Článek
Dějinná úvaha o českém národu a státnosti
České občanské veřejnosti se předkládá série úvaha a názoru na dějinný vývoj českého národa a jeho státnosti v středoevropském a evropském prostoru. Jedná se o výseky z dějinného a civilizačního vývoje z kompletnějšího politologického a sociologického náhledu rozděleného do pěti části a postupného zveřejňování.
Dějiny lze považovat za stálou otevřenou knihovnu, ve které lze hledat různé vykladače, pohledy a náhledy a výklady minulosti., současnosti a budoucnosti. Lidské dějiny a jejich vývojový tok a jejich převyprávění jsou dvě různé reality, kdy badatel, historici politologové a sociologové vždy ze současnosti předkládají z různých příčin minulé lidské děje.
Dějiny každého národa a státu mají své kladné a stinné okamžiky. Český národ a státnost obhajovala svou existenci ve středoevropském a evropském prostoru. Vklíněným mezi němectvím, slovanství, a maďarstvím v různých organizačních a mocenských strukturách Někdy v své samostatnosti a jindy v začlenění do různých nadnárodních celku evropského formátu. V těchto staletých zápasech obstála česká národnost a jeho státnost v evropským a středoevropským prostředí.
Smyslem českého národa a jeho státnosti je nejen uhájit svou existenci, ale angažovat se za lepší zítřky pro současné a nastupující generace.
První část
Poznámky k vybraným dějinným událostem.
Druhá část
Tábory lidu
Třetí část
Významné bitvy, války a státní bankroty.
čtvrtá část
Náboženské pronásledování, národ a národní kultura, vlastenectví
Pátá část
Některé nenaplněné koncepce a dějinné záměry, české dějinné prohry a výhry
Šestá část
Názorové rozdílnosti na výklad českých dějin.
V.
Některé nenaplněné koncepce a dějinné záměry
České dějiny jsou plné nenaplněných záměrů, ambicí a tužeb českých knížat, králů, rakouských císařů českých a československých politiků. Mezi záměry a jejich realizací vždy stála a stojí možnost optimální realizace v dané době, v daném prostředí
Prostředí, které limitují představu a vzniklou realitu. český národ byl vždy součástí slovanstva, a vždy v mocenském stínu germánských sousedů a jejich rozpínavosti,. Rozpínavost, která limitovala
rozpínavost českou. Tak jako Němci zasahovali do českých dějin, tak také Češi zasahovali do dějin v německy mluvících státech a ve středověkých podmínkách si dokázali vždy udržet svou národní a státní nezávislost.
Po vzniku rakouského soustátí, které z počátku ovládalo celý německy mluvící evropský prostor, vznikla situace zatlačení české národnosti do hranic a za hranice českých historických zemí. V českých dějinách byly vždy složitou záležitostí vztahy k sousední státnosti a přechody národů od mírového soužití k vzájemným expanzím, od personálních unií, k společnému soustátí, od nepřátelství k přátelství.
Oba největší národy polský a maďarský, v dějinných souvislostech, řešily jinak své vztahy k velkému německému sousedovi, ale jejich zájmy také byly spojeny i s jiným evropským prostředím, se kterým sousedily.
Jejich vztahy se středověkou svatou římskou říší byly zcela jiné než české a osudy Slováků byly spojeny s jiným než českým prostředím i s jinou kulturou. společný dějinný vývoj pak spojil národy střední a jihovýchodní Evropy ve společném soustátí. Státu, kde v rámci jeho centralizace se začala ztrácet národní identita, pod nadvládou rakouského němectví a německého jazyka, jako úřední řeči.
Evropské probuzení národní svébytnosti a státnosti přeneslo se i do německy mluvících zemí a států s více národy. Vznikly i snahy po sjednocení němectví v německých a neněmeckých zemích, které vedly ke vzniku nejdříve rakouského císařství s mnohonárodnostními menšinami, a pak ke vzniku německého císařství s většinou německy mluvícího obyvatelstva.
Z rakouského císařství se stal parní národnostní hrnec, který se dostal do vleku vzniklého velkoněmectví a jeho rozpínavých evropských a mimoevropských ambicí, které splaskly po prohrané světové válce. Válce, která znamenala vznik států na principu sebeurčení národů a pokusu o demokratizaci vzniklých německých republik: rakouské a německé.
Tento pokus však neuspěl, a na základě proměny velkoněmectví v socialistický nacionalismus nastala etapa, kdy velkoněmectví málem zachvátilo celou Evropu, aby bylo nuceno se vrátit do nových hranic německého národa a respektovat neutralitu německy mluvícího Rakouska.
