Článek
Český národ v 19. a 20. století
V dějinném vývojovém procesu se mění úhly pohledu na český národ a českou (československou) státnost podle politických směrů a proměn, ale i společenského prostředí. Jednotlivé úhly pohledu na vznik českého národního prostředí představují pestrou směs různých výkladů reálných událostí. Kroniky a legendy se nám snaží převyprávět události vesměs podle ústního podání tradic. Existují vždy pohledy, které jsou poplatné době a prostředí, ve kterém vznikly. Dokumenty, jež se zachovaly, a archeologické nálezy jsou střepy, které se vždy současná historie snaží přikrášlit, slepit, ale i tendenčně vyložit a interpretovat podle svého subjektivního pojetí, které může být více nebo méně vzdálené od minulé reality, a více nebo méně přibližovat minulé děje, realitu a skutečnost. V lidské interpretaci jsou dějiny vždy zkresleným výkladem reálných dějů a jevů a nepřesným nebo zkreslujícím výkladem. V každé době a společenském a politickém systému se odborná veřejnost vždy svým pohledem do minulosti snažila a snaží vyjádřit současnost, aby prostřednictvím dějin usměrňovala budoucnost. Z hlediska českých dějin a dějinné úlohy českého národa a české státnosti, se objevilo za poslední dvě století řada různých výkladů, které byly a jsou poplatné vždy jiné současnosti. Německá a rakouská historiografie se v minulosti snažila zaretušovat a snížit význam českého národa a jeho státnosti a zdůraznit jeho začlenění jako součást rakouského mocnářství a později jako součást Velkoněmecké říše. V českém prostředí se však vždy zachovaly přemyslovské, husitské a katolické tradice, ale i pojem koruny české. Postupně se zde do popředí dostávaly husitské, českobratrské a poděbradské tradice, ale i zdůrazňování české minulosti, pověstí a legend, jako protiváha proti sílícímu německému nacionalismu. V okamžiku, kdy se tu začala formovat česká inteligence, katolické školství, české novinářství a učitelstvo a české kněžstvo, se zrodilo silné národní uvědomění, které se odrazilo literárně i umělecky. Národní uvědomění se zásadně projevilo v různých českých politických proudech a ovlivnilo české přirozené a státoprávní postoje v Rakousku -Uhersku. Národ a jeho političtí představitelé hledali možnosti Rakousko -českého soužití, které vyústilo v hledání radikálního řešení a hledání východisek k překonání německé nadvlády. Čekalo se již jen na vhodný okamžik politických změn v evropském a středoevropském prostoru. Taková příležitost nastala při zahájení první světové války. Válečné události přinesly zvýšení národního útlaku, ale i vznik domácího a zahraničního odboje a postupné budování společné armády se Slováky. Na troskách Rakouska -Uherska vzniklo Československo, „na základě krve, železa i diplomacie“ a národní rovnoprávnosti. Československo však nevzniklo jako národní stát, ale jako mnohonárodnostní, kde vedle Čechů a Slováků byla velká menšina Němců, Maďarů a jiných národnostních menšin. V okamžiku zrodu republiky se objevily separatistické tendence Němců a Maďarů. Slovenský autonomismus a německé odstředivé snahy prostoupily dvacet let československé státnosti. S ustavením Velkoněmecké říše začali čeští Němci žádat o připojení a Slováci se dožadovali autonomie. Po Mnichovské dohodě, kdy mezinárodní společenství vydalo Československo na pospas Velkoněmecké říši, se udržel dočasný zbytkový stát Česko – Slovensko. Je to období, kdy se znovu probudilo české vlastenectví v okamžiku hrozící okupace. Protektorát Čechy a Morava znamenal zánik krátké existence druhé republiky, kdy se český národ pod německou porobou znovu vrací ke svým národním a státním dějinám. Pod německou patronací vznikl samostatný Slovenský stát a v emigračních