Článek
O sporu o dějinný smysl českého národa – s časovým odstupem
Smysl českých dějin lze chápat jako různé názory na minulé dějinné události ze subjektivních pohledů hodnotitelů. Masaryk dospěl k stanovisku eticky náboženského a nadčasového humanismu a Pekař k národnímu pojetí dějin. Masaryk pojímá dějiny z hlediska vyššího morálního principu, kdežto Pekař z hlediska výkladu dějinných realit. Masarykovu filozofii českých dějin je možno stručně vyjádřit: humanitní ideál ve smyslu všeho národního života. Česká otázka je otázkou náboženskou. Sláva a úpadek v minulosti má smysl náboženský, nikoliv národní a historie národa není nahodilá. Pekařův kritický přístup: ráz českého vývoje není autonomní, nýbrž je určován západní Evropou a nejvýznamnějším podílem na evropských dějinách je husitství. V českých dějinách hraje důležitou úlohu naše geografická národní poloha a sousední německé prostředí. Národní myšlenka je smyslem českých dějin. Masaryk dochází k názoru, že etické zdokonalování je ideou udržující národ. Pekař z hlediska empirické a pozitivistické vědy hledá hlavní faktory české minulosti a nespojuje ideje humanity s českobratrstvím, ale se širším vývojem českého národa a vyvrací názor, že jen náboženství bylo v českých dějinách hybnou silou. Do sporu o smysl českých dějin se zapojila celá řada historiků, filozofů, sociologů i politiků na jedné i druhé straně, ale i z jiných výchozích stanovisek jako Emanuel Rádl, Nejedlý a další. E. Rádl dějiny pokládal za elementární základ civilizace, jako je čas a prostor základem dějství v přírodě a poukázal, že v dějinách civilizace jde o myšlenky. “ O to co člověk chce, má a nemá provést.“ Základní spor o smyslu českých dějin změnil reálný dějinný průběh, kdy se český národ dostal do největší velkoněmecké poroby a byl nucen obhajovat holou existenci v nepřátelském a nacistickém objetí. Dějinným mementem se stalo národní přežití a uchování národní identity a hledání nové poválečné perspektivy. Demokratická perspektiva se však nenaplnila. Po nacismu přichází období komunismu, které překlenuje národní vědomí svou nadnárodní ideologií a marxisticko‑leninským pojetím dějin a státu. V průběhu socialistického období v utlumené podobě zůstala zachována ohniska českého a slovenského národního cítění, která byla převršena nánosem komunistické ideologie. Je to období, kdy se určité národní vědomí promítlo v demokratickém zahraničí a znovu se objevilo v okamžiku krátkého období reformního socialismu (1968–1969), ale i vzniku české a slovenské socialistické státnosti. Novým dějinným mementem českého národa bylo jeho vyproštění a oproštění od komunistické ideologie a budování české státnosti na národním a demokratickém principu České republiky a jejího navrácení do evropského společenství svobodných a demokratických národů.
ZDROJ:
RYNEŠ, Václav. Národ a stát v českých dějinách. 2018. ISBN 8075571665. s. 49-50
