Článek
Český étos
S českými národními dějinami a kulturou je spojen i jeho morální a kulturní profil, který má souvztažnost s hledáním smyslu českých dějin a s „českou otázkou“.
Národ se v devatenáctém století emancipoval, hledal své morální opodstatnění a svou dějinnou úlohu a společenské postavení. Národní představitelé se nejdříve vraceli do minulosti, kde hledali výjimečné a hrdinské události, aby zdůvodňovali mravní a příkladný význam pro českou současnost.
Zároveň i okamžiky národního vzepjetí v dobách ohrožení a obrany proti různým cizím elementům, které narušovaly Českou korunu. Český étos až patos se objevil v období národní existence v rámci Rakouského císařství, kdy se české země staly pouhými provinciemi a kdy vrcholil útlak českého jazyka a české historické země se poněmčovaly.
Je to období, kdy zřetelně vystupuje snaha zdůvodnit morální charakter a nutnost vyzdvihnout náboženské reformní snahy husitské a českobratrské o morální obrodu ve středoevropském prostředí. Naproti tomu vystupují do popředí i svatováclavské národní a státní tradice, ale i tradice „zapadlých českých vlastenců“ a katolického a českého venkova a jeho zvyků a obyčejů.
Je to období, kdy společensky, jazykově a kulturně se postupně stmelovalo češství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Morální étos se zrodil v období českého zápasu s němectvím v Předlitavsku a v českých historických zemích.
Objevil se jako protest, demonstrace a nutnost zvýraznění morální síly v německém jazykovém prostředí. „Kdož sú boží bojovníci“ znamenalo zvýraznění české hrdinské minulosti, kdy Češi odolávali nejen svému panovníkovi, ale hájili svá reformní a náboženská práva ve středoevropském prostoru a v rámci svaté římské říše.
Spor o mravní smysl českých dějin je spojen s T. G. Masarykem, který otevřel otázku morálního kreditu českého národa, a to historickým přístupem k rukopisům a hledáním morálního opodstatnění v českém husitském období a v morálních hodnotách českobratrství.
V českém již vlasteneckém prostředí se začala vyzdvihovat porážka protestantských vojsk na Bílé Hoře jako porážka českého národa a habsburská monarchie začala být spojována s národním útlakem. V podstatě v protikladném smyslu vystupovala z minulosti nejen svatováclavská, ale i cyrilometodějská a slovanská tradice a národní vlastenectví českých kněží, zvláště působících ve venkovském prostředí.
V druhé polovině devatenáctého století se střetává české pokrokářství a liberalismus a prvotní ideje socialismu s českým katolickým tradicionalismem a jeho ztotožněním s Českým královstvím i zeměmi Koruny české v rámci rakouského císařství.
V národním smyslu šlo o souhlas s nutností obhájit národní existenci v rámci rakouského císařství a hledat optimální variantu pro další národní perspektivu v dalším dějinném vývoji.
Diskusi o smyslu českých dějin a českém morálním étosu posunulo jinam vypuknutí první světové války a zrození zahraničního a domácího odboje. V českém prostředí se prosazuje představa o morálním opodstatnění odporu proti rakouskému císařství, ale i morální zdůvodnění odboje se zbraní v rukou v československých legiích v zahraničí.
Objevuje se nová česká hrdost v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, k nimž se přidává i národní formování slovenského národa na bázi slovanství. Vznikem první republiky jsou rychle zapomenuty doby rakouského císařství.
Mění se i pohledy na českou historickou minulost a vzniká nový již československý étos, který překrývá nevyřešenou národnostní otázku v nové státnosti. V českém prostředí vypukají spory, kdo měl větší zásluhy o novou státnost, o národní tradice, poměr státu a katolické církve a o dalším politickém směřování domácí a zahraniční politiky.
Obnovuje se spor o české dějiny a tradice. T. G. Masaryk přenáší spor o české dějiny do úrovně všelidských morálních kritérií. České historické a politické prostředí se nesjednotilo, které české dějinné období sehrálo prioritní úlohu pro formování, kontinuitu a identitu českých dějin.
Český morální étos se však začal měnit pod vnějším a mezinárodním nebezpečím Velkoněmecké říše a jejího socialistického nacionalismu. V nejtěžších okamžicích se ukázalo, že český národ (ve svém trumfovém opojení) si včas neuvědomil mnohonárodnostní složení a separatistické autonomní tendence, které vřely v československé státnosti.
