Článek
Dějinná úvaha o českém národu a státnosti
České občanské veřejnosti se předkládá série úvaha a názoru na dějinný vývoj českého národa a jeho státnosti v středoevropském a evropském prostoru. Jedná se o výseky z dějinného a civilizačního vývoje z kompletnějšího politologického a sociologického náhledu rozděleného do pěti části a postupného zveřejňování.
Dějiny lze považovat za stálou otevřenou knihovnu, ve které lze hledat různé vykladače, pohledy a náhledy a výklady minulosti., současnosti a budoucnosti. Lidské dějiny a jejich vývojový tok a jejich převyprávění jsou dvě různé reality, kdy badatel, historici politologové a sociologové vždy ze současnosti předkládají z různých příčin minulé lidské děje.
Dějiny každého národa a státu mají své kladné a stinné okamžiky. Český národ a státnost obhajovala svou existenci ve středoevropském a evropském prostoru. Vklíněným mezi němectvím, slovanství, a maďarstvím v různých organizačních a mocenských strukturách Někdy v své samostatnosti a jindy v začlenění do různých nadnárodních celku evropského formátu. V těchto staletých zápasech obstála česká národnost a jeho státnost v evropským a středoevropským prostředí.
Smyslem českého národa a jeho státnosti je nejen uhájit svou existenci, ale angažovat se za lepší zítřky pro současné a nastupující generace.
První část
Poznámky k vybraným dějinným událostem.
Druhá část
Tábory lidu
Třetí část
Významné bitvy, války a státní bankroty.
čtvrtá část
Náboženské pronásledování, národ a národní kultura, vlastenectví
Pátá část
Některé nenaplněné koncepce a dějinné záměry, české dějinné prohry a výhry
Šestá část
Názorové rozdílnosti na výklad českých dějin.
I.
Panovnické vraždy
Na počátku českých dějin je vražda Přemyslovce knížete Václava, a to zřejmě pro rozdílnost názorů na vnitřní a vnější vztahy, které mohly i souviset s náboženskými záležitostmi, ale i se vztahem vůči Římské říši, konkrétně k Sasku. V roce 1109 došlo k zavraždění knížete Svatopluka i. v rámci přemyslovských sporů, rovněž došlo k oslepení a zavraždění knížete Jaromíra, který se pak dobrovolně vzdal knížecího stolce ve prospěch synovce Břetislava i. Poslední Přemyslovec Václav III., který se zřekl nároků na uherskou korunu, a připravoval se udržet polskou korunu byl zavražděn v necelých sedmnácti letech, dožil se tak nejnižšího věku ze všech českých panovníků.
Vyvraždění
Klíčovým okamžikem pro vznik české státnosti bylo rozvrácení Velkomoravské říše maďarskými nájezdníky (908) a postupný vznik české státnosti. sjednocovací proces byl zřejmě ukončen, když Přemyslovci dobyli Libici nad Cidlinou (995) a vyvraždili Slavníkovce, kteří pomáhali císaři Otovi III. v boji se slovanskými Bobřici. Zřejmě tak za Boleslava II., bylo dokonáno získání nadvlády ve vznikajícím a upevňujícím se Přemyslovském státě. Vyvraždění Vršovců (1003) zřejmě souviselo s jejich příklonem k polskému Boleslavovi Chrabrému, který se tak zmocnil vlády v českém knížectví. Boleslav III. Ryšavý byl úkladně zajat a oslepen. K vyvraždění rodu Vršovců došlo pro jejich podporu polského vpádu do Čech (1108). V následném roce (1109) došlo k zavraždění knížete Svatopluka, asi se jednalo o odvetu za vyhubení Vršovců.
Významné popravy
Záviš z Falkenštejnu, který byl regentem v období 1283 až 1288 byl popraven králem Václavem II., který se tak ujal moci (1290). Na začátku husitského období radikální husitský kněz Jan želivský provedl v Praze převrat (1421), kdy byli popraveni pražští konšelé a sám byl popraven po zmařeném převratu (1422). Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře bylo popraveno dvacet sedm odbojných předáků na staroměstském náměstí.
Smrt na bojišti
Přemysl Otakar II. zahynul v bitvě na Moravském poli (1278). V bitvě u Kresčaku (1346) padl Jan Lucemburský. V bitvě u Moháče proti turecké expanzi zahynul Ludvík jagellonský (1526).
Dvojvládí
V českých dějinách zvláště v období přemyslovském a lucemburském, docházelo k vnitřním zápasům o panovnickou moc, někdy i se zahraniční pomocí nebo za vojenského vměšování. V českých dějinách je i řada období bezvládí nebo vlády šlechty, ale i regentství a správcovství. je i několik případů dvojího panovnictví: Jindřich Korutanský a Jan Lucemburský (1307 až 1310); Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín (1458 až 1466); Matyáš Korvín a Vladislav II. jagellonský (1478 až 1490); Rudolf II. a Matyáš Korvín; Marie Terezie a Karel Albrecht (později římský a německý císař Karel VII. bavorský (1741 až 1742).
Spiknutí
V roce 1438, po volbě Albrechta II. Habsburského, krále Uherského a vévody rakouského za českého krále, bez účasti části husitských stavů, došlo ke spiknutí a vůdcové opozičního hnutí pražského prostředí se postavili na odpor a byl jím zkonfiskován majetek. V roce 1448 vnikl spiklenecky do Prahy Jiří z Poděbrad, který se stal správcem českého království a později českým králem (1458), bez účasti zástupců vedlejších zemí.