Vznikla nová německá státnost, kdy dochází ke smíření v západoevropském prostoru, a ke vzniku evropského společenství, kde německý stát hraje významnou politickou a hospodářskou roli. Velkoněmectví se přeměnilo ve velké evropství a hledání cesty pro perspektivní unijní a možná i federaci evropských národů a jejich státnosti.
Ve staletém vzájemném příjemném i nepříjemném soužití, kdy novodobý český národ se dostával pod německý tlak, odolal a našel optimální možnosti pro svou další existenci a politický hospodářský rozvoj i na počátku jednadvacátého století v rámci evropského souručenství národů.
A a to na základě národní a státní rovnoprávnosti. česká národní a státní existence je v současnosti spojena s evropským společenstvím národů a států. jinak, a přece se naplnila vize české politické reprezentace Františka Palackého o federalizaci .Vize, která vznikla v rakouském mocnářství v letech 1848 až 1849. Vznikla jako optimální cesta pro český národ, kdy však až po více než sto letech došlo k celoevropskému sjednocovacímu procesu.
Procesu, do kterého vstoupil i český národ a český stát. Evropské a české politické dějiny jsou nesčetným přehledem nenaplněných politických záměrů, programů a vizí různých čelných představitelů a mezi nimi i představitelů československé a české státnosti.
Pokud začneme u prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka je možno konstatovat, že se mu naplnila koncepce vybudovat na troskách Rakousko-Uherska novou státnost. Nebyla to státnost Koruny české, ale státnost československá, nebyla národní, ale mnohonárodní.
Pozdější vývoj první republiky ukázal, že Češi a Slováci nevytvořili jednotný národ, a že čechoslovakismus se stal fikcí, která neobstála v dějinném vývoji. Tomáši G. Masarykovi jako hlasateli mravního českobratrského odkazu a všelidských hodnot, se nepodařilo vybudovat stát na jejich morálním odkazu a jeho všelidství bylo udupáno nacistickou botou a komunistickou totalitou.
Nenaplnila se i jeho koncepce o možnosti českého a německého soužití, ale česká státnost skončila protektorátem Čechy a Morava a vznikem slovenského státu.
E. Beneš jeho nejbližší spolupracovník, jako pokračovatel masarykovských tradic, věřil ve spolupráci s německou menšinou v českých zemích, ale byl zaskočen socialistickým německým nacionalismem, jak zahraničním, tak i v českých zemích.
Pro E. Beneše prvním politickým zklamáním se stali sudetští Němci, druhým autonomní slovenské ambice, třetím zánik ideologie čechoslovakismu, kterého byl více než spolutvůrcem. Osobnost E. Beneše, která byla prostoupena vizí českého národního socialismu, uzavřela předválečnou smlouvu se Sovětským svazem.
Ve válečném dění, v emigraci se Edvard Beneš orientoval na vytvoření jednotného socialistického stranictví a na spolupráci se zahraničními komunisty a vytvoření Národní fronty za účasti komunistické strany, ale bez pravicového stranictví.
Ve své strategické koncepci správně odhadl, že velká část bývalého československého území bude osvobozena Sovětským svazem, ale zmýlil se ve svém odhadu, kdy české a slovenské komunisty začal považovat za demokraty.
Pod jeho vedením se poválečné československou posunulo směrem k socialismu, prezidentskými dekrety změnil etnické složení nového státu ve prospěch české a slovenské národnosti a dočkal se nedemokratické změny v únoru 1848, kdy abdikoval. jeho vize demokratické státnosti a národní jednoty Čechů a Slováků skončila.
Skončila v nastoupení totalitní nedemokratické komunistické státnosti, která trvala přes čtyřicet let. oběma československým prezidentům se nenaplnila jejich demokratická vize, ale ani představa o rozvoji československé státnosti.
Dějiny šly jinou cestou než jejich představa. Naplnila se, avšak slova a vize českého básníka a politika Viktora Dyka, který stál za první republiky na české státnosti, odmítal spolupráci s německým stranictvím i se Sovětským svazem a věřil v českou politickou státnost,.
Státnost, která se naplnila až skoro za šedesát let po jeho smrti, když vznikla česká republika. Tragicky skončil protektorátní prezident Emil Hácha, který převzal odpovědnost za přežití českého národa za nacistické okupace, kterému se nepodařilo obhájit české zájmy v říšském prostoru.
Podařilo se mu, že v německém sevření český národ přežil, který se dožil neoprávněné české hořkosti a hanebné smrti v pankrácké věznici. Tragicky také skončil prezident slovenského válečného státu Josef Tiso, který ve válečném období zachoval integritu slovenského státu a po válce byl oběšen za kolaboraci s Velkoněmeckou říší.
Přeměny socialismu v komunistický ráj na zemi a vítězství socialismu v celém světě se nedožili ani prezidenti Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, ani Ludvík Svoboda.
