Článek
Dějinná úvaha o českém národu a státnosti
České občanské veřejnosti se předkládá série úvaha a názoru na dějinný vývoj českého národa a jeho státnosti v středoevropském a evropském prostoru. Jedná se o výseky z dějinného a civilizačního vývoje z kompletnějšího politologického a sociologického náhledu rozděleného do pěti části a postupného zveřejňování.
Dějiny lze považovat za stálou otevřenou knihovnu, ve které lze hledat různé vykladače, pohledy a náhledy a výklady minulosti., současnosti a budoucnosti. Lidské dějiny a jejich vývojový tok a jejich převyprávění jsou dvě různé reality, kdy badatel, historici politologové a sociologové vždy ze současnosti předkládají z různých příčin minulé lidské děje.
Dějiny každého národa a státu mají své kladné a stinné okamžiky. Český národ a státnost obhajovala svou existenci ve středoevropském a evropském prostoru. Vklíněným mezi němectvím, slovanství, a maďarstvím v různých organizačních a mocenských strukturách Někdy v své samostatnosti a jindy v začlenění do různých nadnárodních celku evropského formátu. V těchto staletých zápasech obstála česká národnost a jeho státnost v evropským a středoevropským prostředí.
Smyslem českého národa a jeho státnosti je nejen uhájit svou existenci, ale angažovat se za lepší zítřky pro současné a nastupující generace.
První část
Poznámky k vybraným dějinným událostem.
Druhá část
Tábory lidu
Třetí část
Významné bitvy, války a státní bankroty.
čtvrtá část
Náboženské pronásledování, národ a národní kultura, vlastenectví
Pátá část
Některé nenaplněné koncepce a dějinné záměry, české dějinné prohry a výhry
Šestá část
Názorové rozdílnosti na výklad českých dějin.
IV.
Názorové rozdíly na výklad českých dějin
Názorová pluralita na hodnocení a výklady dějinných událostí je běžnou záležitostí v multikulturním světě, ale byla i běžnou záležitostí v průběhu vývoje lidské civilizace. Každá civilizace chápe minulost z hlediska společenské a politické úrovně a obhajoby svých hodnotových systémů.
Jedná se někdy o úmyslné, ale i o úmyslné a cílené výklady minulých dějů a událostí. Příčinou obvykle jsou osobní nebo politické důvody, ale i cílené výklady z různých dobových důvodů.
Středověcí kronikáři se snažili zachytit různá ústní podání a znovu je převyprávět, ale i informovat o vlastních i zprostředkovaných zážitcích a událostech, které však ovlivňovalo společenské prostředí, ale i mecenášské a donátorské prostředí.
Již ve středověkém evropském prostředí se výklad minulých dějin stal prostředkem a předmětem mocenských a politických bojů, kdy převažovala účelnost nad realitním zachycením a objektivní informací o věcech a událostech minulých.
Historických pravd vždy bylo hodně a nikdy nebyla jedna a vědecké poznání je a bude vždy běh na dlouhé trati a v humanitních vědách je stálé proměnné.
Z humanistických věd se vyčlenila historická odbornost a věda jako subjektivní poznávání reálných minulých dějů a její interpretace vždy současným generacím. do výkladů však vždy vstupovaly a budou vstupovat subjektivní postoje a vlivy současného politického a společenského prostředí.
Prostředí, kdy účel má převahu nad objektivním procesem a badatelskou snahou o co nevěrnější přiblížení reality z úhlu pohledu toho nebo onoho odborného pracovníka nebo různých jiných odborníků nebo mediálních pracovníků.
Postmoderní doba přináší různé pohledy, a zvláště úhel pohledu na minulost, který může být například chápán z popisného vidění událostí, z analytického a syntetického zkoumání dějů a souvislostí, nebo z úhlu jednotlivých odborných věd jako například politologie, sociologie, pomocných historických věd a podobně.
Postmoderní doba přinesla názorovou pluralitu i zkoumání minulosti z různých pohledů, ale i ideologií. Při zkoumání českých dějin se lze setkat s různými protikladnými výklady z hlediska časového, místního, národnostního a i jiného. V jednotlivých etapách historického zpracování českých dějin vždy je patrná osobnost, spjatost s daným prostředím, společenská orientace, ale i určenost do určitého prostředí, určitá kritičnost nebo nekritičnost a účelovost.
V českém prostředí při vzniku novodobého českého národa se však vedle popisného a osobního zaujetí objevila i řada dalších hodnotících prvků a zvýraznily se úhly pohledů v odborném a neodborném prostředí z hlediska českých a německých hodnotitelů a českých a německých politických a jiných zájmů.
V českém obranném zápase vznikla novodobá česká mytologie, české fiktivní dějiny, které se staly důležitou záležitostí v jazykovém a kulturním zápase. část českých literátů nejen že se snažila vytvořit českou slavnou minulost, ale i národně převyprávět české dějiny:
Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský, knihy Aloise Jiráska, Václava Beneše třebízského, Josefa Svátka, Julia Zeyera a jiných literátů a dějepisců vytvářely fiktivní pojetí smyslu českých dějin. Z minulosti se vynořil bájný Čech, staré pověsti české, bojovník za pravdu Jan Hus, nepřemožitelný válečník Jan Žižka, hlasatelé mravního pozdvižení čeští bratři, jesuita Antonín Koniáš pálící české knihy a další.
