Článek
Římskokatolická církev v českých zemích
„… Známá věc jest, že naše duchovenstvo katolické bylo vždycky nejhlavnější silou českého vlastenectví, to můžeme rovnou říci bez pokrytectví, že vlastně duchovenstvo katolické bylo počátkem a zakladatelem celého našeho vlastenectví. Největší část těch pokroků, které náš národní jazyk v životě vzdělaných tříd učinil, jest jistě zásluhou duchovenstva.“ (Epištoly kutnohorské /XXIV./ Karel Havlíček Borovský)
Na prahu 21. století chápeme křesťanství v širším slova smyslu – zahrnuje ke křesťanství se hlásící církve a náboženské organizace, které se oddělily od katolické církve v průběhu dějinného vývoje. Katolická církev je považována za čelnou představitelku světového křesťanství. Úvodem jen stručně k vývoji evropského křesťanství a českého katolicismu v rozmezí 17. a 19. století v českých zemích. Křesťanství nikdy nepředstavovalo jednolitý duchovní proud, ale tříštilo se do řady dogmaticky odlišných proudů okolo katolické církve, která vytyčovala cestu křesťanskému duchovnímu vzepětí v rámci evropské a světové civilizace. Časově lze dělit dějiny evropské části katolické církve v tomto období následovně: • náboženská reformace a protireformace v 16. a 17. století • období tradicionalismu a vnitřního reformismu v 18. a 19. století. Náboženská evangelická reformace proběhla v evropském prostředí na území anglickém, německém, francouzském, českém, maďarském, polském a v severských evropských zemích. Křesťanské duchovní změny podnítily evropské náboženské války, které byly ukončeny až vestfálským mírem (1648). Katolicismu zůstaly věrné románské národy, kde byl katolicismus obnoven na národních územích přičiněním světských panovníků, kteří se stali garantem katolické protireformace. Na tridentském koncilu (1545–1563) proběhla reforma katolické církve, jejímž nositelem se stalo Tovaryšstvo Ježíšovo (TJ – jezuité) a jejich laičtí odchovanci. Katolická církev se začala orientovat na misijní činnost ve světovém měřítku a sjednocovací procesy (uniatství) měly úspěch na Ukrajině. V rámci katolické církve byla sjednocena a ustálena liturgie. Z duchovních církevních podnětů vznikla renesance a humanismus, které přinesly nové impulzy pro výtvarné umění a filozofii, jež se odloučila od náboženské věrouky. Objevil se sekularismus a zároveň i podněty pro nové charitativní a sociální působení katolicismu. Bylo to i období vzniku náboženské věroučné a lidové literatury. V náboženské oblasti vznikla celá řada nových duchovních podnětů inspirovaných rozvojem přírodních a humanitních věd. Snahy o církevní reformy vyústily v 16. a 17. století v rozkol a vznik nových křesťanských církví. Martin Luther začal hlásat opravu křesťanství a církve. Prohlásil Písmo za jediný pramen víry. Novokřtěnecké hnutí zase nekladlo důraz na Písmo, ale na citový náboženský prožitek a na pospolitost. Huldrich Zwingli prohlašoval, že jediným pramenem víry je Písmo. Jan Kalvín zavrhoval církevní tradice a zdůrazňoval Písmo a jeho příznivci se nazývali helvéti a rozšířili se po Švýcarsku, jižním Německu a Holandsku, ve Francii dostali název hugenoti a v Anglii presbyteriáni nebo puritáni. V Anglii vznikla anglikánská církev, která věroučně vyšla z kalvinismu, obřady a zřízení si ponechala podle katolické církve, ale bez apoštolské posloupnosti. Rozvoj přírodních věd a filozofického myšlení v Evropě se rychle přenesl i do vztahů mezi katolickou církví a soudobými státy, řízenými katolickými panovníky. Státní absolutismus začal omezovat papežské středověké pravomoci a církevní výsady. Došlo ke zrušení jezuitského řádu, který byl oporou papežství (1773). Církevní život v rakouských zemích značně zkomplikovala vláda Josefa II. a ve Francii revoluce. Evropské revoluční boje v 19. století otřásly postavením katolické církve. Unie na Ukrajině byla zničena ruským absolutismem. Reformace dala evangelickým panovníkům právo i nad církevními záležitostmi. Po jejich příkladu pak katoličtí panovníci usilovali o dosažení mocenské převahy nad církví, a to ve vlastní a státní prospěch. S rozvojem přírodních věd v 17. a 18. století dochází k postupnému opuštění křesťanského náboženského a filozofického myšlení a k zpochybnění náboženství. Od 17. století evropští filozofové začali vytvářet nové spekulace a ideologické soustavy, které již nepočítaly se Zjevenou pravdou. Deisté a osvícenci vycházeli z víry v Boha a úsilí o mravný život, ale Zjevení a Písmo považovali za omyl nebo klam. Ve Francii hlásali encyklopedisté svobodu, rovnost a bratrství a návrat k přírodě. V Německu Immanuel Kant prohlašoval, že existenci Boha a ani nesmrtelné duše nelze objektivně poznat, protože to přesahuje meze našeho poznání. V Anglii Thomas Hobbes zformuloval materialistický názor na svět na základě pouhého rozumu a zkušenosti.
