Duchovní vývoj na začátku 21. století

Duchovno a existence tvoří životní podstatu, která je spojena s hmotnou částí lidských bytostí. V rámci civilizačního procesu je s lidskými bytostmi spojeno lidské myšlení, jazykové schopnosti a poznávací rozumové a smyslové procesy.

Lidské myšlení je souhrn všech vědomých mentálních (psychických) činností, které vyjadřují abstrakci a reflexe (i sebereflexe), kdy se myšlení stává svým předmětem. V lidském myšlení lze rozlišovat několik vlastností: stálost (konvergenci), rozbíhavost (divergenci), šíření (rozhled), hloubku, přesnost, samozřejmost, pružnost (flexibilitu), kritičnost. Při myšlení se uplatňuji všechny poznávací procesy.

Výjimečností lidské bytosti je stále se rozvíjející duchovno a fyzické schopnosti, lidská tvořivost a vytváření stále nových duchovních a hmotných hodnot. Duchovní vývoj současného lidstva má řadu kladných i stinných stránek a není jednoduchou záležitostí.

Vývoj duchovní podstaty je spojený s lidským životem a jako takový je v možnostech a součástí každého lidského jedince, kdy duchovní společenský vývoj je souhrnné poznání jedinců v přítomnosti a pokračující do nové perspektivy. „Není-li Bůh, je možno cokoliv. (F. M. Dostojevskij)

Antropocentrismus a lidský egoismus, kdy středem veškerého dění se stala jen existence lidské bytosti, zastínily náboženské koncepce, jako je zbožnění přírody, zbožnění člověka, ale i judaismus, křesťanství a islám v pojetí jednoho Boha.

Lidská bytost zároveň dospěla do stádia poznání osamělosti v hmotném světě, ale i lidské výjimečnosti a nutnosti mezilidské solidarity. Od materiální existence k seberealizaci duchovní asi vede cesta i k poznání, že nejspíš existují mimolidské tvořivé síly i síla jiná na lidské bytosti nezávislá.

Věda a víra

Věda to je neustálá kritika všech výsledků, vlastních, stejně jako cizích, zpochybnění vědeckého pokroku a stálé pochybnosti jsou příznakem jakékoliv vědecké činnosti.

Lidská věda je stálý proměnný proces spojený s poznávacím procesem a lidským duchovnem. V lidském duchovnu se mísí lidský poznávací proces s neustálou pochybností, kdy logika lidského myšlení neustále zpochybňuje své poznání, závěry, soudy i výroky.

Lidská náboženská i nenáboženská víra se opírá o předpoklady a emociální vjemy, které se opírají ještě o nepoznatelné. Věda se opírá o pozorování, experiment, vyhodnocuje chyby i omyly na základě vývoje lidského poznání od poznatelného k novému po-znání.

Lidská náboženská víra vychází z lidské přirozenosti a ze Zjevené pravdy, kterou lidský rozum i emoce přetvářejí v život podle viry a ve víře. Lidská věda zná lidské pochybnosti a náboženství překonává lidské pochybnosti virou ve Zjevenou Pravdu a morální kodexy své víry. Věda ani náboženská víra se neopírá o absolutní lidské důkazy.

Lidská věda má stálý proměnný charakter a je spojena s nárůstem lidského poznávacího procesu. Lidská náboženská a vědecká víra je rozdílná.

Vědecká víra přináší neustálý úspěch a zklamání nebo nový impuls a touhu po dalším poznání. Náboženská víra přináší život ve víře a podle víry a perspektivu, že lidská bytost může překonat bariéru fyzické smrti.

Věda a náboženská víra nevytvářejí protiklady, ale dvě cesty lidského poznání. Cestu zjevené Pravdy a cestu lidského poznání dosud nepoznatelného.

Věda vychází z rozvoje poznávacího procesu, kdy pozoruje a ověřuje pravděpodobnost a nepravděpodobnost různých teorii, domněnek, náhodnost i organizovanost hmotných a nehmotných procesů. Vědecká pravda vychází z vědecké víry v reálnost zjištěných poznatků.

Naproti tomu Křesťanství, které stálo u vzniku evropské a americké civilizace a náboženství, a víra vycházejí podle různorodosti křesťanských církví a organizací z existence nadpřirozené tvůrčí síly Boha, z nesmrtelnosti lidské duše, z Vykoupení lidstva Kristem, z Desatera Božích přikázání a prožití lidského života ve víře a podle víry.

Věda, která vychází z rozvoje poznávacího procesu, a náboženská víra však nacházejí hodnotové systémy, kdy se koexistence vědy a náboženské víry navzájem nevylučují.

Lidská náboženská víra a věda se liší v tom, že vědecké poznání je stálé pochybování (o něčem a s někým) a náboženská víra má stálé zakotvení.

Vědecký a technický pokrok může sloužit k různým účelům a z morálního hlediska není ani dobrý ani zlý, nezná lidskou solidaritu ani humanitu. Pravda ve vesmíru je asi jiná, než je lidská pravda - lidské zlo a dobro je něco jiného než nabízí nepoznatelný vesmír.