Svou představu socialismu s lidskou tváří přišel i komunistický představitel Alexandr Dubček, ale i své celoživotní zklamání prožil poslední prezident socialistické éry Gustáv Husák, který se dožil demontáže socialismu v Československu.
Jak lze hodnotit ještě neuzavřené období po roce 1989 bez potřebného odstupu? snad jen tím, že Václav Havel byl zvolen za prezidenta i hlasy komunistů a jeho vize o občanské společnosti bez politického stranictví se nenaplnila a jeho mezinárodní význam disidenta a zastánce lidských práv předčil jeho výkon prezidentské funkce.
Prezidentovi Václavovi Klausovi se podařilo obnovit politické stranictví, ale nepodařilo naplnit vizi dosažení evropské hospodářské úrovně.
Politické české dějiny ve dvacátém a jednadvacátém století nám přinesly řadu osobností, které posunuly osudy českého a slovenského národa do nových dějů. jejich politické a programové cíle se většinou v současnosti a ani v budoucnosti nenaplnily nebo byly dějinným vývojem překonány.
České dějinné prohry a výhry
V dějinném toku se mění lidské generace a civilizační prostředí, morální hodnoty a cíle a stále se hledá smysl existence člověka, národa a lidského společenství, kdy vždy existovaly osobní a společenské podněty o udržení dosaženého a získání více, než již bylo dosaženo v osobním a společenském životě.
Z tohoto úhlu pohledu lze se zamyslet nad českou státní a národní pospolitostí v období knížecím, královském, ale i v období, kdy česká státnost se ztrácela v nadnárodních celcích, aby se obnovila znovu ve formě české republiky.
Mementem vedoucím k české státnosti je vznik a rozpad Velkomoravské říše a návaznost vzniku české státnosti v období přemyslovské dynastie za vlády Václava a jeho bratra Boleslava i., kdy první se stal legendární národní postavou a druhý stál u počátku české státnosti, kdy oba hledali možnosti, jak obstát a nedostat se do přímého područí římského císařství a císařů a králů z německého sousedního prostředí.
V období dalších Přemyslovců lze sledovat zápas o nezávislost, zásahy cizího vlivu do českých záležitostí, hledání cizí pomoci ve vnitřních knížecích rozporech, ale i pomoc a závazky Přemyslovců vůči říšským představitelům, které se proměňovaly v získávání územních a mocenských výhod a vedly až ke vzniku samostatného českého království .
Království na pokraji Svaté římské říše, ale i k mocenským výpadům proti svým polským a uherským sousedům. čeští Přemyslovci se naučili pohybovat mezi duchovní a světskou mocí v Římské říši a získávat výhody z obou stran.
Vzepjetí Přemysla Otakara II. a jeho snaha o ovládnutí Římské říše přes získání rakouských zemí, ještě končí neúspěšně. další Přemyslovští panovníci však již dokázali stabilizovat své domácí poměry i vztah k představitelům Římské říše, aby mocensky expandovali do polského a uherského prostoru a vytvářeli personální unie.
Nastalo období lucemburské, kdy Jan Lucemburský více destabilizoval vnitřně české království, ale svým, především diplomatickým uměním územně jej rozšiřovat. jeho syn Karel IV., dokázal stabilizovat české země, stal se i římským králem a císařem a vyzdvihl české království na čelné místo tehdejšího evropského společenství.
Jinou záležitostí se však stalo, že již za jeho vlády vznikla celoevropská krize mezi světskou a duchovní mocí a vzniklo papežské schisma. jeho nástupce Václav IV. nedokázal čelit vzniklé evropské situaci a řešit německé říšské záležitosti a vnitřní náboženské a stavovské poměry v českých zemích, které na sklonku jeho života vyústily v reformní náboženské hnutí v Čechách a na Moravě a vedly ke vzniku husitského reformního hnutí.
Hnutí, které se profilovalo nejen v náboženské sféře, ale i proti církvi a panovnické moci. jeho nástupce a bratr Zikmund Lucemburský, z pozice uherského a německého krále, řeší papežské schisma, stabilizuje německé říšské záležitosti, odráží tureckou expanzi v Uhrách,. Ale není schopen vyřešit náboženský a vojenský odpor husitských Čech, kde nebyl uznán za krále, nejen diplomaticky, ale ani vojensky, kdy i křížové výpravy byly neúspěšné a husitské vojsko podnikalo výpravy do okolních zemí.
Teprve bratrovražedná bitva u Lipan a následná basilejská kompaktáta, znamenající dočasný církevní ústupek husitskému hnutí otevřely cestu ke zvolení za českého krále, za cenu mocensky a hospodářsky rozvrácené země.
