Článek
V tomto roce se staly dvě velevýznamné události. Tou první je, že Angela Merkelová vydala knižně své paměti. Tou druhou je 150. výročí narození sira Winstona Spencera Churchilla.
Obdivovatelé sira Winstona - klidně odložte kamení zpět na hromádku a čtěte dál, nemám v úmyslu se jakkoliv dotknout památky ctihodného poslance, expremiéra, šlechtice, nejvýznamnějšího muže své doby. Právě naopak.
Se zájmem jsem si přečetl několik pěkných článků uveřejněných k výročí narození pana Churchilla. A mezi těmito články na mně sem tam jukla paní Merkelová, v ruce knihu svých pamětí. Řekl jsem si, proč neporovnat oba státníky? Oba byli významnými osobnostmi své doby a jejich rozhodnutí ovlivnila Evropu a vlastně celý svět na dlouho dopředu. Zde tedy předkládám krátké zamyšlení nad činy obou státníků.
Mám rád sira Winstona. Přiznám se, že ho obdivuji snad až nekriticky. Jeho osobní odvaha, jeho schopnost postavit se pevně zlu, jeho neochvějná úcta k monarchii, služba koruně v nejlepším smyslu toho slova a za všech okolností, jeho prozíravost v nejtemnějších hodinách minulého století, to vše obdivuji. Jak jsem výše uvedl, články, úvahy a koneckonců celé životopisné knihy napsali jiní, povolanější. Nebudu se tedy zbytečně opakovat. Ale jednu jeho schopnost bych pro účel tohoto článku vyzdvihnul nad ostatní. Byla to jeho schopnost poučit se z chyb, které udělal. Dá se říci, že jich udělal celkem hodně, ale v naprosté většině si je přiznal a ze všech se poučil. To je totiž vlastnost všech opravdu velkých státníků, kteří kdy drželi v rukou moc.
Nemám rád Angelu Merkelovou. Právě proto, že nikdy neměla ani stín schopností těchto státníků. Nomenklaturní kádr, jak se kdysi říkávalo. Bezbarvá figura, která se vyšplhala k moci po zádech Helmuta Kohla. Ten by se asi podivil, kdyby viděl, kam jeho nástupkyně dovedla Německo a potažmo celou Evropu. Doufal jsem, že už o ní nikdy neuslyším. A najednou je zpět i se svými memoáry. Jen málo věcí na světě vím tak jistě, jako jsem si jistý tím, že to nebudu číst. Nečetl jsem ani ty články, které k tomu kdokoliv napsal. Mně stačí ty nadpisy. Například ten, že si nemyslí, že by její rozhodnutí byla chybná. Souhlasím, nebyla chybná. Byla naprosto katastrofální. Sebevražda Evropy v přímém přenosu. A v tom to vězí. Je to neschopnost takových politiků jako Angela Merkelová chybu přiznat a poučit se z ní. Evropa je teď takovými politiky přímo zamořená, včetně té naší české kotlinky. Jména si každý může doplnit sám.
Winston Churchill je i téměř šedesát let po své smrti citován, studován, jeho díla jsou povinnou četbou pro každého, kdo by chtěl něco vědět o anglicky hovořícím světě a dějinách 20. století. Jeho válečné paměti byly oceněny Nobelovou cenou v době, kdy tato cena opravdu měla svou váhu. Nelze ho přehlédnout. Jeho postoje a činy položily základy poválečné Evropy, jeho odvaha, prozíravost a mravní kredit byly jedním ze základních kamenů vítězství nad silami zla ve druhé světové válce. Byl jedním z těch, kteří stanovili zásady poválečného vývoje a otevřeli tak cestu západní Evropy k blahobytu. To on zcela jasně rozeznal nebezpečí komunismu a předvídal osud národů východní Evropy za železnou oponou. Pomohl zkrátka stvořit svět takový, jak jsme ho doposud znali. Svět bílého vzdělaného muže, svět zásad a křesťanské morálky. To je jeho odkaz, za to mu svět vděčí.
Jaký odkaz nám zde zanechala Angela Merkelová? Její památné „Wir schaffen das“ a „Energiewende“ tady s námi budou ještě dlouho. Tato katastrofální rozhodnutí ohrožují a přímo rozvrací svět, který pomáhal vybudovat sir Churchill. Její vize nabízí jen bídu a zmar, rozkol v celé Evropě, postupné podvolení se silám primitivního islámu, nesvobodu každému původnímu obyvateli Evropy. Všeobecná chudoba ve jménu neexistující změny klimatu. Ideologie socialismu natřeného na zeleno. To je odkaz paní Merkelové, za to vděčíme jí.
Zkrátka, nejsou memoáry jako memoáry a není státník jako státník…
