Článek
Dějinná úvaha o českém národu a státnosti
České občanské veřejnosti se předkládá série úvaha a názoru na dějinný vývoj českého národa a jeho státnosti v středoevropském a evropském prostoru. Jedná se o výseky z dějinného a civilizačního vývoje z kompletnějšího politologického a sociologického náhledu rozděleného do pěti části a postupného zveřejňování.
Dějiny lze považovat za stálou otevřenou knihovnu, ve které lze hledat různé vykladače, pohledy a náhledy a výklady minulosti., současnosti a budoucnosti. Lidské dějiny a jejich vývojový tok a jejich převyprávění jsou dvě různé reality, kdy badatel, historici politologové a sociologové vždy ze současnosti předkládají z různých příčin minulé lidské děje.
Dějiny každého národa a státu mají své kladné a stinné okamžiky. Český národ a státnost obhajovala svou existenci ve středoevropském a evropském prostoru. Vklíněným mezi němectvím, slovanství, a maďarstvím v různých organizačních a mocenských strukturách Někdy v své samostatnosti a jindy v začlenění do různých nadnárodních celku evropského formátu. V těchto staletých zápasech obstála česká národnost a jeho státnost v evropským a středoevropským prostředí.
Smyslem českého národa a jeho státnosti je nejen uhájit svou existenci, ale angažovat se za lepší zítřky pro současné a nastupující generace.
První část
Poznámky k vybraným dějinným událostem.
Druhá část
Tábory lidu
Třetí část
Významné bitvy, války a státní bankroty.
čtvrtá část
Náboženské pronásledování, národ a národní kultura, vlastenectví
Pátá část
Některé nenaplněné koncepce a dějinné záměry, české dějinné prohry a výhry
Šestá část
Názorové rozdílnosti na výklad českých dějin.
IV.
Náboženské pronásledování
Náboženské pronásledování, bludná učení, odtržení od katolického a římského proudu křesťanství byly a jsou jevy v jeho dějinném vývoji. V českých podmínkách christianizaci provázelo i násilné řešení a vymýcení pohanských bohů a zvyklostí, i když některé vplynuly a splynuly s křesťanstvím.
V českých zemích, od desátého století, vznikaly různé proudy a sekty, které nerespektovaly věrouku, kdy řada z nich přicházela z jiného evropského prostředí.
Ve čtrnáctém století husitská reformace ovlivnila dějinný vývoj českého státu, ale v podstatě zůstala v rámci římského katolicismu. jako papež vystupoval Pius II. velmi autoritativně, když odmítl potvrdit basilejská kompaktáta (1433 až 1435), jež dovolovala přijímat pod obojí způsobu a v roce 1462 byla kompaktáta zrušena.
Královským narovnáním v Kutné hoře (1485) bylo stanoveno, že strana katolická a kališnická si podrží své kostely, které spravovaly v době nastoupení Vladislava jagellonského na český trůn. Kutnohorská dohoda platila 31 let, ale na sněmu v Praze (1512) byla obnovena bez časového omezení.
Zemské zákony uznávaly obě náboženské strany jako rovnoprávné. Kališnická strana měla vlastní církevní organizaci a svou vlastní konsistoř, kterou však kurie neuznávala. stoupenci Martina Luthera vystoupili v Praze aktivně (1519) a část kališníků spatřovala v luteránství posílení pozic proti katolické církvi.
Vývoj dalších náboženských poměrů ovlivnilo, že při náboženské rozdílnosti se luteránství krylo pod kališnickou záštitou, ale průnik luteránů do kališnictví znamenal jeho odklon od Jana Husa a od kompaktát (1523).
Zdeněk Lev z Rožmitálu provedl převrat v zemské vládě (1524), a to pod heslem obrany katolické víry před luterány a ve prospěch staroklasičtí. V následném náboženském zápase se katolíci a stáro kališníci spojili a žádali o potvrzení kompaktát.
Za dalších 67 let stáro kališnické hnutí zaniklo a bylo podřízeno katolickému arcibiskupovi. od patnáctého století zesílil však význam jednoty bratrské, která kladla důraz na křesťanskou praxi a v první polovině šestnáctého století se sbližovala s luteránstvím a v druhé s kalvinismem.
Evangelická reformace, která v šestnáctém a sedmnáctém století proběhla v českých zemích a vzniklá Jednota bratrská, již vytvářely vlastní církevní organizace odtržené od katolicismu i kališnictví.
