Článek
Nová dějinná etapa českého katolicismu nastala po pádu komunistického a socialistického režimu po roce 1989. Nejdříve v socialistické a pak v demokratické československé a české občanské státnosti.
Vývoj katolicismu a katolicity ve vzniklém českém postkomunistickém období asi lze politologicky a chronologicky rozčlenit na několik období do dnešní současnosti. Jedná se o období prvotní renovace po dlouholeté zachování existence v útlaku i koexistence v socialistickém režimu.
V komunistickém režimu, kterému se nepodařilo v proti náboženské sekularizaci vymýtit náboženství a odstranit katolicismus a katolicitu z výstavby socialistické společnosti. Režimu, který nedokázal zlomit existenci náboženství a katolicismu, ale jen narušit dlouhodobě náboženskou svobodu za použití násilných prostředků proti katolické církví a věřícím.
Komunistický režim ve svých počátcích po roce 1948 zahájil vězněním a internací katolického duchovenstva a řady věřících, kteří se nesmířili s násilným ateismem a sekularizací. Katolická církev přežívala v komunistických lágrech ve společenském a politickém ústraní i v zahraniční emigraci.
Katolicismus a katolicita za československého socialismu prožívala období vzniku pro socialistického režimového hnutí katolického duchovenstva a pro režimového socialistického lidoveckého stranictví. V socialistické státnosti katolicismus do období Druhého Vatikánského koncilu v letech 1962 až 1965. Katolicismus a katolicita svou určitou renovaci a revitalizaci znovu ožila a obnovila v období reformního pokusu tak zvaného socialismu s lidskou tváří.
Vzápětí náboženské víry a katolicismus a katolicita byla sice násilně potlačeno a český katolicismus prožíval pak období komunistické normalizace a nových forem sekularismu, ale i rozvíjející se působení také tajné církve v českém a slovenském občanském prostředí.
Normalizační období se proměnilo v období spotřebního socialismu a socialistické glasnosti, kdy v uvolňujících se společenských poměrech znovu se revitalizovala náboženská víra a katolicismus zvláště v období komunistické glasnosti.
V období pak vniklého společenského chvění socialistické společnosti vznikly demonstrace katolických duchovních a věřících za náboženskou svobodu, které vyvrcholily v okamžiku rozpadu komunistického a socialistického režimu v roce 1989 až 1990.
Nastalo složité období přechodu od totalitního režimu ve výstavbu demokratické občanské společnosti v letech 1990 až asi do prvního desetiletí 21. století. Je to období v mohutné připomenutí, že v sekularizované totalitě náboženství, křesťanství a katolicismu nezanikly a přes všechny útlaky přežily až do období vzniku československé a české občanské a demokratické státnosti.
V nových demokratických podmínkách český katolicismus a katolicita najednou byli zahlceny a přehlceny duchovní a organizační přeměnou nejen v oblasti duchovenstva, ale i věřících. Z generace duchovenstva existující v období omezené lidové demokracie z let 1945 až 1948 za 41 let přečkávali již jen někteří duchovní a věřící. Mnoholeté trvající společenské a duchovní vakuum přetrhalo kontinuitu v československé a české katolické církve a její katolicitě.
Nové generace duchovenstva a věřících vzniklé za socialismu byly poznamenané násilným sekularismem. Sekularismem v podobách společenské a politické neangažovanosti a politické angažovanosti pro socialistického duchovenstva a lidoveckého socialismu vedle existence tajné církve. Vedle sebe existovaly a prolínaly se generace věřících vzniklých v komunistické totalitě působením duchovenstva a věřících v tajné církvi a z emigrace se vracejícího duchovenstva.
V katolické církvi a v katolicitě vznikla složitá situace bolestného odpouštění, nové d u c h o v n í o b r o d y a obnovy církevní struktury a nových duchovních a organizačních propojení. Postupně vznikala nová výstavba katolicismu a katolicity v nových demokratických a státních podmínkách. V podmínkách přesahujících českou státnost do existující Evropské unie a k plnohodnotnému vztahu k Vatikánu.
Katolická církev se zároveň snaží sladit a ujednotit a překonat společenskou angažovanost ve prospěch socialismu s politickou neangažovaností a odporem proti sekularismu, socialismu v řadách duchovenstva a věřících.
Nastalo období nové revitalizace náboženství, křesťanství, katolicismu a katolicity na území Čech, Moravy a Slezska. Nastalo období výchovy nového duchovenstva za existence občanské a demokratické státnosti a hledání sjednocovacích prvků v duchovní a organizační sféře v nové české státnosti.
Období budování nového katolického společenského, charitativního sociálního školského a kulturního působení ve vzniklé a stabilizující společnosti.
V občanské společnosti, kde vznikla jiná demokratická odluka církve od státu, nový druh, politické angažovanosti věřících, křesťanského exkomunismu. Zároveň i nového duchovního CHVĚNÍ V CELÉM SVĚTOVÉM KATOLICKÉM SPOLEČENSTVÍ.
NOVÁ CHVĚNÍ I V ČESKÉM KATOLICISMU A KATOLICITĚ I PŘI VZNIKAJÍCÍM NEZISKOVÝM ORGANIZAČNÍM FAKTOREM V NÁBOŽENSKÉM A NENÁBOŽENSKÉM PROSTŘEDÍ.
