Článek
Bůh křesťanství
Lidská představa nadpřirozené bytosti vychází z duchovna a smyslové podstaty a nadpřirozeným bytostem jsou přisuzovány i lidské vlastnosti. Představivost připisuje dobré i zlé vlastnosti, ale nadpřirozené bytosti přenáší do lidských životů a lidského prostředí. Bůh a bohové přijímají lidskou podobu, a to v různých formách, které budí různé lidské pocity. Bohové se usídlili na nebeské báni, ale i v životním prostředí a stali se součástí lidského abstraktního myšlení. Bozi a bůh se proměňovali v oheň, vítr, vodu, nebe, ve stromy, v různé živo-čichy a podobně. Vše, co bylo neznámé a čeho bylo se nutné obávat, a z čeho vznikl pocit strachu, dostávalo podobu nepoznaného, nadpřirozeného.
Lidský intelekt začal vytvářet různé rozumové úvahy o hvězdném nebi. o životu, o smrti, lidské bolesti i lásce, o lidské vzájemné nevraživosti. Na různých místech planety se zrodila rozmanitá civilizační střediska (ohniska), formulovala se různá učení, ale i názorová rozdílnost na existenci vyšší duchovní a tvořivé moci existující nad vším přirozeným a disponující nadpřirozenou mocí, která dostávala podobu Ducha, Energií, Božstev, Boha a promítala se v průběhu lidského života a prostupovala civilizace na planetě Zemi. V dějinném vývojovém procesu byly nadpřirozenosti přísuzovány různé tvůrčí možnosti a stala se předmětem rozumových koncepcí a hledání důvodu, pří-čin a smyslu lidské existence.
Lidská mytologie, neznámo, víra v přírodní a nepřírodní bohy se proměnila vstupem Božího Desatera a Boží zvěsti do lidského společenství, které předvídali předkřesťanští a křesťanští proroci. Do různorodého vyznání náboženské víry a náboženských učení a projevů pobožnosti vstupuje v lidské podobě Ježíš Kristus svým ukřižováním a vzkříšením a stává se Vykupitelem a zakladatelem apoštolské Kristovy církve.
Církev se rozšířila z lokálních civilizačních středisek (ohnisek) jako prvotní křesťanství, které se v dějinném vývoji proměnilo v několik křesťanských proudů v čele s římskou katolickou církví s volenými papeži, jinde s patriarchy a jinými představiteli. V období dva tisíce let po Kristu křesťané znovu hledají formu svého sjednocení, ekumenismus. Křesťanství svým morálním hodnotovým systémem hledá vnitřní hodnotu a oslovuje vírou a životem ve víře celé společenství mezilidskou solidaritou a humanitou.
Ve složitém dějinném procesu, který provázelo lidské rozkolnictví, sektářství i kacířství, svou náboženskou vizí vyústilo v hledání občanské, sociální a ekonomické jednoty ve společenství. Křesťanství se stalo fenoménem a stále hledá v kosmickém prostoru novou perspektivu, osobní a společenskou cestu v pozemském životě v existenci posmrtného života v Boží náruči.
Bůh a absolutní Pravda
Osobní pojetí a poznání Boha a absolutní Pravdy, ale i materiálního životního prostředí lidské bytostí a lidské poznání sama sebe, jsou spojeny s neustálým vývojem poznávacího procesu. V lidské bytosti se propojuje a prolíná duchovní a smyslové poznání, které má v různém životním prostředí charakter zbožností nebo jen hledání tělesných prožitků.
Metafyzickou záležitostí jsou různá boží zjevení a zázračné události, kdy neexistuje objektivní lidské zjištění míry reality, ale jen dosažený rozsah duchovního a smyslového poznání, který se v průběhu vývoje lidských bytostí stále mění. Stále se mění i objektivní podmínky v planetárním a kosmickém prostoru, které jinak poznává lidská bytost, kdy je mimo lidský poznávací proces kosmická realita, pravda a její absolutnost.
