Článek
Pomlázka je tradice, která je starší, než si kdokoliv pamatuje. O tom, že má symbolicky „přinášet jaro“ hlavně mladým slečnám, ví v Česku téměř každý. A v posledních letech se čím dál častěji objevují názory, že jde o zvyk nepříjemný, nedůstojný nebo dokonce zakořeněný v patriarchálním vnímání světa – kdy muž pomlázkou symbolicky dominuje ženě. Dokonce jsem narazil na článek, který zmiňuje nezanedbatelná čísla zažívání „bezmoci a ponížení.“
Není snad nutné, abychom vyvolávali svým chováním u dívek úzkost
Nelze popřít, že pomlázka nepříjemná být může. A už vůbec nelze ignorovat situace, kdy se tradice zvrhne – typicky ve chvíli, kdy někdo ztratí míru, často pod vlivem alkoholu, a místo symbolického šlehání přichází skutečně bolestivé rány. V takových případech se z tradice stává problém, ne radost.
Je to ale skutečně „zlý nástroj?“
Na druhou stranu by ale podle mě bylo zkreslené vnímat pomlázku pouze touto optikou. To podstatné totiž není samotný akt „vyšlehání“. Pomlázka je především prostředek. Prostředek k něčemu mnohem většímu a příjemnějšímu – k setkávání lidí. Je to jeden z mála momentů v roce, kdy se sousedé navštěvují, smějí se na sebe, povídají si a tráví spolu čas. Bez té tradice by se mnozí z nich vůbec neviděli.
Společné chvíle, úsměvy, drobné dárky v podobě vajíček nebo čokolády – to je skutečné jádro Velikonoc, ne samotná pomlázka. Ta je jen záminkou, impulzem, který lidi vyžene z domovů a propojí je. Bez ní by tlupy pobíhající od domu k domu a očekávající koledu působily dost zvláštně. Vybavte tlupy pomlázkami a hned jsou z loudilů koledníci.
Osobně si každý rok pomlázku pletu a vyrážím mezi sousedy. Od doby, co mě opustila puberta, by mě v životě nenapadlo někoho udeřit víc než symbolicky (a to ani když dotyčná zrovna zaslouží :-) ). Věřím, že většina lidí to má stejně – bere to jako hru, tradici, něco lehkého a přátelského. A i s dcerami máme rádi, když si můžou obarvit a rozdat vajíčka. Nebo si naopak nějaká přinést. Takto můžu dětem ukazovat, jak si to představuji, když o něčem řeknu, že „tady je svět ještě v pořádku.“
Většinou se snažíme víc rozdat, než kolik vykoledujeme. U podobných akcí je lepší víc dávat než brát - i o tom může být duch velikonoc.
Důležitá je ale i druhá strana. Dámy mají plné právo rozhodnout, komu otevřou dveře. Pokud od někoho vyšupat nechtějí, nemusí. A pokud se objeví někdo, kdo už zjevně ztratil soudnost, je naprosto v pořádku ho odmítnout – nebo požádat ostatní, aby zasáhli. Společenský tlak a obyčejná lidská slušnost by měly být přirozenou pojistkou proti excesům - nejen při pomlázce! Uvědomme si, že o takových si všichni povídají zpravidla s lehce pozvednutým obočím.
Možná tedy jedna prosba od muže dospělého k těm dospívajícím. Prosím, nepřekračujte mez. Opít se a seřezat někomu zadek není umění, umění je vykonat tu tradici tak, aby z toho obě strany vyšly důstojně. Tím, že krásnou slečnu „vyšupám, až si z toho nesedne,“ u ní nezvítězím ani si nezískám její náklonnost - leda se zařadím mezi primitivy. Každý puberťák by si tohle mohl uvědomit.
Taková krásná tradice to může být - bylo by jí škoda?
Pomlázka tedy sama o sobě není problém. Problém je, když se ztratí respekt, míra a zdravý rozum. Jako u mnoha jiných tradic i tady platí: záleží na lidech. V dobré společnosti může být pomlázka milým, veselým zvykem, který spojuje. V té špatné se může změnit v něco, co si zaslouží kritiku. Možná tedy nejde o to, že by byla tradice špatná, není nutné ji bojkotovat nebo rušit, ale spíš ji usměrnit tam, kde je příjemná, kam patří – k lehkosti, humoru a vzájemnému respektu.