V demokratické již pluralitní občanské společnosti po pádu socialistického režimu a komunistické ideologie vznikl nový druh již demokratického sekularismu. S neoliberální a radikální nechutí k náboženským projevům a obecnou kritikou křesťanství a církví a církevních organizací ve veřejném a politickém prostoru. Začal se odehrávat dlouhodobý spor o církevní restituce a v církevním prostředí o vztah demokratické občanské státnosti se světovou katolickou centrálou Vatikánem.
Uvnitř katolicismu a katolicity v nové občanské a demokratické společnosti se začalo projevovat nové duchovní chvění celosvětové, evropské a české. Zároveň i množina duchovních názorů a úvah o současnosti a perspektivě katolicismu a katolicity. Začaly diskuse o úloze a poslání náboženství křesťanství a katolické církve a nutnosti přiblížit víru, a zvláště katolickou, do nových českých podmínek občanské demokracie.
Křesťanské katolické pomyslné řečiště vstřebává duchovní spínání lidských rukou v modlitbě s růžencem i bez růžence, ale i duchovní i filozofické meditaci v pozemských lidských pozemských údělech, kdy Kristova církev vstoupila do lidských dějin a prolíná civilizační dějiny lidstva. V duchovním a organizačním řečišti vyhrazeném vírou, nadějí láskou a mezilidskou solidaritou a humanitou.
V české dějinné současnosti jsme v období, kdy poklesá zájem o církevní a katolickou organizovanost, a naopak vznikají různé úvahy a separátní bubliny duchovního a náboženského charakteru uvnitř i mimo katolickou církev.
Katolicita se projevuje v politické a stranické pluralitě ve stranictví hlásícím se ke křesťanství nebo mimo toto stranictví. V katolicismu lze pozorovat tradiční duchovní a vývojové chvění výkladu víry pro osobní a společenský život ve smyslu názorů a úvah o postavení církve a věřících v demokratických, autoritativních a totalitních režimech a celkové působnosti katolicismu a katolicity v současné globalizaci a multikultuře.
Zvláště VŠAK V EVROPSKÉM A ČESKÉM PROSTŘEDÍ VZNIKL I JINÝ DRUH CHVĚNÍ, SPOČÍVAJÍCÍ V ZASTÍRÁNÍ DUCHOVNÍCH HODNOT EVROPSKÉHO KŘESTANSTVÍ A KATOLICISMU. V českém občanském prostředí nastává ubytek katolicky organizovaných věřících, ale na druhé straně přibývá křesťanského pojetí duchovní víry v organizované i neorganizované formě. Do sekularizovaného českého prostředí začalo pronikat duchovní i katolické a nekatolické postoje a způsoby života ve víře a projevech mezilidské solidarity a humanity.
Paradoxně lze i konstatovat, že za období socialismu a komunismu bylo více křesťanů a katolíků v totalitní sekularizaci než v období demokratické a občanské společnosti. V katolicismu však vzniká nový druh personálního náboženského oslovování, spojený s kreativitou vyznání osobní a kolektivní náboženské víry a nábožnosti v různých společenských a humanitních formách. Vznikají i nové formy dialogů mezi nábožensky věřícími a nevěřícími i v rámci křesťanských církví a organizací.
V dějinném lidském civilizačním vývoji, a zvláště v katolicismu je běžnou záležitostí stálé vývojové chvění tradicionalistického a progresivního reformního charakteru, které vždy dodává novou živnou sílu a energii k dalším perspektivám.
V české občanské společnosti v oblasti náboženské víry více vystupuje do popředí angažovanost katolicismu a katolicity v charitativní a sociální služebnosti a duchovních životních hodnot pro každého jedince.
Na sklonku prvního čtvrtletí 21. století v české občanské a demokratické společnosti probíhá duchovní a organizační r e v i t a l i z a c e, spojená již s nástupem nového již jen demokratického a občanského duchovenstva oslovující generace, již narozené v demokratických a občanských podmínkách.
V českém křesťanství a katolicismu lze pozorovat dva proudy zvýrazňující náboženskou víru v občanské společnosti. Nové pojetí ekumenismu s rozsahem do nenáboženské množiny různorodého nenáboženského prostředí. Druhý proud vedoucí k určité množině a zvýraznění náboženské víry mimo církevní organizovanost, ale i nová o s l o v e n í z tradičního katolicismu a jejího nepolitického vstupu do občanské veřejnosti.
V českém křesťanství se i projevuje zdrženlivý odstup od státu a politického stranictví. Naopak přístup v oblasti charitativní, sociální a v nepolitické zájmové oblasti.
V první čtvrtině 21. století v české občanské společnosti lze vnímat v množině duchovního náboženského i nenáboženského přístupu k lidským životním hodnotám zvýšený zájem o vyznávání náboženské víry v různorodosti osobních a společenských postojů a příklonů k náboženské víře.
Křesťanství a v něm katolicismus a katolicita ve svém civilizačním a stálým životodárným chvění spěje v současné lidské globalizaci k novým perspektivám a novému oslovení z pozic morálních hodnot náboženské víry, mezilidské solidarity a humanity.
LITERATURA
RYNEŠ, Václav. Paradigma a vize lidské společnosti. Praha: Epocha, [2019]. ISBN 978-80-7557-217-2.
RYNEŠ, Václav. Z dějin lidství v kosmu. Praha: Epocha, [2023]. ISBN 978-80-278-0103-9.
RYNEŠ, Václav. Perspektiva lidstva, člověka a sociální stát. Praha: Pavel Káňa, vydavatelství Knihař, [2015]. ISBN 978-80-86292-75-5.
