Článek
Byl to obyčejný den, takový ten nenápadně krásný, kdy slunce svítí přesně tak akorát, aby člověk uvěřil, že svět je v zásadě v pořádku. Já neprozřetelně podlehl této iluzi a vyrazil na nákup se všemi svými malými dětmi. Už to samo o sobě byl odvážný krok - kombinace supermarketu, dětí a víkendového dopoledne je totiž známá tím, že dokáže zlomit i silnějšího jedince než tatínka tří dětí na prahu krize středního věku.
Všechno šlo relativně hladce. Děti se nehádaly o vozík (moc), nikdo se nepokoušel sníst banán ještě před zaplacením (tentokrát) a já se dokonce probojoval k pokladně bez ztráty kytičky, dítěte i nervů. Sluníčko hřálo za oknem i na duši. Na vedlejší pokladně zato stál pán, který právě objevil tragédii epických rozměrů: někdo prohodil v regálu pivo.
Ano, také mě zarazilo, že se něco takového může ještě v dnešní době stát.
Pán řešil krizovou situaci nekompromisně
Kozel se ocitl tam, kde měl být jiný, patrně ušlechtilejší mok. Katastrofa, která by otřásla i základy civilizace. Pán začal situaci analyzovat a kombinoval u toho vervu investigativního novináře a slovní zásobu dlaždiče po třetí směně. Moje dcery (hlavně ta čtyřletá) s nadšením objevitelek nových dimenzí okamžitě identifikovaly klíčové slovo „debil“ a s jiskrou v oku si ho uložily do aktivního slovníku. Ve školce budou kámošky určitě zírat s obdivem. A pančelka taky.
Pán se jal situaci vyřešit. Ne snad, že by slečnu pokladní požádal - ona byla informována, že on si TY KOZLY jde vyměnit za Arguse. Tónem, který by se dal použít při evakuaci Titaniku. Zmizel. Zbytek jeho fronty nic nenamítal. Všichni evidentně chápali naléhavost situace.
Tím by to mohlo skončit. Ale neskončilo
O pár minut později, když jsem nakládal nákup (a děti) do auta, pán vyšel ven. Prošel kolem nás a pokračoval ve svém hlasitém myšlenkovém proudu spravedlivého hněvu. A pak to přišlo. Ten moment, kdy se jednotlivé nitky vesmíru spojí v jeden velký uzel absolutní pravdy:
„Za to můžou ti Ukrajinci, oni to ani pořádně neumí přečíst, je jim to fuk, už aby táhli!“ To už jsem dětem zabouchl dveře auta, aby se neobohatily o další krásné slovní spojení. Ale to hlavní bylo vyřčeno.
Vybavil se mi u toho vtip snad z doby 2. světové války. „Za všechno můžou Židé a cyklisté.“ Druhý člověk se zeptá, proč cyklisté. Vy odpovíte: „No a proč Židé?“
Stál jsem tam a přemýšlel, jestli jsem se právě stal svědkem nové teorie všeho. Takové, která elegantně vysvětlí nejen pomíchané pivo, ale i zpožděné vlaky, lichou ponožku a skutečnost, že rohlíky doma nikdy nevydrží déle než dvě hodiny.
Viník byl známý
Ne pán, který si nevšiml, co bere. Ne pracovník, který špatně poskládal zboží. Ne náhodný návštěník sámošky, který vrátil nechtěné lahve tam, odkud je nevzal. Ne náhoda či chaos vesmíru. Ukrajinci. A pravděpodobně i cyklisté, i když ti tentokrát zůstali trochu v pozadí, možná čekají na svou chvíli u regálu s mlékem.
Je fascinující, jak snadné je najít univerzálního viníka. Nemusíte přemýšlet, nemusíte pochybovat, nemusíte se dívat do zrcadla. Stačí ukázat prstem. Ideálně směrem, kde je to pohodlné a nikdo se nemůže bránit.
Kdyby se pořádně podíval, co bere, třeba by ten den proběhl o jeden zbabělý útok na Ukrajince méně.
Zatímco tady řešíme opravdové tragédie u pivního regálu, někde jinde lidé řeší drobnosti jako rozbité domy, ztracené životy a sirény místo budíků.
Možná by stálo za to občas se zastavit a zvážit, jestli opravdu za všechno můžou „ti druzí.“ Cožpak nemáme dost „vlastních“ lidí, kteří by tento čin mohli udělat? Kteří nerozlišují mezi Argusem a Kozlem? Nebo mezi tím, jak se bavit v hospodě u piva a v samoobsluze, kde vás poslouchají malé děti?
Ale možná ne. Třeba je to všechno mnohem jednodušší.
Třeba… za to opravdu můžou Ukrajinci.
A cyklisté.