České dějiny a křesťanství
České národní a státní dějiny jsou od svého počátku spjaty s křesťanstvím na národním a státním území. Římská katolická církev zásadně ovlivnila vývoj českého národa a jeho státnosti, a to v průběhu více než tisícileté historie. Křesťanství se nejdříve muselo vypořádat s pohanským kultem, ale i se svou působností ve vznikajícím a stabilizujícím se státě. Římská katolická církev v průběhu středověkých dějin několikrát překonala střety se středověkou českou panovnickou mocí a věroučné rozpory a stala se aktivní nositelkou kulturního a národního cítění na území českého středověkého státu. Při svém náboženském poslání oslovovala české a německé obyvatelstvo, které přicházelo do českého prostředí a osídlovalo příhraniční oblasti a účastnilo se zakládání měst a šíření řemeslnické zručnosti. Římskokatolická církev působila v rámci církevních provincií, ale i v rámci mužských a ženských řadů. Ty rozvíjely písemnictví a všeobecnou vzdělanost, ale i péči o chudé a nemocné. Církev se v rámci svého působení na teritoriu českého státu několikrát vypořádala s řadou sektářských učení zahraničního i domácího původu. V církvi vzniklo i české náboženské a reformní hnutí v husitském období. Část Koruny české přijala podobojí a převážně německy mluvící země zachovaly věrnost katolické církvi. Bylo to i období emigrace česky a německy mluvícího katolického duchovenstva z českých zemí a jeho pozdějšího návratu v průběhu doznívající národní a husitské epochy. V období rekatolizace v zemích Českého království přežívalo českobratrského vyznání, které se odštěpilo od husitství. Římská katolická církev se vypořádala i s druhou náboženskou a protestantskou reformací, která do českých zemí přinesla augsburské a helvétské náboženské vyznání a evropské náboženské války. Římskokatolická církev prolínala přemyslovskou, lucemburskou, poděbradskou, jagellonskou, habsburskou dějinnou epochu až do doby, kdy z monarchie vznikla republika. Prožila i řadu církevních schismat, ale vždy pevně stála na pozicích papežů, církevní dogmatiky a věrouky. Od 16. století byla pevně spjata s rakouskou monarchií a rakouským soustátím, kam dějinný vývoj zavál země Koruny české. Rakousko zahrnulo české země v roce 1526, kdy čeští a uherští stavové zvolili Ferdinanda, arciknížete rakouského, za svého krále. Zakladateli byl český a uherský politický národ, když německou menšinu představovaly dědičné alpské země. Jádrem Rakouska se staly země Koruny české. S rakouskou monarchií prožila katolická církev politické a náboženské zvraty i rekatolizaci po neúspěšném stavovském odboji českých protestantských stavů. Zažila i období absolutismu, které z panovnických a státních pozic zasahovalo do vnitřních poměrů církve v rakouském soustátí. Katolická církev však byla ve svém působení v českých zemích těsně spjata s českým národem a národním cítěním, a to i v období, kdy se za součást národa počítalo i německy mluvící obyvatelstvo v českých zemích. Kult českých světců, kult svatováclavský, svatovojtěšský, cyrilometodějský a svatojánský oslovoval všechny věřící bez ohledu na národnost a zároveň udržoval české národní vědomí a hrdost na minulost a českou státnost i v období státního poněmčování. O rozvoj kultury a vzdělanosti a obranu českého jazyka v českém prostředí se přičinila řada českých farních a řádových členů, zvláště v období 17. století – v 18. století rozvojem českého písemnictví a v 19. století buditelskou a vlasteneckou činností, a to i navzdory okolnosti, že vyšší duchovenstvo bylo převážně německé a spjaté s monarchií. Byla to řada katolických kněží, kteří prostřednictvím šíření náboženských a vlasteneckých knih, spolkovou činností a pořádáním poutí a posvícení denně a průběžně oslovovali české prostředí a vychovávali česky mluvící inteligenci a učitelstvo. Toto působení bylo spojeno s uchováním české státoprávní myšlenky v rakouském soustátí, ale i se sociálním, společenským a jazykovým uvědoměním v poněmčovaných českých zemích. Bylo to období, kdy se hierarchie římskokatolické církve poněmčila a německá část katolického duchovenstva byla těsně spjata s habsburskou monarchií a austrofilismem. I na církevní půdě se odehrával jazykový a národní zápas česko-německý. České duchovenstvo stálo ve své většině na českých národních a státoprávních pozicích. V druhé polovině 19. století se vyostřily česko-německé vztahy v českých zemích. Objevovaly se nové koncepce jako austroslavismus, všerakouství, všeněmectví a postupovaly procesy národního uvědomění české většiny a německé menšiny v českých zemích. V důsledku rozvoje kapitalismu, liberalismu a socialismu lze pozorovat i vnitřní rozčlenění národních proudů v rakouském soustátí a v českých zemích. První světová válka a vznik Československa na začátku 20. století přinesly nejen národní osvobození, ale i vyostřené protikatolické tendence a reformní snahy uvnitř katolické církve. Tyto procesy vyústily ve vznik Československé republiky a Československé církve (husitské). Na druhé straně se objevil český politický katolicismus, který se vyvinul ze spolkového hnutí v 19. století a vyústil v prvních letech československé samostatnosti ve vznik lidoveckého hnutí a stranictví.
