Článek
Paradoxy v české občanské společnosti
Globalizace a multikultura vyvrhla do lidského společenského prostředí nepředstavitelné množství a množin individuálních a společenských rozdílových stanovisek. Stanovisek a představ, jak nejlépe a účelně prožít lidský úděl na planetě.
Množinová společenská rozdílnost zahltila i celou občanskou veřejnost. V obrovském množství rozdílnosti prožívání života v demokratické a občanské společnosti začaly do popředí vystupovat dvě rozdílné a protikladné množiny, jak dále pokračovat ve vytváření národní a občanské stability v českém, středoevropském a evropském prostředí.
V českém politickém prostředí neexistuje názorová a programová shoda, jakým směrem má být zaměřena a směřována česká občanská společnost v současném neklidném a chaotickém vývoji v globalizačním a multikulturním prostředí.
Ukazuje se, že po více než třiceti letech již v občanské společnosti je překonána animozita proti komunistického charakteru. Většinu obyvatelstva již neoslovují komunistické a socialistické ideologie a je smířena s existencí dosluhujících bývalých komunistů ve funkční správě a samosprávě státu.
Občanská společnost překonává již i období postkomunismu, ale není schopna se dohodnout, kam a jak směřovat české občanské ambice pro národní svébytnost při neustálených integračních evropských procesech.
Dějinná česká národní rozpolcenost se v demokratických podmínkách českého obyvatelstva začala projevovat nejen v stranické rozpolcenosti a vyhraněnosti, ale i v neschopnosti politických elit najít a vyhledat možnou shodu. Shodu pro stabilizaci vnitropolitickou, ekonomickou a sociální.
Stabilizaci nutnou pro udržení současné již pokleslé životní úrovně obyvatelstva. Stabilizace nutné k celospolečenské revitalizace a nutné již reformace strukturálního charakteru. Reformace, překlenující postkomunistické období. Reformace vedoucí k dalšímu rozvoji občanské společnosti pro současnou a následné generace českého obyvatelstva.
Je nutno si však přiznat, že občanská společnost za období postkomunismu nevyprodukovala charismatické osobnosti, ale jen průměrné schopné osobnosti a reprezentace omezeného společenského a politického rozměru. Je možno i dodat, že však vznikla nová lidská a občanská s o l i d a r i t a a začala se vytvářet nová lidská solidarita, která překonává mezilidskou nevraživost politických minulých i současných stranických reprezentací.
Je možno i konstatovat, že vznikly i nové životní podmínky i vzniká i nová sociální struktura občanské společnosti a mění se životní trendy jednotlivců a celé české společnosti. Nové volební období asi již naznačí, jaké nastanou společenské a politické změny, a jak se promítnou do života jednotlivců a sociální skladby obyvatelstva.
Koho více osloví současná vládní koalice, jaké změny proběhnou v opozičních řadách, a jak osloví program současné vlády českou veřejnost. Zda více osloví vládní program nebo nesourodé programové výkřiky jednotlivých opoceních politických stran.
Podivnosti současné občanské politiky
Prezident podle české ústavy má být reprezentant celé české společnosti nadstranického charakteru. Reprezentant českého obyvatelstva s nadstranickým náhledem, který spolupracuje s ostatními představiteli zákonodárné, vládní a soudní moci.
Ve výkonu své prezidentské funkce má být reprezentantem vůle zákonodárného sboru a podílet se v mezích své působnosti a spolupracovat se zákonodárnou a výkonnou mocí. Mezi práva a povinnosti prezidenta patří vyjadřovat se k programovým prohlášením vzniklých vládních koalic i třeba i vyjadřovat svá osobní nebo prezidentská stanoviska.
V prezidentské funkci vzniká právo a povinnost vystupovat v koordinaci se zákonodárným sborem a vždy se současnou vládou. Lze konstatovat, že po volbách v minulém roce 2025 lze pozorovat nesoulad a zvýraznil se politický aktivismus ústavních činitelů
Nesoulad., který byl přenesen do mediálního prostředí a do demonstrací na podporu prezidentových postojů. Nesoulad, který byl zároveň i k projevení prezidentského nesouhlasu s jmenováním jednoho ministra za stranu, která není v jeho osobní a v přeneseném smyslu v souladu s politickém prezidentském postoji.
Do popředí se dostává podivný vztah prezidenta k současné vládní koalici, a ještě podivnější vtahy mezi prezidentem a ministrem zahraničí. Nevzniknutí přímého osobního kontaktu a komunikování pomocí prostředníka a vznik podávání trestních a jiných právních obvinění mezi čelnými představiteli a reprezentanty českého státu.
Ještě podivnější je prezidentská aktivizace ve sdělovacích prostředcích a v aktivní podpoře demonstrací vyjadřujících důvěru prezidentovi a nedůvěru vládní koalici a vzniklé vládě. Není však nic zvláštního, že vzniklé situace se snaží využít opoziční strany.
Nelze ani pominout generační a politický a společenský aspekt mezi osobností bývalého překabátěného komunisty a osobností již postkomunistické generace, mající své kořeny v postkomunistickém období a v demokratické občanské společnosti.
Lze konstatovat, že osobní a politická animozita nesluší prezidentovi a ani ministru zahraničí. Vzájemné rozdílnosti přecházející až v kompetenční rozpornost nejsou dobrou vizitkou pro českou občanskou a demokratickou společnost.
Lidově řečeno oba aktéři by si měli dát na své neklidné hlavy mokrý hadr a hledat optimální vztahy při výkonu svých státních funkcí. Dostáváme Vyostřené vztahy prezidenta s vládní koalicí, s vládou a poslaneckou sněmovnou jen zvyšuje politickou vyhranost mezi ústavními činiteli.
