Článek
Seděl jsme naproti staršího pána v železničním voze dělnického vlaku. Po chvíli si k němu přisedli dva muži a tašky si uložili do zavazadlového prostoru nad naše hlavy. Jeden druhému sděloval noční zážitky.
„Oslavovali jsme v práci narozeniny, krásně se to rozjelo, nakonec jsem se zdržel až do půlnoci. Tak se mi ani nevyplatilo jít domů. Trochu jsem se prospal a zbytek dospím na školení. Chlapi mi na cestu nechali litr červeného vína…“
Pánovi naproti mně začalo něco kapat na klopu kabátu. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornost. Venku pršelo, a tak jsem si myslel, že z tašek odkapává vody. Jenže místo toho aby těch kapek ubývalo, tak to bylo stále horší až se na kabátě začal vytvářet mokrý flek. Pán nasál vzduch do nosu, sáhl si na kabát a začal zkoumat odkud to na něj kape. Jeho chování si všiml i majitel taška, zaklel něco vtom smyslu, že mu to víno asi teče a rychle se vrhl na své zavazadlo. Nemýlil se. Minimálně dvě třetiny obsahu láhve měl mezi doklady a písemnostmi v tašce. Vzal láhev a snažil se ji postavit na stolek, jenže jak byla od vína, polil pánovi ještě kalhoty. Ten byl z celé události natolik vyveden z míry, že se zmohl na jedinou větu: „třicet let jezdím do práce vlakem, ale tohle se mi ještě nestalo.“
Zbytek cesty si intenzivně, ale bezvýsledně čistil kalhoty a kabát.