Náboženství

Každé náboženství charakterizují společné rituály, určité představy o lidských bytostech a vesmíru a způsoby prožití lidského života.

Většinu náboženství Ize chápat jako ta, která zakládají vztah k osobnímu Bohu (tvořivé síle) nebo k různým božstvům (přírodním nebo mytickým).

Některá náboženství se společensky organizují jako různé církve a náboženské organizace. Náboženství lze ztotožňovat s určitou náboženskou naukou. Studiem jednotlivých náboženství se zabývá religionistika.

Náboženství je těsně spjato s lidskou bytosti a lidstvem v jejich dějinném procesu a projevuje se v různorodé symbolice, rituálech, kulturnosti, rozvoji vzdělanosti a života podle nějakých pravidel, přikázání, vzorů a morálních pravidel.

Ve svém dějinném vývoji je řada náboženství spjata s mimolidským zjevením jako judaismus, křesťanství nebo islám. Neexistuje jednotná definice náboženství ani bezvěrectví.

Lze na náboženskou víru i nevíru nahlížet z různých protikladných úhlů a pohledů. V dějinném vývoji je náboženství spojeno s různorodým lidským prostředím a lidskou civilizaci, s lidským strachem ze živého a neživého prostředí, jemuž byly přisuzovány vlastnosti a síly, které lidská bytost postrádala.

Lidská představivost vytvářela různá nadpřirozená božstva a i Boha (tvořivou sílu) v úloze stvořitele všehomíru. Proroctví a Božívstup Ježíše Krista do lidského prostředí, Vykoupení a vznik Kristovy cirkve stojí u počátku křesťanstvi.

Pojem náboženství neznamená jen věrouku (nauku, učení), ale zahrnuje společenské a sociální pojetí lidského společenství (například u křesťanů různého vyznání, buddhistů, hinduistů atd.).

Náboženství je možno pokládat za jednotný systém víry a praktik v jednom morálním společenství nazývaném církví nebo náboženskou organizaci. Světové názory v různých náboženstvích lze dělit na:

Dualismus: základem je teismus

Monismus: základem jediný princip bytí duchovní nebo hmotný

Víra v jednoho Boha: základem je monoteismus (jednobožství)

Ztotožnění boha a přírody: základem je panteismus (jednota boha a přírody).

Materialisté a ateisté odmítají náboženské pojetí vzniku kosmu, lidské bytosti, lidstva z důvodu neexistence nadpřirozených sil a existence Boha.

Nejrozšířenějším monoteistickým náboženstvím současnosti je křesťanství a islám, které navazují na judaismus.

Věřící stejné víry vytvářejí společenství, náboženské obce. Křesťanské náboženské společnosti se obvykle nazývají církvemi. Většina křesťanských církví připouští i možnost dosažení spásy na základě spravedlivého života v souladu se svědomím (i v mimo křesťanském prostředí).

V současnosti je sekularizovaný životní styl v rozporu s morálními aspekty a hodnotovými systémy řady náboženství - v křesťanství i v islámu. V dějinném vývoji dochází k častému propojení náboženství se státem a vznikají státní náboženství.

V evropské civilizaci se prosadila odluka církve od státu a i rozvoj nenáboženského myšlení - ateismus (militantní nebo nemilitantní).

Sekularizovaná státnost považuje náboženské i nenáboženské organizace za opodstatněné, pokud jsou společensky prospěšné.

Současným náboženským trendem je opouštění dogmat a teologie a soustředění se na náboženské cítění sjednocující duchovnost a hmotnost ve smyslu jednoty (osobní přístup k Bohu), kdy Bůh je chápán jako tvořivá kosmická síla.

Na druhé straně zesiluje propojení islámu se státností v řadě islámských zemí. Do popředí se dostávají i sjednocovací tendence - náboženský ekumenismus, který má zá klad v křesťanském ekumenismu (sjednocení křesťanstva).

V průběhu dějin lidských civilizací a různých náboženských představ vznikla filozofie a rozvinula se metodika zkoumání nitra lidské bytosti a její existence v lidském společenství.

Zároveň se rozšířily formy a způsoby lidského myšlení a ustavily se ucelené myšlenkové systémy, které se snaží nalézt odpovědi na základní otázky existence života, lidstva a vesmíru.

Zrodilo se filozofické a teologické myšlení, které hledá hodnoty každého lidského života a zdůrazňuje univerzálnost lidské a mezilidské solidarity a humanity. Podstatnou změnu v chápání a hodnocení života a životních toků přineslo křesťanství.

V křesťanském pojetí je lidský život považován za přípravu na věčnost, ale má i svou vlastní hodnotu v mezilidské rovnosti a rovnosti před Bohem.

„Křesťané jsou také evolucionáři a mají mnohem lepší alternativu pro společenský pokrok. Hodnověrným uplatněním evangelizace přinášejí zásadní změny ve společnosti bez revoluce v komunistickém pojetí, bez třídního boje, bez nenávisti a krveprolití.“ (E. de A. Sols, kardinál)

zdroj:

RYNEŠ, Václav. Paradigma a vize lidské společnosti. s.: 87-91. Praha: Epocha, 2019. ISBN 978-80-7557-217-2.