Článek
To jsem chodil do školky. Každý tehdy chodil do školky. Konec sedmdesátých let. Země znormalizovaná až do pitoma. Byla to doba šedivá, ale výhodou dětství je, že to moc nedokážete vnímat. A pak po vás v určené době sáhne systém. Pravidelná docházka, ranní vstávání, výchova, socializace. Tenhle proces probíhá v každé době, v každé civilizované zemi, takže není třeba na to žehrat, potkalo to každého. V zemích socialistického bloku to bylo samozřejmě navíc vyfutrováno tou jedinou správnou ideologií. Tohle je obecně známý fakt, vrstevníci mi rozumí na první dobrou, píšu to spíš pro ty mladší, aby si to níže napsané trochu časově zařadili.
Také jste se jako malí chodili v sobotu nebo v neděli ráno přitulit k mámě pod peřinu? Já ano. Nemuselo se do té školky a pod peřinou u maminky bylo krásně teplíčko. Matná vzpomínka, ale vydrží mi jistě až do hrobu. Jednou takhle v sobotu jsem zase přišel k rodičům do ložnice, ale místo abych se zavrtal do tepla, stál jsem u postele a prohlížel si otce. Zřejmě dost dlouho, protože se probudil a zeptal se mě: „Copak se děje Vašíku, proč nespíš?“ Asi jsem chvilku váhal s odpovědí, ale pak jsem se odhodlal a vybalil to na něj: „Ty nejsi můj táta…“
Je vám asi jasné, že taková informace z úst prvorozeného k duševní rovnováze rodiče zrovna nepřispěje, zvlášť když vám to vpálí v sobotu ráno, ještě jste pořádně ani oči neotevřel. Vykolejený otec se posadil na posteli a protože nevěřil svým uším, požadoval opakovat sdělené. „Ty nejsi můj táta“, zopakoval jsem zřejmě pevně, protože to už seděla na posteli i matka a navzdory brzké hodině měli oba oči opravdu dokořán. Otec je cholerik, ale tentokrát se snažil zachovat klid a zeptal se: „A prosím tě, jak jsi na to přišel, kdo ti to řek´?“
„Soudružka učitelka ve školce nám říkala, že náš otec je Lenin“, zněla odpověď. Toto ráno nemělo být v naší rodině nikdy zapomenuto. Soudružka učitelka měla tehdy asi velké štěstí, že náš trabantík byl z nějakého důvodu nepojízdný. Jinak bych tátu viděl za nějakých pětadvacet let…
A to je ta důvěra. V tomto případě důvěra v autoritu. Dítě v útlém věku věří dospělým. Mámě, tátovi, babičce, dědovi. Následně tedy i učitelce ve školce. Je možno mu namluvit prakticky cokoliv. Učitelka tehdy samozřejmě nechtěla zpochybnit biologické otcovství, ale tu svou ideologickou přednášku pro čtyřleté (!) podala tak blbě, že si to dětský rozoumek přebral takto. Doma Vašíkovi vysvětlili, že takhle to soudružka učitelka nemyslela. Tím bylo v mé hlavě zaseto jedno z prvních semínek nedůvěry v autoritu. V autoritu věřící ve zhovadilou ideologii. A to je ta víra. Věřit můžete v cokoliv. V Boha, v ideál, v lidský rozum nebo v celou ideologii, vyberte si. Kdo ještě na konci sedmdesátek věřil v komunistickou ideologii, byl normálním okolím rozpoznán a všichni si na něj dávali bacha. Nedůvěřovali mu. Víra v cokoliv bývá zpravidla širší, obecná. Důvěra je věc ryze osobní, lidská, vzájemná. Můžete důvěřovat jen živému člověku a ještě tak nanejvýš svému psu nebo koni, ale jen svému. Kdo důvěřuje špršli na žebříku, skončí v nemocnici. Špršle na žebříku je nejpodobnější politikovi. Tomu nesmíte důvěřovat, toho musíte kontrolovat, jak kdysi zcela trefně řekl pan Karel Kryl.
Víra se samozřejmě mění s věkem a s dobou. Když je vám pět, věříte na Ježíška. Když je vám 10, fotbalový nároďák na vás čeká, stačí jen trošku povyrůst. V patnácti nevěříte ničemu, protože jste si přečetli cosi o nihilismu. Ve dvaceti rozhodně nevěříte, že vás jednou ty cigára a chlast zabijou. Ve třiceti věříte zejména sám sobě, protože už se dávno nedržíte máminy sukně a perete se sám za sebe, případně za svou rodinu a víte, že když si nebudete věřit, může se vám to všechno rozsypat pod rukama. Získáváte zkušenosti, stává se z vás osobnost. Snažíte se žít jako slušný člověk a být příkladem pro své děti. Toho slušného člověka z vás mimo jiné dělá vaše víra v jisté hodnoty. Ti, kterým jste důvěřoval jako malý, odcházejí postupně na věčnost a vy zaujímáte jejich místo. Je na vás, zda získáte důvěru okolí. Pokud budete věřit v dobré hodnoty a chovat se důvěryhodně, jste na správné cestě prožít život naplno se vším, co k němu patří. Někdy si budete nad něčím zoufat, ale vaše víra v dobré hodnoty vám pomůže a vaši blízcí vám projeví v těžké chvíli důvěru. Pokud budete sloužit zhovadilé ideologii jako soudružka učitelka, budete rozpoznán a budou si na vás dávat bacha. Je na každém, co si vybere.
