Článek
Z učitele se pomalu stává hromosvod pro všechno, co se nepovede. A nejhorší na tom je, že tím učíme děti, že chyba je vždycky někde jinde.
Změnila se role školy – a s ní i role rodiče
Kdysi platilo, že škola a rodina táhnou za jeden provaz. Dnes se často ocitají proti sobě.
Když dítě dostane špatnou známku, rodič píše e-mail.
Když se dítě nudí, rodič kritizuje program.
Když dítě něco nezvládne, rodič hledá důvod, proč je to vina systému.
A přitom právě selhání je to, co dítě posiluje. Zkušenost, že něco nejde, že musí zabrat, že chyby se dají napravit. Jenže jak to má pochopit, když všichni kolem mu říkají, že chyba není jeho?
Odpovědnost zmizela z rovnice
Když dítěti všechno vysvětlujeme, omlouváme a žehlíme, dáváme mu jednoduchý vzorec:
„Nejsi zodpovědný za výsledek, vždycky se to nějak odůvodní.“
A pak se divíme, že dospívající neumí přijmout kritiku, že se hroutí po první čtyřce, nebo že ve světě práce čekají pochvalu za každé úsilí. Jenže oni si to nenesou z TikToku. Nesou si to z domova a ze školy, kde se nikdo neodvážil říct: Tohle je tvoje zodpovědnost.
Učitelé mezi mlýnskými kameny
Když učitel stanoví hranici, je přísný.
Když ji nestanoví, je neschopný.
A mezi tím se ztrácí prostor pro zdravý respekt i smysl pro realitu.
Není to o trestech ani tvrdosti. Je to o tom, že dítě potřebuje zažít přirozený důsledek svých činů – ne výmluvu, proč je to vlastně v pořádku.
Odpovědnost se nedá naučit bez bolesti
Každý, kdo někdy něco dokázal, ví, že cesta k tomu vedla přes selhání.
Dítě, které nikdy nespadlo, se nenaučí vstát.
A společnost, která odmítá přiznat chybu, se nikdy nenaučí růst.
Škola má být místem, kde je možné chybovat – ale ne se z chyb vymlouvat.
Protože tam, kde končí odpovědnost, začíná bezmoc.