Na druhé straně zase byl vyzdvihován kult českých světců, svatováclavská a přemyslovská tradice, období Karla IV. a rozkvět českého baroka a rokoka.
V duchovně rozpolceném českém prostředí se postupně formovalo náboženské národní cítění a na druhé straně vznikal v českém národě cílený antiklerikalismus, který našel živnou půdu v liberálním nevědeckém prostředí české společnosti.
České společnosti, pro které se stala bitva u Lipan (1434) a bitva na Bílé hoře (1620) místy národní pohromy. česká historická věda se ocitla v záři různých ideologických a ideových reflektorů a předmětem sporu o smyslu českých dějin, do kterého se přenášela politická současnost, ale i filozofické pojetí a lidský humanismus.
Po období Františka Palackého, přichází období Antonína Rezka, Václava Vladivoje rytíře tomka a nová generace reprezentovaná Tomášem G. Masarykem, Jaroslavem Gollem, Josefem Pekařem a řadou dalších, vzniká historický pozitivismus a různost přístupu k dějinnému výkladu, který nachází i své vyústění v prvorepublikových dějepisných učebnicích.
Vzniká koncepce české národní historické školy, na kterou navázali Josef Šusta, Václav Novotný, Zdeněk Kalista, Kamil Krofta a řada dalších. Pojetí českých dějin bylo však přerušeno protektorátem, kdy vznikla řada historických prací z českého nekatolického, katolického a národního prostředí poukazující na křesťanské kulturní a národní tradice, ale i zkreslujících české dějiny z německého hlediska. obnovení československé státnosti .
Po roce 1945 přineslo do společenských věd ideologické pojetí, kde se střetávaly různé náhledy a pohledy, které již byly ovlivněny názorovým a stranickými postoji badatelů a historiků. období komunismu přineslo nový třídní a ideologický pohled na české dějiny, který se vyznačoval protináboženským pohledem, zdůrazňující habsburský žalář národů, vyzdvihující historizující knihy Aloise Jiráska a zatracující prvorepublikové historiky jako reakcionáře.
Katolická církev se stala viníkem všeho zlého a všech křivd na českém národě. Z náboženského husitského reformního hnutí se stal sociální zápas o lepší zítřky, z postavy Jana Husa sociální revolucionář a z Jana Žižky odpůrce feudalismu.
První republika se stala bojištěm utlačovaného lidu pod vedením komunistické strany proti kapitalistickým utlačovatelům, kteří byli definitivně poražení až v únoru 1948. historická věda se stala vědou státní
.Vědou marx leninské Akademie věd a vědeckých ústavů a školských učebnic. Vědou, která byla vykládána z pozic marx-leninismu a vědecká obec byla plně ve službách totalitního režimu.
Po roce 1989 nastal obrat a z představitelů komunistických věd a institucí se stali demokraté, kteří odhodili marx-leninismus a stali se jen nepolitickými a vědeckými pracovníky. Z pojetí českých dějin mávnutím kouzelného proutku vymizela socialistická a prorežimní jejich reprodukce a byla nahrazena kritikou komunistického a socialistického pojetí minulých dějin.
Postupně se a objevila se snaha o objektivizaci a nové demokratické výklady v rámci vědeckého bádání, ale i jejich zpracování pro veřejnost.
Z komunistické Akademie věd a z vědeckých institucí se staly demokratické instituce, ke kterým přibylo nové pojetí Ústavu soudobých dějin a vznik Ústavu pro totalitní systémy a nová řada odborných pracovišť, kdy zřizovatelem se stala stání správa nebo samospráva.
Z vědeckých pracovníků se znovu stali státní zaměstnanci, placeni převážně ze státních prostředků. těžiště historické vědecké práce a badatelská činnost se více přenesla z univerzit do prostředí státních institucí. do prostředí humanitních věd pronikla závislost na dotačním a donátorském financování ze státních, mediálních a zájmových finančních prostředků.
Je to období, kdy jsou nejvíce preferovány dějiny dvacátého století. Vědecká a badatelská činnost se většinou stala závislá na finančních prostředcích a zájmech jejich nositelů.
Více než tisíciletý vývoj české státnosti a českého národa byl proměněn v jakousi tahací harmoniku, na které je možno zahrát i zaplatit jakoukoliv melodickou, ale i nemelodickou písničku.
Je však stálou realitou, že v lidském civilizačním procesu byly vždy vykládány dějiny z hlediska současných generací a znovu vždy převyprávěny pro budoucí generace. jedno názorové ztvárnění a hledání dějinných souvislostí, ale i zamyšlení nad českou minulostí je autorovým účelem a záměrem, který předpokládá, že každý v publikaci může hledat, to, co je zajímavé pro jeho vlastní pohled na české dějiny
RYNEŠ, Václav. Proměny doby: České státoprávní poměry ve středoevropském prostředí. Brožovaná vazba. Praha: Knihař - Pavel Káňa, 2015. ISBN 978-80-86292-82-3.



