Článek
Rodičovství na steroidech výkonu
Ještě před pár desítkami let se děti prostě nechaly být dětmi. Hrály si venku, stavěly bunkry, lezly po stromech. Dnes? Už od tří let angličtina, logopedie, balet, fotbal. A když k tomu dítě neumí hrát na klavír nebo nepředčítá plynule předškolní knížku, rodič cítí, že něco zanedbal.
Naše děti se ocitly v paradoxní situaci: mají víc možností než kdykoli dřív, ale méně prostoru být samy sebou.
Instagramové rodičovství: kdo má šikovnější dítě?
Na sociálních sítích to vypadá, že všichni mají geniální děti. Fotky vysvědčení, medailí, představení. Ale už se nepíše o slzách večer u úkolů, o hádkách kolem kroužků ani o únavě, kdy dítě prostě nemůže.
Výsledek? Dítě vyrůstá s pocitem, že jeho hodnota se měří výsledky – a rodič s pocitem, že nikdy nedělá dost.
Děti v režimu „manažerů“
Často slyšíme: „Chci, aby mělo víc možností, než jsem měl já.“ Jenže místo možnosti přichází povinnost. V diářích malých dětí je dnes tolik aktivit, že leckterý manažer by se divil.
Kde je prostor na to nudit se, vymyslet vlastní hru, prostě si jen tak lehnout do trávy? Právě v těchto chvílích vzniká kreativita a schopnost poradit si se světem. Bez nich z dětí děláme spíš vykonavatele než tvůrce.
Rodiče v pasti očekávání
Není to tak, že by rodiče byli zlí nebo sobečtí. Naopak – většina to dělá z lásky. Jenže tlak společnosti je obrovský. Odevšad slyšíme: „Pokud nedáte dítě na sport, ochuzujete ho. Pokud nezačne angličtinu v pěti, je pozdě.“
A tak rodiče lavírují mezi prací, školou, kroužky a neustálým pocitem viny. Chceme to nejlepší, ale občas zapomínáme, že „nejlepší“ neznamená „nejvíc“.
Co z toho mají děti?
Zpočátku možná širší rozhled. Ale často i úzkost, stres a pocit, že nikdy nejsou dost dobré. Některé děti vyhoří už na základní škole. Čím dál častěji slyšíme od psychologů, že dětská deprese a úzkosti nejsou výjimkou, ale běžná diagnóza.
A to je cena, kterou nikdo z nás nechtěl zaplatit.
Návrat k obyčejné radosti
Rodičovství není projekt, který se dá odškrtat v tabulce. Je to vztah. A vztah nevzniká mezi kroužky, ale mezi společnými chvílemi – i těmi úplně obyčejnými. Piknik na dece. Hra karet večer před spaním. Rozhovor cestou ze školy.
Tyhle okamžiky se nedají „naplánovat“ ani vyfotit na Instagram. A právě proto mají největší cenu.
A teď otázka na nás všechny
Možná bychom si měli položit jednoduchou otázku: Vychováváme děti pro život, nebo pro galerii na sociálních sítích?