Absolutní poznání Boha a Pravdy je snad možné jen metafyzickým zjevením, pokud není přeludem a fantastickou tvůrčí činností lidského duchovna. Rozsah a možnosti lidských tvůrčích činností jsou dvojího druhu: jednak vzniklé v období existence života a smrti lidských jedinců, a jednak přenosem jejich tvůrčí duchovní a hmotné činnosti do dalších generací. Za lidského života a existence smrtelnosti nelze poznat, ale jen věřit v Boha a absolutní Pravdu. Lidská existence je ohraničená smrtelností, kterou jen překročuje zjevená Boží zvěst o lidské duchovní nesmrtelnosti. Relativita lidského poznávacího procesu stále proměňuje pravdivost, která však nadále hledá absolutní pravdu o své existenci. Boží zvěst ve své metafyzické podobě vstupuje do lidské přirozenosti a umožňuje prostřednictvím víry a života ve víře přiblížit se k Bohu. Bůh, Pravda, Spravedlnost, První a Poslední příčina existují v lidské realitě.
Rovnost před Bohem
Nerovnosti v lidském životě provázejí lidské bytosti od narození až do smrti. V průběhu lidských životů a životních toků vznikají další nerovnosti společenského, sociálního a ekonomického charakteru: nerovnost možnosti společenského uplatnění, ale i nerovnosti v duševní a fyzické poruchovosti jsou průvodní jevy lidské existence. V dějinách vznikají různé další nerovnosti a různé jsou i lidské osudy, kdy je prožití životů závislé na náhodnosti, pravdě-podobnosti, ale i cíleném a necíleném jednání lidské bytosti ve svém životním okolí.
Nerovnost v lidských životech a v dějinných tocích se odráží i ve vývojových evolučních a revolučních proměnách v dějinách a v pokusech dosáhnout rovnosti za své existence nebo následných existencí. Za existence lidského života nelze dosáhnout životní rovnosti pro všechny. Ve společenství se pro-zatím prosadila občanská rovnost (ne pro všechny, někde diferencovaně), kdy se nerovnost sociální a ekonomická a nespokojenost s životní úrovní a sociální jistotou stávají příčinou krizových společenských stavů. Lidstvo se od nepaměti snažilo a snaží omezit příčiny lidských nerovností a vytvářet stále nové společenské řády a spravedlivou komunitu na planetě.
Existují též vize lidské rovnosti před Bohem a hledání rovnosti v mezilidských vztazích na základě všeobecné platnosti morálních zásad Boží zvěsti. Nerovnosti za existence pozemských životů se stávají příčinou hledání lidské spravedlnosti a možností odstranění nebo zmírnění všeho, co je považováno za nespravedlnost. Z hlediska náboženské víry a života ve víře se veškeré ne-rovnosti v pozemském životě smazávají v okamžiku, kdy lidské duchovno prolamuje bariéru smrti, a kdy ve své fyzické smrtelnosti předstupuje před Boha a absolutní Pravdu.
Křesťanská víra, naděje a láska
Lidský úděl provází víra, naděje a láska, víra v samého sebe, ve své schopnosti, náboženská víra, víra v životní existenci v okolním životním a neživotním prostředí, v nějaké společenské zásady a pravidla a jejich spravedlnost v průběhu lidského života. Každá víra je spojena s nějakou nadějí, kdy láska vyjadřuje vztah k něčemu a někomu, ale i respektování lidské důstojnosti za všech životních okolností.
Naděje na lepší život svůj a svých nejbližších provází lidské bytosti po celý životní cyklus. Láska a laskavost jsou vlastní lidskému jedinci a slouží jako stmelovací prvek osobního a společenského charakteru. Projevují se v lásce muže a ženy, lásce k rodině, laskavém přístupu ke svým bližním a jiným. Desatero Božích přikázání se stalo souhrnem pravidel pro život osobní a společenský v komunitě s jinými za vzájemné úcty a lidské důstojnosti v životním a hmotném prostředí. Desatero představuje podmínky života ve víře a podle viry v životním prostředí, kde se střetává dobro se zlem, ve vesmírném a planetárním prostředí, ve kterém se objevil záblesk života a lidských bytostí a společenství.
Víra, naděje a láska vyjadřují i křesťanský život ve víře, v naději a lásce ve společenství, kde existuje dobro i zlo, ve vesmírném prostoru, ve kterém záblesk života ve formě lidské bytosti a společnosti je něco mimořádného a lidsky nedefinovatelného v časoprostorových jednotkách. Víra, naděje, láska je něco, co stmeluje človíčky a dává optimismus v kosmickém prostoru.
Literatura:
RYNEŠ, Václav. Kosmos, civilizace a křesťanství: kosmická perspektiva a křesťanství. Praha: Epocha, 2022. ISBN 978-80-278-0069-8.
