Jak se 110 miliard korun vyhodí oknem a proč vaše hypotéka v roce 2026 nezažije „happy end“.

Podíváme se pod pozlátko „sebevědomé politiky“ a rozebereme, co přesně znamená Havlíčkův „rozum“ pro státní kasu v roce 2026. Pokud vás plakáty o „konci nekompetence“ nadzvedly ze židle, čísla z ministerstva financí a České národní banky vás do ní pravděpodobně přibijí.

Karel Havlíček a hnutí ANO nám servírují vizi „Vlády rozumu“, která se prý opírá o výsledky, nikoliv o plané řeči. A výsledky tu skutečně máme. Jenže zatímco na Facebooku se počítají „lajky“ u slibů o snižování daní, v realitě roku 2026 se počítá něco mnohem hmatatelnějšího: státní dluh, který právě v těchto dnech olizuje magickou hranici 4 bilionů korun.

Když pan Havlíček mluví o „výsledcích“, měl by začít u kapitoly 396 státního rozpočtu – obsluhy státního dluhu. V roce 2026 totiž český daňový poplatník zaplatí rekordních 110 miliard korun jen na úrocích. To není splátka jistiny, to je prostě jen poplatek za to, že nám někdo půjčil.

Pro srovnání: tato částka tvoří téměř 40 % celkového rozpočtu na školství. Zatímco se vláda chlubí „sebevědomou politikou“, pálí peníze, za které by se daly postavit stovky škol nebo kilometry dálnic, jen proto, aby ufinancovala své populistické dárky. Meziročně tyto náklady vzrostly z 98 miliard, což je tempo, kterému by záviděl i nejúspěšnější start-up – s tím rozdílem, že tento „produkt“ nás všechny táhne ke dnu.

Erudice „Vlády rozumu“ se naplno projevuje v tzv. „rolování dluhu“. V roce 2026 musí Česko refinancovat staré závazky v hodnotě 424 miliard korun. Tady končí veškerá legrace a začíná čistá aritmetika: staré dluhy, které jsme si nabrali v éře levných peněz s úrokem kolem 2,7 %, nyní musíme přefinancovat za tržní sazby, které se pohybují okolo 4,6 %.

Je to, jako byste si vzali novou kreditku, abyste splatili tu starou, ale s dvojnásobným úrokem, a u toho se tvářili, že jste geniální finanční stratég. Toto je to Havlíčkovo „zreálnění podvodného rozpočtu“. Výsledkem je státní dluh, který letos vzroste o dalších 313 miliard korun, a naše děti budou mít tu čest tuto „racionalitu“ splácet ještě v roce 2050.

Bod o „snižování cen elektřiny“ a „ukončení zelené daně“ vypadá skvěle na papíře, ale v ekonomice se nic neztrácí. Pokud stát uměle snižuje ceny energií dotacemi z deficitu, pumpuje do ekonomiky peníze, které tam nemají co dělat. Mezinárodní měnový fond (IMF) varuje jasně: fiskální stimul v době, kdy ekonomika roste o 2,5 %, je receptem na inflační požár.

A tady narážíme na vaše hypotéky. ČNB drží v únoru 2026 základní úrokovou sazbu na 3,5 % a bankovní rada se netají tím, že ji dolů jen tak nepustí. Proč? Protože rozpočtová nezodpovědnost vlády udržuje proinflační rizika (zejména v cenách služeb a nemovitostí) stále naživu.

Když Havlíček mluví o „záruční podpoře“ místo dotací, zapomíná dodat, že státní záruky jsou jen skrytý dluh, který vybouchne v příštím volebním období. „Zastavení růstu odvodů OSVČ“ je sice milé, ale v situaci, kdy důchodový účet zeje prázdnotou, je to jako vypnout požární hlásič, protože nás jeho pípání ruší při sledování televize.

Národní rozpočtová rada (NRR) bije na poplach: návrh rozpočtu se schodkem 310 miliard korun je v přímém rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Vláda se však „sebevědomě“ rozhodla pravidla prostě ignorovat. To není racionalita, to je hazardování s ratingem České republiky, které v konečném důsledku prodraží půjčky každému z nás – od státu až po studenta s půjčkou na bydlení.

Karel Havlíček vzkazuje: „Počítáme výsledky, nikoliv plané řeči.“ Má pravdu. Výsledkem je nejzadluženější Česko v historii, které pálí svou budoucnost v kotli předvolebního populismu. Pokud je toto ta „sebevědomá politika“, pak je na místě se ptát, kolik takového „sebevědomí“ si ještě můžeme dovolit, než nám banky přestanou půjčovat úplně.