Článek
Nelze dosáhnou na ústavní a strukturální společenské a státní reformy, pokud se nedisponuje 51procentní většinou v českém parlamentarismu. Zeštíhlení zákonodárné, vládní a soudní moci lze provádět jen velice opatrně, aby nevzbudilo VĚTŠÍ SPOLEČENSKOU NESPOKOJENOST, ALE JEN ÚMĚRNOU.
Pokud se mají prosadit ústavní a programové změny širšího reformního formátu, pak optimální cestou jsou občanská referenda. Referenda po prvních konsolidačních vládních opatřeních. Předložit české veřejnosti návrh dalšího postupu ke společenské, ekonomické a sociální stabilizaci.
Předložení občanské veřejnosti a obyvatelstvu širší koncepci reformismu a revitalizace s upozorněním, jak se taková opatření dotknou životní úrovně a sociálních jistot a jaké ústupky a jak dlouho a jak bolestivé vše může být.
Jeví se však více, že jde také o to, zda protivládní opozice je schopna předložit alternativní a jinou koncepci, nebo setrvá na jen pragmatických pozicích a pragmatické kritice. Nebo na její pragmatické pružnosti se společně ujednotit na určitých reformních a revitalizačních krocích. Krocích v celo občanském, evropském, národním zájmu. Zájmu dočasného nebo i dlouhodobějšího.
Jeví se však více, že současná vládní koalice zvolí jen cestu politického pragmatismu a spíše údržby v občanské demokracii mocenských atributů státní moci a samosprávy. Z důvodu, že se vládní prioritou ve čtyřletém období stane udržení a navýšení životní úrovně obyvatelstva a ekonomická stabilita a sociální jistoty. Udržení a upevnění získaných mocenských pozic při opatrných reformách, vedoucích ke zeštíhlení a k větší funkčnosti ve společenském a občanském a demokratickém prostředí.
Je patrno, že pokud nebude dosažena nejméně dvou třetinová shoda v české občanské veřejnosti a v politickém stranickém spektru, nelze realizovat zásadní demokratické proměněny v současném vývojovém stadiu demokracie a demokratických mechanismů.
Z množiny společenských vizí
Vize, která by potřebovala souhlas dvou třetin české občanské společnosti.
Je nesporným civilizačním a dějinným faktem, že česká současná občanská demokracie a demokratické mechanismy nejsou na věčné časy. Je vždy jen současnost civilizačního a dějinného charakteru, která se stále vyvíjí a proměňuje v novou, osobní i společenskou realitu.
Co se zdá v přítomnosti za nereálné, lze proměnit v další civilizační a dějinné perspektivě za reálné. Z množiny možných alternativ je možno se zamyslet i nad úvahou i o možném vývoji stagnace současné občanské demokracie a jejích struktur a mechanismu a o možných vývojových trendech k demokratické a sociální státnosti.
K jinému druhu demokratické a občanské státnosti, kdy na základě ustáleného společenského a politického pragmatismu je možno hledat určitá východiska k novým perspektivám.
Jedna možná a kontroverzní náhled z množiny dalších a jiných představuje evoluční a nenásilné vývojové proměny z období politického pragmatismu do nového pořádku a řádu a koncepce české sociálnístátnosti.
Sociální státnosti, překonávající současné demokratické a občanské neduhy a rozpornosti k novému pojetí ústavnosti, parlamentarismu a k základní proměně současných ústavních pořádků.
K proměně a změně společenské atmosféry a nutnosti zabezpečení a upevnění české demokratické a občanské demokratické státnosti v nových civilizačních a evropských existenčních podmínkách.
Je bezesporu nutno zdůraznit, že k nemilitantnímu přechodu ze současného společenského pragmatismu existuje náročné až bolestivé období v časoprostorových jednotkách. Toto období vyžaduje občanskou jednotnost a soudržnost v nejistých časech světového, evropského a českého hledání stability. Stability v nově existující globalizaci a multikultury a rovněž i jednotě a soudržnosti českého obyvatelstva. Občanskou a morální sílu překonávat a překonat rozrůzněnost a rozpornost v české politice.
Možný náčrt vize
V této vizi se nabízí na základě referenda v české veřejnosti a případného schvalovacího procesu vytýčit ve společenském a politickém prostoru trendy a harmonogramy, které jsou potřebné k základním společenským a demokratickým proměnám. Proměnám k nové stabilizaci životní úrovně a sociálních jistot, směřující k nové občanské a mezilidské solidaritě a humanitě.
K mezilidské a společenské solidaritě a humanitě, na základě Společenské a občanské smlouvy, vymezující morální a hodnotové základy české národní a občanské státnosti. Občanské státnosti a zániku současného stranictví v novém a demokratickém uspořádání české občanské společnosti.
