Článek
I v přijímači na vojně býval v neděli volnější režim a naši nadřízení pro nás připravili sportovní den. Jednou z disciplín byl přespolní běh zhruba na 5 km. Závod byl zahájen tak, že nás všechny, tedy něco přes sto vojáků, nahnali na start. Já jsem se ještě na poslední chvíli rozhodl, že si odskočím na záchod. Když jsem se vrátil závod byl již odstartován. Ti nejrychlejší už měli kolem sto metrů závodu za sebou. Vzhledem k tomu, že v běhu na delší trati jsem byl dobrý, rozhodl jsem se co nejrychleji dostat mezi běžce na špici závodu. Během chvíle se mi podařilo předběhnout desítky kluků. To byli ti kteří běželi protože museli a byla jich většina. Z počátku závodu jsme běželi po asfaltce. Když jsem vběhl do terénu, nebylo příliš vidět kolik běžců je ještě přede mnou neboť mi ve výhledu bránily větve keřů a stromů, které zasahovaly až do cesty. Sil jsem měl dost a tak jsem ještě zrychlil a postupně několik dalších kluků předběhl. Když jsme vyběhl do volného terénu s dobrou viditelností, nikoho jsem před sebou neviděl. Usoudil jsem, že jsem první. Když jsem se otočil, viděl jsem že na mého nejbližšího pronásledovatele mám již solidní náskok. V dané situaci jsem se rozhodl, že mohu poněkud zvolnit. Úvod běhu jsem přece jen poněkud přepálil a potřeboval jsem si odpočinout. Můj pronásledovatel naopak zrychlil. Věřil, že má ještě šanci mě předběhnout. A dařilo se mu. Zhruba dvě stě metrů před cílem mi již dýchal na záda. Drama jsem ale nepřipustil a po zrychlení jsem proběhl přes cílovou čáru jako vítěz.
