco, co se stalo v práci/na fotbale/v hospodě a s malým človíčkem nemá co dělat. O správnosti tohoto se nebudu vůbec bavit, to není výchova. Když někdo není s to poznat rozdíl mezi dítětem a boxovacím pytlem, jde o odsouzeníhodný stav duše.
Abychom mohli o bití ve výchově uvažovat střízlivě, je dobré si uvědomit, proč vlastně děti při výchově bijeme. Věřte nebo ne, naplňujeme jim tím jednu ze základních potřeb. Vždyť to znáte - pocit, že si o ten výprask dítě samo říká. Než se na mě sesypete do komentářů, pojďme se podívat, o čem to vlastně mluvím.
Tři základní potřeby dítěte: něha, hranice… a převaha.
Dítě potřebuje především něhu. Potřebuje zažívat přijetí, blízkost, fyzický kontakt, pocit bezpečí a jistotu, že je milováno bez ohledu na své momentální chování. Právě z této zkušenosti vyrůstá zdravé sebevědomí a důvěra ve svět.
Vedle něhy však dítě potřebuje také hranice. Dítě potřebuje vědět, co je dovoleno a co nikoli. Potřebuje zažít, že některá pravidla jsou pevná a že jejich porušování má důsledky. Hranice mu dávají orientaci a pocit bezpečí. Pevné hranice fungují jako forma, v níž může růst a tvarovat se osobnost a disciplína.
S tím se velmi úzce pojí potřeba převahy. Dítě nutně potřebuje, aby nad ním rodič měl převahu. Ne ve smyslu tyranie či svévole, ale ve smyslu jasného vědomí, že rodič je silnější, zkušenější a nese odpovědnost za chod rodiny. Proč? Dítě se cítí bezpečně, pokud má pocit, že nad ním stojí rodič, který „přemůže“ cokoliv - včetně dítěte samotného.
Některé moderní výchovy hlásají, že dítě je rovnocený parťák - máme ho nechat rozvíjet osobnost tím, že bude rozhodovat stejně jako my. Podle mého názoru jde o zásadní omyl. Dítě má potenciál se v budoucnu rovnocenným stát, ale není na stejné úrovni jako dospělý, je to dítě.
Dítě je experimentátor
Dítě se velmi brzo (cca 2 roky od narození) dostane do věku, kdy chápe, co hranice jsou… ale netuší, kde leží. Proto začíná testovat. Pomalu, zato konstantě, empiricky. Do hlavy vám nevidí, proto jen „tuší“ kde je přesná hranice mezi tím, co je povoleno a co ne. Kdy je hodné, kdy je zlobivé. Proto potřebuje od časného věku pracovat na udržení v mezích, které nám jsou příjemné, které chceme.
Je tohle hra nebo zlobení? To záleží - u nás je třeba malování po obličeji dovoleno už jen speciálními barvami. Kvůli vyrážce. Všimněte si, že s vysvětlením zákaz hned dává větší smysl.
Je potřeba si říct, že dítě -mentálně zdravé dítě- se nerodí zlé nebo zlobivé. Ze začátku testuje, kde jsou hranice. Když je nastavíme blbě a pak máme nevychované dítě, je to naše vina. Kromě testování hranic pak většinou dítě „zlobí“ tehdy, když nenaplníme nějakou jeho potřebu. A tím se dostávám k tomu hlavnímu.
Jakou funkci zastává bití ve výchově?
Při hodnocení tělesných trestů je užitečné si nejprve uvědomit, jakou funkci vlastně plní. Bití určitě není něha. Zpravidla ani neslouží k nastavení hranic. Hranice vznikají dříve - když rodič řekne „ne“, stanoví pravidlo nebo určí důsledek.
Zbývá tedy to poslední. Převaha. Tělesný trest je spíše nástrojem k vynucení již existující hranice. Jak jinak (než převahou) vrátit dítě do mezí přijatelného chování? Současně představuje velmi silné vyjádření rodičovské převahy a negativní motivace (nechci zažívat bolest = nechci dělat věci, po kterých jsem bit). Dítě bitím dostává jednoznačný signál: dospělý je silnější a v případě potřeby dokáže svou vůli prosadit i fyzickou silou. A to dost nepříjemně.
