Článek
Plošné testování žáků, které v těchto dnech probíhá na českých školách, mělo být čistě technickou záležitostí. Mělo ukázat, jak jsou na tom děti s digitálními kompetencemi nebo logickým myšlením. Jenže namísto rovnic a práce s textem čekala na žáky v počítačových učebnách ledová sprcha v podobě doplňujících dotazníků. Otázky, které v nich státní aparát dětem položil, vyvolaly v uplynulých dnech mezi rodiči i učiteli vlnu těžkého znechucení.
Státní úředníci totiž zneužili situaci, kdy dítě sedí u počítače pod dohledem a test dokončit musí, k tomu, aby z něj vytáhli informace, které hraničí s psychologickým nátlakem a porušováním práva na soukromí rodiny.
Kádrování přes hlavy dětí
Představte si, že je vám dvanáct nebo třináct let, jste ve stresu z testu, a najednou na vás na monitoru vyskočí otázky typu: „Máte doma vlastní pokoj?“, „Kolik aut vaše rodina vlastní?“ nebo „Kam jezdíte s rodiči na dovolenou?“ Co má tohle společného s digitální gramotností nebo školními výsledky? Vůbec nic. Je to čistokrevné mapování majetkových poměrů rodin přes jejich nezletilé děti. Dítě nemá filtr. Nechápe, že státu do hospodaření jeho rodičů nic není, a pod tlakem autority poslušně nakliká odpovědi.
Pro děti z chudších poměrů nebo z neúplných rodin, kde máma samoživitelka obrací každou korunu, je takové dotazování vysoce ponižující. Stát, který by měl v rámci vzdělávání sociální rozdíly smazávat, je tady dětem cynicky připomíná a nutí je se srovnávat s ostatními.
Psychologický amatérismus na školní půdě
Ještě nebezpečnější jsou ale otázky mířící na psychický stav a emoce: „Cítíš se často osamělý?“, „Máš pocit, že tě rodiče chápou?“ nebo „Jak často prožíváš úzkost?“ Zjišťovat psychický stav generace, která prokazatelně trpí úzkostmi, je sice bohulibá myšlenka, ale zvolená forma je naprosté manažerské a etické selhání.
Žádné bezpečné prostředí: Tyto intimní otázky dítě vyplňuje v hlučné třídě, kde mu přes rameno může kouknout spolužák nebo učitel, který zrovna dozoruje a řeší padající software.
Nulová následná péče: Pokud dítě upřímně odpoví, že se cítí mizerně a prožívá těžké úzkosti, co se stane? Systém data anonymně schová do tabulky pro úředníky na ministerstvu. Nikdo za tím konkrétním dítětem po testu nepřijde, nikdo mu nenabídne pomoc. Stát si jen „vyzobne“ statistiku a zranitelné dítě nechá s jeho otevřeným traumatem sedět v lavici.
Učitelé jako nechtění komplici
V tom nejhorším světle pak před rodiči zůstávají učitelé. Jsou to oni, kdo museli děti k počítačům posadit a na průběh testování dohlížet. Když se pak naštvaní rodiče od dětí dozvědí, co všechno musely v testu státu prozradit, první vlna hněvu směřuje logicky do školy.
Pedagogové přitom byli sami postaveni před hotovou věc a řada z nich v těchto dnech otevřeně přiznává, že jim bylo při pohledu na monitorské otázky stydno. Stát z nich udělal nástroj pro sběr citlivých dat, která se školou vůbec nesouvisí.
Pokud chce ministerstvo mapovat duševní zdraví nebo sociální situaci, má k tomu využít certifikované školní psychology, anonymní a dobrovolné průzkumy s jasným písemným souhlasem zákonných zástupců. Zneužívat povinné školní testování k tomu, aby se stát vrtal v soukromí rodin a v duších dětí, je neakceptovatelný přešlap. A je dobře, že to rodiče odmítají tolerovat.
Setkaly se vaše děti v těchto dnech při plošných testech s podobně nevhodnými dotazy? Jak reagovaly a mluvily o tom doma? A pro učitele – jaké to bylo sledovat, na co všechno se systém dětí ptá, aniž byste do toho mohli z pozice dozoru zasáhnout? Napište své zkušenosti do komentářů, o tomto postupu je potřeba začít mluvit nahlas.
