Článek
Letem českým politickým světem
Úvaha o českém senátu v parlamentní demokracii
V české novodobé občanské společnosti úloha senátu jako druhé parlamentní komory se osvědčila a zřejmě splnila svou úlohu v postkomunistickém období. Senát splnil úlohu vyvažování zákonodárné moci v českém parlamentarismu a v českém politickém a pluralitním spektru.
V demokratické a občanské státnosti i naplnil úlohu jakési demokratické pojistky a přímé demokratické volby pro stranické i nestranické osoby a osobnosti ze širšího výběru, než nabízí politické strany.
Je zcela přirozené a legální po více než třiceti letech od zahájení výstavby demokratické a občanské společnosti a její stabilizace v evropském prostředí EU a ve středoevropském prostředí zamýšlet se nad senátní demokratickou formou zákonodárné, ale i vládní a soudní moci.
Zamýšlet se nad postkomunistickém období společenskou a politickou transformací, reformními kroky a novou demokratickou státností.
Je možno si uvědomit, jaký byl demokratický odklon od socialistické a komunistické státnosti do demokratického prostředí Evropské unie a obranného společenství NATO. Je možno zhodnotit klady a zápory socialistické státnosti, ale klady i zápory a občanské přínosy svobodné české demokracie při demokratické a občanské stabilizaci.
Výstavba nové české a demokratické státnosti nahradila a vyměnila úlohu jedné nedemokratické strany a jejího satelitního stranictví a zánik Národní fronty sdružující dělníky, zemědělce a pracující inteligenci za široké demokratické a pluralitní občanské stranictví.
V nově postupně vzniklé demokratické společnosti zaniklo politicky angažované a neangažované obyvatelstvo a zanikla zájmově organizovaná činnost socialistickým státem. Společenské zvonění klíčů při pádu socialistického státu přineslo euforii z nabyté svobody a nové demokratické státnosti budované na demokratické státnosti a demokratické zákonodárné, vládní a soudní moci.
V novém demokratickém státu společenská transformace a reformace zásadně změnily vlastnické vztahy a nastolily kapitalistický systém volných tržních vztahů. To vše za postupné přeměny socialistických pořádků za demokratické. V nastalém postkomunistickém období vzniklo i nové sociální prostředí. Komunistická strana se renovovala a statisíce komunistů odhodilo své stranické legitimace a prohlásilo se za demokraty v nové občanské společnosti.
Občanské společnosti, která proděla zásadní změnu skladby personální, vlastnickou, ekonomickou a sociální na bázi demokracie a tržního hospodářství, za generační výměny obyvatelstva. Po prvotní euforii následovalo období, kdy do prvotního a emocionálního uspokojení, vstoupilo nové sociální chvění charakterizované blbou náladou a politickou lhostejností.
Nastalo období odklonu od politiky a kritičnosti k vzniklým stranickým elitám. Elitám politicky ekonomickým a ekonomicky politickým v české demokratické struktuře a všech úrovních státní správy a samosprávy.
V novém demokratickém a politickém spektru v pluralitním stranictví nejdříve ze vzniklé programové rozdílnosti se vytvořily silné a slabé politické a stranické subjekty. Postupně vznikla dělba politické moci dvou převládajících stranických subjektů, která se pak dostala do koaličního tvaru.
Koaliční tvary pak začaly vytvářet pragmatické více členné bloky, kde dochází k programovému průsečíku více stran. Zároveň se více objevila a zdůraznila pragmatická rozdílnost mezi parlamentní a komunální politikou. Začala se rozestupovat rozdílnost a vyhraněnost ve volebních cyklech mezi vládním a opozičním stranictvím, ale i zároveň vzniky politicky ekonomické zájmy napříč politickým spektrem.
V politickém spektru nastala situace, kdy žádný stranický blok nedosáhl 51 procent nebo dvou třetinovou většinu, oprávněnou k zásadním společenským a mocenským změnám v demokratické státnosti.
