Článek
Září je pro učitele na prvním stupni náročné. Ale ne kvůli dětem. Děti jsou skvělé, tvárné, zvědavé a v devíti případech z deseti se s nimi dá krásně pracovat.
Skutečná noční můra začíná ve chvíli, kdy za sebou zavřou dveře třídy a my otevřeme pracovní telefon nebo školní aplikaci Bakaláři. Tam totiž čeká druhá směna: souboj s představami, nároky a hysterorodičovstvím moderní doby.
Jako učitelka s mnohaletou praxí vidím, jak se vztah mezi školou a rodiči za poslední dekádu dramaticky proměnil. Škola přestala být vzdělávací institucí. Stala se službou. A rodiče se proměnili v zákazníky, kteří mají pocit, že za svoje daně si kupují osobního animátora, psychologa a asistenta pro své dítě v jedné osobě.
Zpráva v neděli v 22:30: „Kája si zapomněl mikinu!“
Jedním z největších nešvarů dneška je představa, že učitel je pro rodiče k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
Díky školním aplikacím v telefonech zmizela jakákoliv hranice soukromí. Běžně mi v neděli v deset večer chodí dotazy typu: „Dobrý večer, Kája nemá penál, nedala jste mu ho do jiné tašky?“ nebo „Paní učitelko, Anička říkala, že jí dneska Pepa vzal pravítko, prosím vyřešte to zítra hned v osm ráno.“
Když neodpovíte do hodiny, na třídních schůzkách si vyslechnete, že je s vámi „špatná komunikace“. Rodiče si pletou učitelský úvazek s nonstop linkou podpory. Zapomínají, že učitel má také svou rodinu, svoje děti a právo mít po pracovní době vypnutý mozek.
„Můj syn je výjimečný, přizpůsobte se mu.“
Další zářijový fenomén je požadavek na absolutní individualizaci ve třídě o pětadvaceti dětech.
Rodič přivede sedmiletého chlapce a mezi dveřmi mi sdělí seznam instrukcí: „Vítek nemá rád, když se na něj mluví nahlas. Když nechce psát, nenuťte ho, on k tomu musí dozrát sám. A v jídelně mu musíte krájet maso, doma to taky děláme.“
V tu chvíli přemýšlím, jestli si paní máma nespletla základní školu se soukromým sanatoriem s osobním majordomem. Učitel na prvním stupni dělá maximum pro to, aby dětem pomohl s adaptací. Ale nemůže fungovat jako osobní strážce jednoho dítěte na úkor dalších čtyřiadvaceti. Škola je sociální skupina, kde se dítě musí naučit respektovat pravidla, počkat, až na něj přijde řada, a přijmout, že není pánem světa.
Učitel jako terapeut rodinných traumat
Stále častěji se stáváme nedobrovolnými svědky a řešiteli rodinných krizi. Rodiče v rozvodovém řízení si přes Bakaláře vyřizují účty a očekávají, že učitel bude dělat soudce.
„Nedávejte syna bývalému manželovi, nemá na to právo!“
„Manželka vám lže, já mám soudní předběžné opatření, tady vám ho posílám v příloze.“
Učitelé dnes tráví desítky hodin měsíčně tím, že suplují dětské psychology, rodinné poradce a mediátory. Jenže my jsme studovali pedagogiku a oborové didaktiky. Náš úkol je naučit děti číst, psát, počítat a uvažovat v souvislostech. Ne dělat nárazník pro nefunkční vztahy v domácnostech.
Vraťme do vztahu škola–rodič obyčejný respekt
Výsledkem tohoto neustálého tlaku není lepší školství. Výsledkem jsou vyhořelí, uštvaní učitelé, kteří ze školství zdrhají po dvou letech praxe (a zkušení matematici či jazykáři, kteří raději odejdou do korporátu za klidem).
Milí rodiče, my vaše děti milujeme. Práce s nimi nás baví a děláme ji s nasazením. Ale abychom ji mohli dělat dobře, potřebujeme od vás dvě základní věci: důvěru a respekt k našim hranicím.
Neveďte s námi války přes aplikace v neděli večer.
A hlavně: učte děti doma základní samostatnosti a respektu k druhým.
Škola a rodina mají být partneři. Ale partnerství funguje jen tehdy, když jedna strana nedělá z té druhé svého podřízeného.
