Článek
Kariéra i domácnost – dvojí nálož, žádná úleva
Statistiky jsou neúprosné: české ženy pracují téměř stejně hodin jako muži, často mají srovnatelné vzdělání i odpovědnost. Jenže když se zavřou dveře kanceláře, čeká na ně druhá směna. Vaření, praní, děti, úkoly, logistika domácnosti.
A muži? Část pomáhá. Část si myslí, že pomáhá. A velká část pořád funguje tak, že domácnost je „ženská starost“.
Když rovnost končí u prahu bytu
V pracovním prostředí se o rovnosti mluví – stejné šance, stejné příležitosti, stejná odpovědnost. Ale doma? Tam se stále hraje podle starých pravidel.
- Žena má práci → super, ale děti i pračka jsou pořád její.
- Muž se zapojí do nákupu → „on pomáhá“.
- Když muž vezme dítě k lékaři → slyší „jste skvělý tatínek“. Žena to dělá automaticky, bez uznání.
Generace, která se hroutí
Není divu, že tolik žen končí vyčerpaných, frustrovaných, často i na antidepresivech. Nesou tíhu moderní doby – mají být úspěšné, krásné, fit, pečující, pracující a pořád pozitivní. Jenže nikdo nezvládne být na plný úvazek manažerka, uklízečka, kuchařka, matka a partnerka.
Proč se to nezměnilo?
- Společenské očekávání: i když se tváříme, že jsme pokročili, pořád se v mnoha rodinách bere jako samozřejmé, že žena je „ta hlavní doma“.
- Výchova: dnešní muži vyrostli v domácnostech, kde dělala většinu práce máma. A často si ani nevšimnou, že to přenášejí dál.
- Tichá tolerance: ženy si mnohdy řeknou: „Než se hádat, udělám to sama.“ Jenže tím cyklus pokračuje.
Největší lež: „My si to doma dělíme napůl“
Když se zeptáte mužů, většina tvrdí, že pomáhá. Když se zeptáte žen, zjistíte, že realita je jiná. Rovnost doma často existuje jen na papíře.
A co s tím?
Rovnoprávnost nezačne u zákonů ani na školeních o diverzitě. Začne až ve chvíli, kdy muž nevezme lux do ruky „na pomoc“, ale proto, že je to i jeho dům. Kdy rodičovská nebude „oběť ženy“, ale logická možnost i pro otce.
Nepříjemná pravda
Současná generace matek patří k nejnáročněji zatíženým v historii. V práci se od nich čeká výkon jako od mužů, doma mají fungovat jako jejich babičky. A pokud se nic nezmění, další generace dívek do toho půjde s vědomím, že „to prostě tak je“.
Otázka tedy nezní: Zvládnou to ženy?
Otázka zní: Kdy začnou muži brát domácnost jako svou stejně vážně jako práci?