Je to období, kdy v evropském prostředí se prolínaly náboženské a politické zájmy, a kdy platila zásada „koho země toho náboženství.“ osvícenecké období pak přineslo náboženskou toleranci a postupné zrovnoprávnění nábožensky věřících.
V průběhu českých dějin, průběžně docházelo k pronásledování židů a židovských obcí a náboženskému pronásledování, z hlediska státní moci nepovolených, náboženství a církví.
V devatenáctém a dvacátém století se vyostřily vztahy mezi náboženskými organizacemi a různými militantními i ne militantními ateisty.
Vznik Československa přinesl pak náboženskou svobodu a úpravu vztahů mezi státem a náboženskými církvemi a organizacemi. Období nacismu a zvláště komunismu, přineslo ateistické pojetí státu a marxismus leninismus, který se stal oficiální ideologií.
V období demokratizace po roce 1989, byla obnovena plná náboženská svoboda a postupně dochází i k novým vztahům v rámci občanské společnosti.
Národ a jeho národní kultura
Od desátého století existovalo první slovanské písemnictví a záznamy o minulosti, psané staroslovansky, latinsky, řecky a německy. Legendy a staré kroniky vypráví o minulosti a nábožnosti našich předchůdců. s postupným vývojem státu a národa.
Postupně se rozšiřovala česká vzdělanost a literatura z náboženské oblasti do světské básnické a literární, dramatické i satirické. České písemnictví a různé úřední zápisy a dokumenty vyjadřují jak rozvoj českého myšlení, tak i jazyka.
Také i v období jejich potlačení, a to zvláště v šestnáctém a sedmnáctém století, kdy se stalo české království součástí rakouského soustátí a německé správní a jazykové převahy.
Je to, ale i období českého obrození, jazykových obran a nového kulturního a jazykového rozvoje české společnosti a postupného vzniku českého vlastenectví.
Naše národní kultura byla a je těsně spjata s evropskou kulturou a s existencí českého mnohotvárného uměleckého, výtvarného a stavitelského odkazu z románského, gotického, renesančního, barokního a rokokového období, z období klasicismu a romantismu, secese až po moderní umění.
Každé historické období propojovalo českou kulturu s evropským společenským děním, ve kterém se projevovala i svébytnost české literatury, výtvarnictví i české hudby. Kultura a umění se stalo v devatenáctém století prostředkem seberealizace novodobého českého národa.
Ve dvacátém století, kultura a umění odráží společenské a politické změny a ty se tak staly výrazem nedemokratické, ale i pronásledované kultury, ale i výrazem tvůrčí seberealizace v různorodém ideologickém prostředí.
V demokratických podmínkách po roce 1989, se stala kultura pluralitní, multikulturní je mnohotvárná ve svých formách a snaží se o výpovědi o lidském životě a společnosti.
Vlastenectví
V polovině devatenáctého století vzniká v českém národě vlastenectví a slovanská sounáležitost, která již nemá nic společného se středověkým chápáním národa žijícího na stejném území. Je to období kdy země se proměňuje ve vlast a český jazyk, v sounáležitost s občany stejné národnosti.
Vznikla vrstva českých farářů a učitelů, ale v městském prostředí již reprezentuje český národ vrstva české inteligence. čeští spisovatelé, novináři, historici, divadelníci, básníci, malíři a sochaři oživili českou minulost.
Národní dějiny a zvyky, český místopis a vracejí se k tisícileté minulosti, aby poukázali na existenci českých dějin a na slavné chvíle české minulosti.
Vznikla česká spolková a později stranická činnost, ale nastal hospodářský rozvoj v české společnosti, kdy české země se staly hospodářskou a průmyslovou základnou celého mocnářství.
„Kde domov můj“ píseň, která se rozlehla při vyhlášení československé samostatnosti v roce 1918, kdy zazněla i se slovenskou částí „Nad tatrou se blýská“ se stala státní hymnou na základě usnesení české vlády (1920).
Německá okupace, a ani komunistický režim se státní hymny nedotkl. česká národní rada, v roce 1990, přijala ústavní zákon o státních symbolech.
K státnímu znaku, státní vlajce a státní pečeti byla přičleněna i státní hymna. Po rozdělení Československa a vzniku samostatné české republiky, zůstala píseň „Kde domov můj“ státní hymnou a svatováclavské klenoty symbolem obnovené české státnosti.
RYNEŠ, Václav. Proměny doby: České státoprávní poměry ve středoevropském prostředí. Brožovaná vazba. Praha: Knihař - Pavel Káňa, 2015. ISBN 978-80-86292-82-3.
