Článek
České školství dlouhodobě trpí finanční podvýživou. Posloucháme to ze všech stran: nejsou peníze na platy nepedagogických pracovníků, kuchařky ve školních jídelnách berou almužny, ředitelé obracejí každou korunu, aby mohli dětem koupit modernější pomůcky, a učitelé dostávají za nevděčnou roli třídního směšných patnáct stovek. Pak ale přijde konec května 2026, stát spustí plošné testování digitálních kompetencí a my v přímém přenosu sledujeme, kde ty peníze ve skutečnosti končí.
Končí v černé díře státní byrokracie. V předražených projektech, které pod náporem dětí kolabují, a v platech armády úředníků, kteří jsou krasně odměňováni za to, že vyprodukují nefunkční zmetek.
Královské platy za padající software
Zatímco běžný učitel v IT učebně potil krev, když se pokoušel po dvacáté restartovat zaseknutý testovací systém, na ministerstvu a přidružených ústavech panoval klid. Lidé, kteří tento systém vymysleli, schválili a zadali spřáteleným softwarovým firmám, totiž nenesou žádnou osobní ani finanční odpovědnost.
Příprava plošných testování a digitalizace školství spolyká ročně stovky milionů korun z kapes daňových poplatníků. Tyto peníze tečou do kapes analytiků, koordinátorů, projektových manažerů a úředníků, jejichž tabulkové platy a následné odměny za „úspěšné zvládnutí digitalizace“ běžnému pedagogovi vyrazí dech.
Výsledek jejich práce? Systém padá, data se ztrácejí, děti zažívají zbytečný stres a v testech se objevují drzé otázky slídící v soukromí rodin. V soukromé sféře by firma, která dodá takto zpackaný produkt, nedostala zaplaceno a manažer by letěl na hodinu. Ve státní správě se za to rozdávají prémie.
Kde by ty miliony pomohly doopravdy?
Pojďme si představit, jak by to vypadalo, kdyby se rozpočet na tyto megalomanské, nefunkční úřednické projekty vzal a poslal přímo tam, kde se reálně vzdělává – do škol.
Konec počítačové archeologie: Namísto placení úředníků za vymýšlení dotazníků o tom, kolik má rodina aut, se mohly koupit tisíce nových počítačů a tabletů pro chudší školy, které dnes testují na patnáct let starých strojích.
Skutečná podpora dětí: Peníze vyhozené za statistické zprávy o tom, jak jsou děti osamělé, mohly zaplatit reálné školní psychology a speciální pedagogy, kteří by těm dětem v lavicích skutečně pomohli, místo aby jejich smutek jen anonymně svítil v ministerském Excelu.
Důstojnost pro učitele: Kdyby se osekal byrokratický aparát, zbylo by dost peněz na to, aby třídní učitelé nemuseli dělat krizový management za padesát korun na den.
Parazitování na systému
Státní aparát si vytvořil dokonalý ekosystém. Úředníci vymýšlejí stále nová a nová testování, tabulky a hlášení, aby obhájili existenci svých vlastních teplých židlí. Školy jsou jimi zavaleny, učitelé místo učení klikají a vyplňují, a když systém zkolabuje, úředník si zadá analýzu příčin kolapsu – samozřejmě za další peníze.
Tento finanční striptýz státní správy je fackou do tváře všem rodičům, kteří ze svých daní tento cirkus platí, i učitelům, kteří drží školství nad vodou navzdory systému. Je na čase přestat krmit úřednického otesánka a začít posílat peníze tam, kde mají smysl: k dětem a k lidem za katedrou. Protože papír a padající software ještě nikdy žádné dítě nic nenaučily.
Štve vás také, kolik peněz se v našem školství utratí za nefunkční systémy a úřednický aparát, zatímco samotné školy nemají na základní vybavení a platy kuchařek či školníků? Měli by podle vás úředníci nést osobní finanční odpovědnost za zpackané digitální projekty? Napište svůj názor do komentářů, pojďme jim to spočítat!