Ferdinand I. habsburský chtěl poskytnout pomoc svému bratrovi Karlu V. habsburskému proti německé protestantské jednotě Smaltařské, která vedla boj o náboženskou svobodu (1546). Panovník svolal bez souhlasu sněmu zemskou hotovost (1547), kterou velká města a část šlechty odmítla a uzavřela brannou dohodu a opoziční stavové „Přátelským usnesením českých stavů“ požadovaly rozšíření stavovských práv a svobod na úkor královské moci. Po porážce jednoty (1547) byl ukončen český stavovský odboj a čtyři účastníci byli popraveni a dalším zkonfiskován majetek. Následně řadou opatření byla posílena moc panovníka na úkor českých stavů a měst.
Zrady
V mocenském zápasu Přemyslovců opustila šlechta Soběslava II. a pomohla na trůn knížeti Bedřichovi. doba vlády 1172 až 1173 a později 1178 až 1189. Povstání české šlechty proti Přemyslu Otakaru II., a to v období jeho mocenského boje (1276) s Rudolfem habsburským. Albrecht z Valdštejna velitel císařských vojsk za období třicetileté války byl pro zradu zavražděn císařskými důstojníky v Chebu (1634).
Zajetí
Václav IV. byl zajat (1400) pánskou jednotou v čele s markrabětem Joštem Moravským. K dalšímu otevřenému střetu došlo v roce 1401, kdy král byl nucen vyjít vstříc požadavkům šlechty. V roce 1403 byl král znovu zajat pánskou jednotou v čele se Zikmundem Lucemburským.
Sesazení z trůnu
Přemysl Otakar I. za účast ve spiknutí proti císaři Jindřichu VI., byl sesazen z českého trůnu. Čechy dostal v léno pražský biskup Jindřich Břetislav.
Václav IV. byl porýnskými kurfiřty sesazen z římského trůnu pro neschopnost.
Papež Pius II. sesadil Jiřího z Poděbrad z českého trůnu a vyhlásil proti kališnickým Čechám křížovou výpravu. obě dějinné události jsou v souvislosti s Římskou říší a jsou vyjádřením mocenských rozporů.
V průběhu stavovského povstání byl Ferdinand II. Štýrský sesazen a za českého krále byl zvolen Fridrich (Bedřich) Falcký také Fridrich V. téhož roku byl Ferdinand II. Štýrský zvolen za císaře Římské říše. sesazení panovníka v tomto případě bylo vyhlášení neposlušnosti zvolenému panovníkovi.
Za sesazení z trůnu je rovněž možno považovat neuznání Zikmunda Lucemburského za krále v Čechách, kdy vedlejší země jej považovaly za panovníka, který byl v českém království uznán až po bitvě u Lipan a basilejských kompaktátech.
Obležení Prahy
Praha byla v průběhu dějin v různých válečných střetech v přemyslovském, lucemburském, habsburském období několikrát obléhána zahraničním vojskem nebo v rámci vnitřních střetů uvnitř historických zemí a i okupována cizí armádou.
Například v letech 1004,1741,1744,1757. Praha byla dobyta při nástupu Jana Lucemburského na český trůn 1310, byla obsazena saskými vojsky (1631). Nad Prahou byl několikrát vyhlášen interdikt a výjimečný stav například v roce 1848 a 1893.
Odboje šlechty a měst
Přemyslovské, lucemburské, husitské, jagellonské období provází nepřetržité šlechtické odboje proti panovníkům. spojování domácích se zahraničními odpůrci běžně provázelo střety mezi panovníkem a šlechtou a později mezi panovníkem na jedné straně a šlechtou a královskými městy na straně druhé.
České dějiny provází fenomén vytváření šlechtických a pánských jednot, různých branných svazů, městských svazů a Lan Frýdů. odboje proti panovníkovi byly i po vzniku rakouského soustátí v šestnáctém a sedmnáctém století, ale neměly tak krvavý charakter jako byla povstání v Uhrách a v Polsku.
Defenestrace
První pražská defenestrace. Na počátku husitského období, byli protihusitští novoměstští radní svrženi z okna radnice (1419). druhá pražská defenestrace se udála 24. září 1483 při bouřích pražského obyvatelstva za vlády krále Vladislava jagellonského.
Při první defenestraci Na starém i Novém Městě a na Malé straně, z oken příslušných radnic, byli vyhozeni, staroměstský purkmistr a těla sedmi zabitých novoměstských konšelů..
Třetí pražská defenestrace. V roce 1618, za stavovského povstání vyhodili z oken místodržitelství na Pražském hradě Viléma Slavatu z chlumu a Košumberská, Jaroslava Bořutu z Martinic a písaře Filipa Fabricia.
Odtržení
Základem české státnosti byly Čechy, ke kterým v různém dějinném poměru byla Morava, dolní a horní Slezsko a do roku 1635 obě Lužice. Přivtělení a zase odtržení a rozsah území státu se často měnil, a to zvláště v oblasti Slezska, kdy velká část byla ztracena v roce 1742. Zvláštní záležitostí byl vztah Čech a Moravy, kdy Morava byla údělným přemyslovským územím, později markrabstvím a za Jiřího z Poděbrad součástí Čech, a pak zase markrabstvím.
RYNEŠ, Václav. Proměny doby: České státoprávní poměry ve středoevropském prostředí. Brožovaná vazba. Praha: Knihař - Pavel Káňa, 2015. ISBN 978-80-86292-82-3.