Je zcela legální navrhnout nové ústavní a strukturální uspořádání v oblasti zřízení dvou zemí Čech a Moravy v ČESKÉ A Moravské republice = ČESKOMORAVSKÉ REPUBLICE. Místo krajského uspořádání uzákonit v rámci českého parlamentarismu zemské zřízení s ponecháním, krajů nebo okresů.
Nově uspořádat a strukturalizovat zákonodárnou, výkonnou a soudní moc. Změnit působnost českého parlamentu a místo poslanecké sněmovny a senátu ustavit dvě komory. Komoru občanskou a komoru korporativní. Komoru občanskou s nepřímým volebním principem na základě občanského práva v místě bydliště. Druhou komoru korporativní, složenou ze zástupců státní správy a komunální samosprávy, hospodářských, sociálních, humanitních oborových svazů a organizací a institucí. Tak je možno zajistit dvojí zastoupení obyvatelstva ve veřejném životě. Jednak jako občana v místě bydliště, a jednak jako pracujícího v oboru a korporaci.
Parlamentní volby lze konat na období čtyř let, kdy každý občan má právo být zvolen dvakrát po sobě nebo s jednoroční obměnou. Volební období do parlamentu a územních samospráv, komunálu, lze synchronizovat nebo účelově upravit.
Zavedení a rozpracování korporativismu umožňuje komplexní řešení a možnost podílů na řízení státu všech sociálních skupin a pracovních oborů, do veřejné správy a samosprávy. Zároveň i optimální společenské angažování všech sociálních vrstev obyvatelstva bez rozdílu mezi podnikateli, zaměstnavateli, živnostníky, státními a samosprávnými úředníky a humanitními a sociálními a zdravotnickými pracovníky. Vytváří se tak větší společenská, občanská a sociální rovnováha v demokratickém a občanském společenství.
Součástí společenských změn je i nový druh vlastnických vztahů a majetkových a finančních poměrů v rámci osobního, družstevního, soukromého a státního majetku a možnosti použití regulace a různých druhů koeficientů. Součástí může být podíl pracujících na řízení ve společenské sféře, zvláště v podnikatelské a státní, komunální a jiných společenských pracovních sférách.
Za společenskou nezbytnost lze považovat úpravu vztahů mezi ústavními orgány navzájem a rozsahy jejích pravomocí a kompetencí a společenským státním reprezentantem – prezidentem.
Soudní moc v demokratické státnosti se změnou demokratického uspořádání občanské společnosti, souvisí i zásadní změny v soudní moci a její struktuře a personální reorganizaci. Je možno vytvořit sbor odborných volitelů pod patronací prezidenta republiky, který by z profesionálních soudců navrhoval ke schválení prezidentovi soudce pro všechny stupně organizační výstavby na ústavní, celostátní, zemské a případně krajské nebo okresní úrovni.
V novém ústavním systému prezidentská role by spočívala ve státní reprezentační funkci, v roli nejvyššího velitele armády a v odpovědnosti jmenovat nezávislé soudce všech úrovní po odborných a závazných konsultací s ministerstvem spravedlnosti.
Vládní moc a exekutiva na základě profesionální a odborné analýzy by doznala úpravy ve smyslu analýzy společenského poslání a vzniku nové strukturální koncepce, zaměřené na pojetí zeštíhlení státního a samosprávního komunálního aparátu více přívětivého občanské veřejnosti.
Předkládá se velice stručná analýza a syntetické pojetí až velice kontroverzního rázu s možností odborné a občanské diskuse, zda tato vize by mohla představovat další stupeň rozvoje české demokracie ve středoevropském prostoru.
V předložené společenské vizi se nepředkládá žádný časový harmonogram, žádné techniky a technologie, organizační vazby a souvislosti, nutné koeficienty, zvláště regulace, související s přeměnou vize v reálný program a v reálné oslovení českého obyvatelstva. O dalším přístupu k demokratické budoucnosti je nutná nejen odborná diskuse, ale reálný přístup současných generací pro generace nastupující.
Je možná nutné podotknout, že tato vize pro druhou čtvrtinu 21. století je ještě příliš vzdálená současné evropské a české současnosti. Současnosti, kdy lze jen doufat, že v zájmu české a evropské perspektivy snad roztají arktické ledy. Roztaje dosud zabetonovaná česká politická scéna a s ní celé současné politické spektrum.
Ve dnech nejistých je třeba překonávat osobní a společenský zápor a hledat a nalézat optimální východiska pro současné a budoucí generace.
Snad na závěr je možno parafrázovat emoční slova národního básníka V. Dyka:
… Dím tobě, není zápor je jen nutnost růstů a žít pro své nové úkoly…
