Článek
Spor posledních týdnů není třeba dlouze připomínat. Andrej Babiš a ministr zahraničí Petr Macinka vsadili v posledních týdnech na otevřený střet s prezidentem Petrem Pavlem. Chtěli změnit zavedenou praxi, podle níž český prezident reprezentuje stát na summitech NATO, a rozhodli se Pavla z české delegace jednoduše vyškrtnout.
Výsledek? První porážka
Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým vládě nařídil zajistit prezidentovi účast na summitu NATO v Ankaře a zdržet se jakýchkoli kroků, které by jeho účast komplikovaly. Jinými slovy – soud dal v této fázi za pravdu prezidentovi, nikoli vládě Andreje Babiše. Samotná kompetenční žaloba bude teprve projednána, ale první bitvu duo Babiš–Macinka jednoznačně prohrálo.
Místo toho, aby vláda spor uzavřela a respektovala ducha rozhodnutí soudu, začala hledat způsob, jak z porážky alespoň politicky vytěžit. Petr Macinka opakovaně zdůrazňoval, že prezident sice do Ankary pojede, ale nebude vést českou delegaci. Z původního sporu o účast se tak stal spor o protokol, pořadí a symboliku. A hlavně - nebude pozván na tu část programu, o kterou Pavel stojí.
Ani tento plán ale příliš nevyšel
Prezident Petr Pavel oznámil, že na slavnostní večeři hlav států a vlád, která patří mezi nejdůležitější neformální části summitu NATO, byl pozván tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Pavel zároveň uvedl, že se nebude přít o židli u jednacího stolu s Andrejem Babišem. Tím de facto odmítl pokračovat v domácí politické přestřelce a přenesl pozornost zpět na samotný summit.
Nepředstavujte si večeři, kde jde především o jídlo. Jde o jednu z nejdůležitějších částí summitu, během níž mají účastníci možnost vést krátká jednání, navazovat osobní kontakty a řešit citlivá témata v prostředí, které je méně formální než oficiální zasedání. Pamatujete si na to, jak Krnáčová řídila Prahu ne na jednáních, ale na „kafíčkách?“ Tak to je podobné.
Právě zde se ukazuje největší problém celé strategie vlády. Babiš s Macinkou chtěli prezidenta zatlačit do role politika, který se bude dožadovat svého místa - a bude jim dvěma vydán na milost. Místo toho získali obraz prezidenta, který si účast na summitu vybojoval u soudu, byl pozván mezi světové lídry na oficiální večeři a veřejně prohlásil, že se o protokolární detaily hádat nebude.
Naopak vláda zůstala v pozici té, která vyvolala bezprecedentní ústavní spor, který musel řešit Ústavní soud. Ani po vydání předběžného opatření navíc nepůsobila dojmem, že chce konflikt uklidnit. A celý původní plán - totiž co nejvíce omezit prezidenta ve výkonu své povinnosti - shořel jako papír.
O co skutečně šlo?
Zůstává tak otázka, proč vláda do tak vyhroceného sporu vůbec šla. Celý příběh měl zřejmě být demonstrací síly nové vlády. Měl ukázat, že zahraniční politiku bude řídit kabinet Andreje Babiše a že prezident nebude mít prostor zasahovat do jeho rozhodnutí. Obecněji - že prezident není důležitým politickým hráčem. Namísto toho se stal demonstrací něčeho jiného: Vláda si nemůže dělat co chce. Pokud překročí ústavní hranice, existují instituce, které ji dokážou zastavit.
Proti předběžnému opatření se postavili pouze dva soudci jmenovaní prezidentem Pavlem, zatímco pro rozhodnutí hlasovali i soudci, které do funkce jmenovali jeho předchůdci Miloš Zeman a Václav Klaus. Argument, že Ústavní soud jedná „na Pavlovu objednávku,“ tedy neobstojí.
Ano, konečný verdikt o kompetenční žalobě teprve přijde. To je potřeba respektovat. Jenže politicky už dnes platí jednoduchá skutečnost. Babiš a Macinka zvolili konfrontaci s prezidentem a bitvu prohráli.
Pro vládu Andreje Babiše je to zatím především politická porážka
Místo prezidenta, který měl být podle původního plánu odstaven na vedlejší kolej, odjíždí do Ankary hlava státu s potvrzenou účastí na summitu, pozváním na večeři světových lídrů a bez potřeby vést veřejné přestřelky o to, kdo bude sedět na které židli. Zato premiérem je dnes jako člověk, který si neumí správně vybrat stranu sporu a ani není schopen dotáhnout, co začal.
Je vlastně ostuda, že se vůbec pouští do něčeho, co pak nedokáže dotáhnout. Prezidentovým obdivovatelům se může líbit, že „vyhrál,“ pro celou ČR je ale skutečnost, že se vláda pustila do zásadního ústavního střetu takto amatérsky, vlastně velký zdvižený prst. Akce to byla nedomyšlená a nedotažená. Je jedno, kolik ironických přání dobré chuti na večeři a jiných povídaček o „vtírání“ kolem toho poražení napovídají - amatéři ve vládě nejsou dobrým znamením pro nikoho. Nabízí se proto nepříjemná otázka: Pokud nedokáží vítězně uhrát boj, který si sami vyberou, jak budou postupovat ve chvílích, kdy za ně boj vybere někdo jiný a půjde v něm skutečně do tuhého?
