Článek
S příchodem prázdnin a letních dovolených se v diskusích na sociálních sítích rozhořívá pořád stejná, neuvěřitelně vyostřená bitva. Na jedné straně stojí ti, kteří by nejraději dětem zakázali vstup do letadel, vlaků i restaurací s argumentem, že mají právo na absolutní klid. Na straně druhé pak vidíme rodiče, pro které je jakákoliv hranice ve výchově sprostým slovem a na bezohledné chování svých potomků reagují pokrčením ramen a větou: „Vždyť je to ještě dítě.“
Jako učitelce i mámě mi z obou těchto extrémů zůstává rozum stál. Kam se proboha poděl obyčejný zdravý rozum a ohleduplnost?
Děti nejsou roboti a mají pravo být vidět
Začněme u prvního extrému. Děti jsou součástí naší společnosti a veřejný prostor patří i jim. Očekávat, že dvouleté dítě zvládne tříhodinový let bez jediného zaplakání, je naprostá naivita. Dětská psychika prostě funguje jinak. Děti nemají plně vyvinutou schopnost regulovat své emoce, potřebují pohyb, jsou zvědavé, někdy unavené a ano – občas o něco hlučnější.
Pokud v letadle pláče miminko, kterému tlak v uších způsobuje reálnou bolest, nepatří se na matku házet zlé pohledy. Místo toho by společnost měla projevit trochu empatie. Dětství není nemoc a rodiny s dětmi mají stejné právo cestovat a objevovat svět jako všichni ostatní.
Volná výchova není alibi pro bezohlednost
Jenže pak je tu druhá strana mince. A ta mě jako pedagogického pracovníka i cestujícího štve úplně stejně.
Existuje totiž propastný rozdíl mezi dítětem, které pláče z únavy, a dítětem, které deset minut systematicky kope do sedadla cestujícího před sebou, zatímco rodič vedle něj v klidu scrolluje na telefonu. Existuje rozdíl mezi zvědavým batoletem a sedmiletým klukem, který běhá uličkou vagonu, vráží do lidí a rodiče mu ani neřeknou „zpomal a dávej pozor“.
Rodičovství neznamená, že hodíme výchovu za hlavu v momentě, kdy překročíme práh vlakového nádraží. Naším úkolem jako rodičů je děti do veřejného prostoru průběžně navádět a učit je hranicím.
Připravit se, zabavit, zakročit
Nikdo po rodičích nechce, aby z dětí dělali vojáky, co sedí v pozoru. Stačí úplný základ:
Mít plán: Na dlouhé cesty nepatří jen sbalené řízky, ale i omalovánky, hry, knížky a zabavení.
Reagovat: Když dítě začne ohrožovat nebo obtěžovat okolí (kopání do sedadla, křik ze vzteku, braní cizích věcí), rodič musí zakročit. Nabídnout alternativu, vysvětlit, nastavit hranici.
Omluva dělá divy: Když už se věci vymknou kontrole, stačí obyčejný lidský úsměv a omluva směrem k okolí. Lidé pak mají pro situaci mnohem větší pochopení.
Vraťme do cestování respekt
Nebudujme společnost, kde se děti berou jako škodná, která patří zavřít doma za dveře, dokud jí nebude patnáct. Ale zároveň nepřestávejme být rodiči.
Cestování je ta nejlepší škola života. Učí děti trpělivosti, respektu k druhým a zvládání nových situací. Dopejme jim tu možnost – ale ukažme jim u toho, že svět se netočí jen kolem nich, ale i kolem lidí, kteří cestují vedle nich.