V dalším období, pokus o instalaci vlastní husitské dynastie Jiřího z Poděbrad skončila neúspěšně, když již zkonsolidovaná papežská moc nadále odmítala království husitského panovníka a žádala o zásah světské evropské panovníky.
Po smrti Jiřího z Poděbrad dochází k roztržení českého státu pod dva katolické panovníky a přijetím polské dynastie na český trůn znovu sjednocení českých zemí v personální unii s uherském. Je to však období, kdy upadá královská moc, kdy vznikla vnitřní destabilizace a do popředí vystupuje stavovská moc a české země zachvátila vlna německé náboženské reformace.
Klíčovým okamžikem českých dějin se stala volba habsburského Ferdinanda i. habsburského za českého krále a vznik rakouského soustátí a postupné přenesení centra z českého království do Vídně, která se stala centrem celého soustátí, kdy evropský a středoevropský mocenský význam českého království ztrácel mezinárodní význam.
Německá reformační vlna pohltila a zastínila kališnictví a do popředí se dostaly, pod katolickými panovníky, náboženské rozpory mezi katolickými a protestantskými stavy. V rakouském soustátí vznikl stavovský odpor českých, rakouských a uherských protestantských stavů, zvolením protestantského panovníka v Čechách a porážkou českých stavů na bílé hoře (1620).
Vítězný Ferdinand II. Štýrský se tvrdě vypořádal s protestantským stavovským odporem a zahájil postupnou centralizaci a rekatolizaci českých zemí, s kterou přišla nucená emigrace, příliv cizinců, správní sjednocení zemí rakouského soustátí a jednotný úřední jazyk – němčina.
České království vplynulo do rakouského soustátí a postupně ztrácelo svou státní suverenitu a státoprávní postavení ve prospěch vzniklé rakouské monarchie. Pokusy české protestantské emigrace o zvrat se nepodařily a třicetiletá válka přinesla nové politické a mocenské rozložení sil v Evropě a upevnění rakouské monarchie ve středoevropském prostoru.
V českých zemích však rekatolizace zapustila hluboké kořeny, protože ve venkovském a městském prostředí vznikl nový druh zbožnosti a katolického školství, kdy misijní činnost byla prováděna v českém jazyce. Poněmčování a úřední německý jazyk však ovládl českoněmecké stavovské vrstvy, když první obránci českého jazyka převážně byli z řad českého katolického duchovenstva.
Do popředí se dostával kult národních světců, ale i vzpomínky na slavné chvíle české minulosti, ale i snaha na obnovu českého historického práva, ale i rozšíření spolkové a vzdělávací činnosti, která později přerostla v první národní stranictví.
V rámci rakouského císařství se začal formovat český národ, který se hlásil o svá práva a začal se bránit proti poněmčování. český národ byl již schopen v letech 1848 až 1849 vyslovit své programové státoprávní, kulturní, sociální a společenské požadavky.
Český národ, který se dostal do útlumu, byl schopen vytýčit své požadavky, odmítnout liberální velkoněmectví, vytýčit možnou cestu k federalizaci císařství, ale i zahájit zápas s obklopujícím rakouským, německým velkoněmectvím.
je to první výhra na dlouhé cestě k dalšímu zápasu v okamžiku vzniku Rakousko-Uherska, ale i k prohrám, které však probíhaly za vzniku již znovuzrozeného moderního národa, který již disponoval značnou hospodářskou, kulturní a stranickou silou a české země se staly průmyslově a hospodářsky nejsilnější územní části Rakousko-uherského císařství.
Vznik československých legií za první světové války již jen potvrdil sílu národa říci si o samostatnost a opustit monarchii a centralistické císařství, kde německá a maďarská většina vytvořila žalář pro ostatní národy.
Národním požadavkem se stala státní samostatnost a vznik demokratické republiky. Národním smyslem českých dějin i v dalším období, v období německé okupace a komunistické státnosti, stále zůstával ideál demokratické státnosti, který se rozšířil o lidská a občanská práva.
Právo občanské společnosti rozhodovat o své státnosti a o svém místě ve sjednocující se Evropě. Smyslem po staletích obnovené české státnosti a další existence českého národa není již jen demokracie a občanská společnost, ale i životní úroveň, i účast v nadnárodním evropském celku,.
V nad národnostním evropském celku, a to na základě svobodného rozhodnutí občanské a národní společnosti. Shrneme-li české dějinné prohry a výhry na počátku 21. století lze říci, že bilancování a dějinné váhy se přiklonily prozatím na českou historickou misku.
RYNEŠ, Václav. Proměny doby: České státoprávní poměry ve středoevropském prostředí. Brožovaná vazba. Praha: Knihař - Pavel Káňa, 2015. ISBN 978-80-86292-82-3.


