Článek
Vyrůstá nám generace malých vládců. Všechno chtějí rozhodovat, všechno vědět a u všeho být po svém. A když to nejde? Tak je zle. Proč jsme si začali plést lásku s absencí hranic?
1. Dítě není šéf. Je dítě
Rodiče se dnes bojí být autoritou. Nechtějí být „ti zlí“, co řeknou ne. A tak o víkendu rozhoduje tříleté dítě, co se bude dělat.
O obědě, kdy se půjde ven, co se bude kupovat, jestli půjde spát.
A my tomu říkáme respektující výchova.
2. Nepleťme si lásku s absencí pravidel
Skutečná láska není o tom, že dítěti plníme každý rozmar.
Je o tom, že mu dáváme rámec, jistotu, řád.
Když neví, co smí a nesmí, je ztracené. A taky úzkostné, přetížené, agresivní.
Až příliš často dnes potkáváme děti, které nejsou šťastné – ale moc dobře vědí, že u nich se nesmí nic říct nahlas.
3. Chceme silné děti? Tak jim dejme hranice
Dítě, které slyší „ne“, není potlačené. Je vedené.
Dítě, které umí přijmout frustraci, je silnější než to, které má vždy všechno hned.
Život není bez překážek. A pokud mu je nedáme my – dá mu je život. Jenže ten už nebývá tak laskavý.
4. Když rodiče slouží dítěti, svět se hroutí
Rodič není asistent, uklízeč, psychoterapeut a manažer v jednom.
Je to dospělý člověk, který má dítěti ukazovat, jak svět funguje. Ne ho kolem něj překrucovat.
Dítě není střed vesmíru.
A když ho do té role postavíme, neprospějeme jemu – ani světu.
Závěr:
Můžeme dítěti naslouchat. Můžeme ho chápat. Ale nesmíme přestat být rodičem jen proto, že je to někdy nepopulární role.
Protože když vyroste bez hranic, nejvíc to nakonec bolí právě jeho.