podmínkách byla obnovena československá státnost. Po pádu Velkoněmecké říše pokračovala československá státnost v nových lidově demokratických podmínkách – v rámci Národní fronty Čechů a Slováků, a to v mezích omezené demokracie. Po únoru 1948 se pod vedením KSČ prosadila nová socialistická státnost, v roce 1968 bylo Československo svědkem reformních snah, které byly zakončené příchodem vojsk Varšavské smlouvy a ustavením federativní socialistické státnosti. Po odstranění komunismu v roce 1989 se socialistický stát stal demokratickým, což vedlo ke vzniku samostatných států České a Slovenské republiky. Země České koruny s českou národností získaly v roce 1992 svou nezávislost a novou cestu mezi evropské demokratické národy. Národní platforma však ustoupila do pozadí a do popředí se dostala občanská společnost v rámci Evropského společenství národů. Vlast S pojmem vlast je v českých dějinách spojen pocit národní a státní sounáležitosti obyvatelstva českých historických zemí. Národní vědomí začalo charakterizovat vztahy k jazyku, národu a k vlasti. Dějinné změny přinesly zdůraznění národa a jeho jazykového prostoru a národního území, tradic, v návaznosti na politické a sociální poměry obyvatelstva. Snaha o národní identitu překonávala společenské asociální rozdíly a vytvářela určitou národní pospolitost. Do pozadí se dostala barokní propojenost božského původu panovníkovy moci, která byla nahrazena pozemskou mocí, vytvořenou vůlí lidu a národa. Postupně se objevila představa, že národ je především lid a všechny jeho sociální vrstvy. Jedinec se stal součástí celku – národa. Národ se začal jevit jako skutečná osoba, která touží být subjektem státním, ale již nechce být tupým poddaným státu. Tvořící se český politický národ hledal záštitu proti obklopujícímu němectví u slovanských národů a u blízkého souseda slovenského národa na Slovensku. Do popředí se dostal názor, že sama společná půda a společné bydliště vytváří národ jako dějinnou jednotku. Půda se stala základem pro národ a měnila se v zemi, která je chápána jako vlast a má vyšší hodnotu než jen národ. Vlast, která původně znamenala rodný kraj, se personifikovala do postavy Matky Vlasti, která má rovný poměr ke všem sociálním vrstvám společnosti. Vzniklé vlastenectví není veřejnoprávním činitelem, ale stává se fiktivním zdrojem moci v národě a přenáší na vlast prvky panovnické a vládní moci. V kulturní oblasti spojilo vlastenectví mateřskou řeč (výchovu v rodině) i s výtvarným a uměleckým vyjádřením. U části obyvatelstva se vlastenectví propojilo s křesťanstvím (zvláště katolickým), našlo své vyjádření i v českém liberálním a protináboženském prostředí. Takto vzniklé vlastenectví se dostalo do střetu s vlastenectvím ve smyslu velkoněmecké myšlenky, ale i s rakouským němectvím a později i s maďarstvím. Pojem vlast byl ztotožňován s pojmem Rakouské císařství, ale za svou vlast pokládaly národy žijící v Rakousku -Uhersku teritoria svých historických zemí se společným jazykem, zemským územím, s kulturou a tradicemi. Po první světové válce byl pojem vlast vztažen na státní útvar Československo a zrodil se fenomén prvorepublikového vlastenectví bez rozdílu národností – čechoslovakismus. Druhá republika přinesla české vlastenectví v okleštěných českých historických zemích a slovenské vlastenectví, které se pak stalo základem Slovenského státu. Československé, české i slovenské vlastenectví pak spojuje společný odpor proti nacismu a německé nadvládě. Pojem vlast pak dostává jiný smysl po roce 1945, kdy došlo k odsunu německé a maďarské menšiny a ke vzniku lidově demokratické státnosti a české a historické země se staly územně, jazykově a kulturně české a Slovensko slovenské. Pojem