Teprve pod tíhou dramatických a mimořádných okolností let 1937–1939 se český národ sjednocuje, aby čelil smrtícímu nebezpečí. Národní sjednocení však již přichází pozdě a dostává obranný a existenční charakter.
Znovu vystupují z českých niter na povrch národní tradice, smazávají se minulé rozpory a český národ se sjednocuje na základě náboženských, národních i již prvorepublikových tradic. Hledá v sobě morální sílu, aby i v okupačních podmínkách obhájil svou existenci.
Morální étos T. G. Masaryka ve smyslu zdůraznění demokracie a všelidské morálky a čechoslovakismu vzaly zasvé s rozpadem první republiky. U vzniku Česko – Slovenské republiky již jen zbyly národní a náboženské tradice a znovu se obnovila návaznost na české dějiny a na Korunu českou jako obrana národní a české státnosti.
Formoval se český národní étos a vyhraněné vlastenectví. Vlastenectví stálo i při přežívání českého národa pod německou okupací, kdy české historické země byly součástí Velkoněmecké říše. Třetí republika přinesla poválečný a vítězný patos, odsun Němců a Maďarů, ale i socializaci, pozemkovou reformu a zestátnění.
Vznikla omezená československá státnost na základě Národní fronty Čechů a Slováků s omezeným politickým stranictvím. Následně se ustavila nová socialistická státnost za vedoucí úlohy Komunistické strany.
Český a slovenský národ byl odnárodněn z třídního hlediska ve jménu marxisticko‑leninské ideologie a byl zahájen protináboženský boj z hlediska dialektického materialismu. Sociální společenské změny proběhly za militantní i nemilitantní likvidace třídních nepřátel. Českému a slovenskému národu byla vnucena nová morální pravidla a nové pokrokové komunistické a socialistické tradice. Ve vývojovém procesu socialismu byly přehlušeny a zastíněny demokratické i náboženské tradice a vznikl nový socialistický patos. Po odeznění etapy třídního boje začala etapa socialistické výstavby a nových sociálních proměn. V období již socialistické výstavby se zrodilo reformní hnutí v rámci Komunistické strany, které otevřelo celospolečenskou diskusi o současné i perspektivní socialistické státnosti. Znovu se obnovily vzpomínky na demokratickou minulost a snaha o náboženskou renovaci, které ve svém výsledku přinesly jen vznik socialistické federace. Socialistické reformní snahy byly potlačeny sovětskou okupací a následným konsolidačním a normalizačním obdobím, ve kterém však vznikla Charta 77 a požadavky na dodržování lidských práv a svobod. Normalizační období pak nahradilo období konzumního socialismu, kdy se politická moc v socialistické federaci postupně přenášela ze stranických orgánů na represivní složky. Politické uvolnění ovlivněné vývojem v Sovětském svazu se projevilo v celém socialistickém bloku včetně Československa. Demontáž komunistického režimu neznamenala jeho reformu, ale návrat k demokracii, a provedení demontáže socialistické federace a vznik české a slovenské národní republiky. Pro český národ byla prioritou demokracie a pro slovenský národ vytvoření demokratické státnosti. Vznik české národní republiky neprovázel nějaký národní étos, ale politický pragmatismus. Slovensko naopak oslavovalo vznik první demokratické státnosti ve svých dějinách. Český národní étos z dosažení české státnosti převršila optimalizace politických a hospodářských změn. A později i optimalizace mezi českou a slovenskou státností.
Národní sebeurčení českého a slovenského národa nastalo v okamžiku existence Evropské unie a evropských nadnárodních organizací.
Národní a demokratické republiky se zapojily do evropského sjednocovacího procesu, a to v období zeslabení evropských křesťanských hodnot a na přechodu od národní k nadnárodní evropské státnosti.
Středověká česká královská státnost nalezla – po období dějinných útrap svou obnovu v národní České republice a v celoevropské státnosti.
Český národ a jeho proměny
Dějiny lidského společenství, národů a států mají svoji kontinuitu ve vývojovém procesu lidstva na planetě. Národní a státní dějiny pak vyjadřují vznik, vývoj a další perspektivy ve stálé společenské proměně člověka a lidstva na planetě.
V rámci lidského společenství si národy státy a jejich představitelé stále kladou otázku o smyslu dějin, a kam směřuje další dějinný vývoj. Otázka smyslu českých dějin a české společnosti a jejího dalšího směřování je legitimní snahou o zakotvení v dějinném procesu vývoje evropské a světové společnosti.