Právě proto byly tělesné tresty po staletí tak rozšířené. Nešlo jen o trest samotný, ale o demonstraci hierarchie mezi dospělým a dítětem. Z tohoto hlediska lze pochopit, proč mnozí rodiče v minulosti považovali bití za účinný výchovný prostředek. Skutečně vede k poslušnosti a rychlému ukončení nežádoucího chování. Má výsledky. Znáte to - „Dostali jsme občas na zadek a byli jsme v lajně.“
Negativní dopady na psychiku dítěte
Problém spočívá v tom, že nástroj, který účinně vyjadřuje převahu, je zároveň v rozporu s jinou základní potřebou dítěte - potřebou něhy.
Dítě totiž velmi obtížně slučuje zkušenost bezpečného přijetí se zkušeností, že mu blízká osoba záměrně působí bolest. Čím častěji jsou konflikty řešeny fyzickým trestem, tím více se oslabuje pocit důvěry mezi rodičem a dítětem.
Tělesné tresty mohou vést k ponížení, strachu, skryté agresivitě nebo k tomu, že se dítě naučí spojovat sílu s právem rozhodovat. Místo aby respektovalo pravidlo jako smysluplné, často se učí pouze vyhýbat trestu.
Dlouhodobě navíc vzniká riziko narušení vztahu. Dítě může poslouchat, ale nikoli proto, že rodiči důvěřuje nebo rozumí důvodům pravidel. Poslouchá proto, že se bojí. Taková poslušnost je sice někdy efektivní, ale z hlediska zdravého vztahu představuje vysokou cenu.
Čím bití nahradit?
Z těchto důvodů tělesné tresty moderní výchova nepovažuje za přijatelné. Jsou pro dítě ponižující, dostávají se do přímého rozporu s potřebou něhy, v některých případech narušují pocit bezpečí a celkový vztah s rodičem.
Současně je však chybou předstírat, že bití plnilo ve výchově nulovou funkci. Pokud ho jednoduše odstraníme bez náhrady, zůstane nevyřešená otázka, jak dítěti sdělit rodičovskou převahu a jak důsledně vynucovat hranice.
„Něžný wrestling“, při kterém rodič dítě bezpečně a laskavě přemůže, aniž by mu působil nepříjemnou bolest nebo ponížení. Klidně dítěti „spočítat žebra,“ ale udržet situaci v mezích pro dítě příjemných.
Proto je třeba hledat jiné nástroje tak, aby dítě mělo možnost zažívat převahu bez bolesti. Jedním z nich může být hravé, ale nekompromisní fyzické připomenutí převahy dospělého. Dítě získává zkušenost, že rodič fyzicky situaci kontroluje, zároveň však zůstává zachována atmosféra blízkosti a bezpečí. Bavíme-li se už o extrémnější situaci, pak převahu lze vyjadřovat schopností převzít úplnou kontrolu nad situací nebo fyzickým zastavením dítěte - ale bez ubližování.
Ještě důležitější je vyšší důslednost. Ta totiž dokáže velmi často „extrémním situacím“ předcházet. Jasně stanovená pravidla, předvídatelné následky, schopnost trvat na svém a nenechat se vtáhnout do nekonečných vyjednávání často dokážou nahradit funkci, kterou dříve plnil tělesný trest. NE znamená NE. Důsledně. Nikoliv „zkoušej to donekonečna a já buďto rezignuji nebo mi rupnou nervy.“ První slovo rodiče platí. Případně (to se snažím dělat já) naučit děti, že můžou rodiče zkusit přesvědčit (vyjednáváním, ne škemráním), čímž někdy můžou změnit odpověď na ANO. Ale mají na to jen jeden pokus. Když vyjednávání nevyjde, nebudou vyvádět. Jakmile naučíte dítě, že s vámi může mávat, jste v háji. Nesnadno se to vrací zpátky.
Dospělí, je to na nás
Smyslem moderní výchovy není zrušit rodičovskou autoritu. Naopak. Jejím cílem je zachovat něhu, hranice i převahu dospělého, ale vyjadřovat je způsobem, který dítě neponižuje a nepoškozuje. Bití v takové výchově místo nemá, potřeba rodičovské převahy však nezmizela. Jen to vyžaduje vztahově bezpečnější formy vyjádření.
Něha a převaha zároveň. Udržím vás v jedné ruce, vy dvě ještěrky. Ale položím vás tak, abych vám neublížil.
Je potřeba, aby se tady hodně učil dospělý. My, kteří jsme byli v dětství biti, totiž musíme přemýšlet o tom, jak to dělat - nás to v dětství bez bití nikdo nenaučil. Nemůžeme očekávat, že část „dostali jsme na zadek..“ bez náhrady vyhodíme a pořád bude platit část “..a byli jsme v lajně." Výsledek tohoto může být pak ještě destruktivnější než samotná výchova vařečkou.