vlast pak po roce 1948 dostal jiný smysl v rámci socialistické výstavby Československa. Byl převršen třídním internacionalismem, který národní vlastenectví nahradil socialistickým a nadnárodním občanstvím, a to v rámci socialistické státnosti. Za národní tradice byly uznány jen tradice pokrokové a spojené se socialistickou státností. V rámci následné demokratické obnovy po roce 1989 a vzniku demokratických a národních republik České a Slovenské nastal v obou státech znovu návrat k jejich demokratickým a historickým tradicím a k novému kulturnímu vývoji. Znovu se mění obsah pojmu vlast, kdy místo socialistického vlastenectví vzniká české a slovenské vlastenectví na základě demokracie a pluralitního pojetí dějinných tradic. Pojem vlast se ztotožnil s pojmem národní a demokratické státnosti a se státním občanstvím. V mnohonárodnostním evropském prostoru se vedle národního a státního vlastenectví zvýraznilo i evropské vlastenectví. Evropa jako vlast evropských národů a států, kde vedle hodnotových systémů jednotlivých evropských národů vzniká i nový hodnotový systém Evropy jako celku. V globálním světě pojem vlast stále více nabývá smyslu území (místa), kde žiji a bydlím s lidmi s odlišnou národností, kulturou i tradicemi na základě společných lidských a občanských zájmů a hodnot. Český patriotismus Za patriotismus lze považovat vztah k mateřskému jazyku, k národnímu společenství a k území, kdy národní zájem rozvíjí svou politickou a kulturní činnost. České národní cítění bylo v 19. století spojeno i s úctou k českým zemským patronům. Národním symbolem se stal svatý Václav – v roli ochránce země a panovníka, který byl postupně obklopen i ostatními svatými ochránci národa. Panna Marie se stala v národním náboženském pojetí „Lvicí českých lvů“. Český národ ve svém pocitu ohrožení cítil potřebu zajistit si pomoc světců pro přítomnost a budoucnost. Český patriotismus byl spojen s českou státností a s českým královstvím a přetavil se v české vlastenectví. Národ a vlast Národní vědomí se začalo přetavovat v české vlastenectví, když se příslušnost k zemi proměňovala ve vlastenectví a příslušnost k národu. V českých zemích po roce 1848, postupně vzniklo několik druhů národního vlastenectví: vlastenectví německé, rakouské, české, maďarské, polské a vytvářelo se i vlastenectví slovenské. České vlastenectví bylo spojeno s Českou korunou a bylo i propojeno na všeslovanství. Lze rozdělit na austroslavistické (spojeno s monarchií), zemské (podle jednotlivých zemí České koruny) a všeslovanské. Z hlediska politického se česká politická reprezentace v rámci císařství dělila na autonomisty, federalisty (státní nebo národní) a na zastánce samostatnosti. V rámci Rakouska -Uherska se rovněž uplatnil jiný druh politického stranictví na základě sociálním a třídním, který byl internacionální a přesahoval hranice jednotlivých evropských států. Po roce 1918 se po vzniku Československa objevuje nový druh vlastenectví, kdy se státní ideologií stal čechoslovakismus, který překrýval české a slovenské vlastenectví (sounáležitost se zemí) a separatistické snahy německé, slovenské, polské a maďarské menšiny v demokratické státnosti. V českém prostoru se pojmy národ a vlast za druhé republiky a protektorátu Čechy a Moravy staly záležitostí zachování české národní identity a semknutosti ve velkoněmeckém obklíčení, ale i odhodlání o zachování národní svébytnosti. Význam pojmů národ a vlast se rozplynul ve fiktivní občanské a státní socialistické jednotě, ale nabyl nový význam v demokratickém prostředí vzniklé České a Slovenské republiky. V postkomunistickém období získávají národ a vlast nový smysl v multikulturním světě, ale i při vytváření celoevropské identity.