Tato snaha nabyla zvláště významu na přelomu 19. a 20. století se vznikem novodobého českého národa a jeho státnosti v období celosvětové multikultury a globalizace
Proměny doby mění i pojetí národa a státu a posilují prvky již nadnárodního a občanského společenství, které přesahuje národní a státní hranice a vyúsťuje v hledání nadnárodního občanského společenství.
Postupně se proměňuje národní identita, ale stále zůstávají v platnosti tradice, jazyk, ale i rozdílné prostředí a zachovávání národnostní identity vedle občanství v národním a nadnárodním prostředí.
Stále více mizí různé rasové a etnické bariéry a spojujícími články se stávají lidská a občanská práva a svobody, negativními jevy potom vojenská konfrontace a terorismus.
Pro existenci a zachování lidstva se zvyšuje nutnost tolerance na principu demokracie. Různá náboženská vyznání a nenáboženské postoje prolíná demokracie a vzájemná tolerance. Globalizační a multikulturní procesy však postupně posouvají lidské dějiny do nových perspektiv.
Definice národa
Obvyklá definice národa je, že se jedná o společenství lidí žijících na určitém území, které spojuje jazyk, tradice a kultura. Národ je možno chápat z hlediska etnického nebo politického.
Etnické pojetí vychází ze sdílení, jazyka, tradic a kultury. Politický národ vychází ze státního občanství a za jeho příslušníky se považují všichni státní občané, kteří mají oprávnění účastnit se politického a společenského dění v dané státnosti.
Národnost je příslušnost k určitému národu, která spojuje společné území, tradice, jazyk, kultura a vědomí sounáležitosti. Listina základních lidských a občanských práv deklaruje etnická a národní práva a mezi jinými i právo svobodně rozhodovat o své národnosti.
V rámci lidských organizačních útvarů existují národnostně jednotné i nejednotné státy s menšími nebo většími národnostními menšinami, kdy všichni jsou příslušníci a občany jednoho státu.
Za nacionalismus se obvykle považuje ideologie, která politicky zdůvodňuje význam sounáležitosti občanů – národovců. Nacionalismus má své kořeny ve Velké francouzské revoluci, která sjednocovala národ na bázi občanství.
Nacionalismus, národovectví, patriotismus (vlastenectví) sehrávalo významnou úlohu a roli při národně sjednocovacích procesech v minulých stoletích.
S patriotismem (národovectvím) je spojena řada národních mýtů a tradic, které mají souvislost s národní soudržností a uvědoměním.
Na prahu jednadvacátého století se mění homogenní národní státnost a do popředí se dostávají různé integrační procesy, nadnárodní instituce, které překonávají politické a jiné koncepce národních států.
Multikultura a globalizace přinášejí nové podněty a směsici různorodých morálních hodnot a civilizačních dekadencí, které se promítají do evropského prostředí i do české společnosti.
Lidská a občanská práva a svobody stále více oslovují lidské společenství. Česká otázka ve smyslu českého národního postavení ve středoevropském prostoru, mezi německým arubským státnictví, mezi dvěma náboženskými proudy českobratrství a katolicismu, mezi demokracií a totalitarismem, mezi nadnárodním pojetím demokracií a národním pojetím české historie, je již historie.
Je to minulost, která je překonána dějinnou proměnou, která před současné generace předkládá nové problémy a nové otázky, jež si vynucuje současnost.
Nejedná se již o identitu národní, která byla obhájena, ale o identitu české národní státnosti v rámci evropského integračního procesu.
Dnes je „česká otázka“ – národní a státní existence – spojena s Evropskou unií států as procesem sjednocování na národní a státní bázi v celoevropském prostředí a hledání postavení evropského celku v globalizované lidské společnosti.
Rozhodujícím činitelem, který vystupuje do popředí, jsou morální hodnoty, na kterých vznikla evropská civilizace. Základní křesťanské hodnoty, které obstály i v evropském sekularizačním procesu, kdy lidská a občanská práva a svobody vytvářejí evropskou a americkou civilizační epochu – etapu demokracie v lidských dějinách.
Evropskou a českou demokracii teprve čeká zápas, zda obhájí uvnitř i mimo evropské společenství své křesťanské základy a hodnoty již v multikulturním a globalizovaném lidském společenství.
zdroj:
RYNEŠ, Václav. Národ a stát v českých dějinách. s.: 144-119. Praha: Epocha, 2018. ISBN 978-80-7557-166-3.