To vše se odehrává ve společenské kulise, kdy k poslaneckým volbám se dostavuje okolo sedmdesáti procent voličů, v senátních volbách pod třicet procent oprávněných voličů. V posledních doplňovacích senátních volbách v druhém kole se nedostavilo okolo osmdesáti procent voličů. Politická vyhraněnost v české společnosti a politickém spektru dospěla až do vyhraněnosti mezi orgány zákonodárné, vládní a soudní moci.
Moci, která se změnila ústavní změnou přímé volby prezidenta republiky, kdy z prezidentské funkce lze víc vstupovat do společenského a politického dění. Za tohoto stavu vznikla a vzniká i napjatá situace mezi ústavními orgány. Je to však i v období celospolečenských, evropských a českých krizí.
Krizí v demokratické, autoritativní a totalitní státnosti, které se promítají a postihují všechny politické systémy a struktury společnosti na planetě. Je to období i krize světových demokracií, ale i evropské i české. Nastal asi již čas pro novou revitalizaci české občanské společnosti.
V českém prostředí asi nastává čas nahradit společenskou a politickou vyhraněnost za hledání součinnosti v celo občanském zájmu v období konfliktním a plném různých nejistot.
Je to asi i období, kdy v českém prostředí stále větší kritičnost se projevuje k politickému stranictví a politickým a demokratickým elitám a z veřejného demokratického prostředí vstupuje občanské chvění vyzařující stabilitu životního prostředí a sociálních jistot. To vše s vědomím inflace a státní zadluženosti a určité společenské a politické stagnace.
Nenabízí se jiné řešení než v občanské jednotě a součinnosti hledat občanské porozumění i za dočasných strádání bez rozdílu demokratického vládního a opozičního stranictví a chytračení. Jeví se však jako nutnost vytvořit společnou a fundamentální základnu k hájení národních, společenských a občanských zájmů.
V této souvislosti se nabízí i zamyšlení nad renovací postkomunistické demokracie a občanské společnosti. Znovu zvážit podíl přímé, nepřímé demokracie a účelnosti občanských referend v českém ústavním systému, parlamentním i komunálním i v interakcích státních, komunálních a jiných společenských orgánů a institucí.
Zvážit dvojí postavení českých občanův demokratickém systému. Jednak v roli v místě sídliště a jednak v roli profesního zaměstnání. V místě bydliště obhajujícího své komunální a samosprávné zájmy. Jednak v místě svého profesního povolání obhajujícího profesní a pracovní prosperitu, a to různého společenského začlenění podle profesních odborností, profesních odborových a společenských činností. Za přihlédnutí začlenění i věkové a přirozené rozdílností mužů, žen i mládeže do procesu českého zákonodárství.
V této souvislosti se zdá nezbytné analyzovat současný stav státní a samosprávné byrokracie, snížení počtu venkovských obcí. Zamyslet se nad odstraněním za socialismu přijatého krajského uspořádání a nad možností v nových demokratických podmínkách obnovit zemské dvoustupňové nebo třístupňové uspořádání.
Proměnit současný senát v druhou zákonodárnou komoru občanských profesí. Se stanovením, kdy prioritně rozhoduje poslanecká sněmovna, a kdy existuje parita v rozhodovacích kompetencích, a ve kterých oblastech musí být součinnost obou zákonodárných forem.
Zároveň i nově vymezit soudní a prezidentskou funkčnost ústavního a občanského charakteru. Lze i konstatovat, že nic netrvá na věčné časy, mění v civilizačním a dějinném vývoji i občanská demokracie a její demokratické mechanismy, když nastal čas proměn a změn.
Snad jen lze ještě k této společenské vizi podotknout, že proměna jakéhokoli byrokratického bobtnajícího státu na základě třeba i vynucením konfliktními událostmi, je vždy po všech lidských stránkách bolestná a vstupuje do sociálního života, do konkrétních lidských životů a rozvrstvení společnosti.
Je vždy větší pohroma změna v jakémkoli stagnujícím politickém rybníku, kam najednou vpadne společenská a politická povodeň.
Na závěr poeticky a panteisticky parafrází slov básníka a politika Viktora Dyka: Buď zdráva ta dravá politická povodeň, která čeří stojaté společenské a politické vody!!
