Článek
„Paní učitelko, já to za něj doma dělám“
Když nastupují děti do první třídy, rodiče se pochopitelně snaží udělat maximum. Kupují aktovku, vybírají tužky, podepisují sešity, trénují písmenka, počítají a často se snaží dítěti první týdny co nejvíce usnadnit.
A právě tady někdy vzniká problém.
Dítě může přijít do školy s krásně připravenou aktovkou, perfektně vybaveným penálem a rodičem, který přesně ví, co má být každý den v tašce. Jenže pak přijde pondělní ráno a dítě netuší, kam si dát přezůvky. Neví, kde má pracovní sešit. Čeká, až mu někdo zapne bundu. Když něco zapomene, automaticky se otočí na dospělého.
Ne proto, že by bylo neschopné.
Protože to dosud nemuselo dělat samo.
A to je podstatný rozdíl.
První třída není jen o čtení a počítání
Před nástupem do školy se často řeší, jestli dítě pozná písmena, umí počítat do deseti, správně drží tužku nebo dokáže chvíli sedět u úkolu.
To všechno je samozřejmě důležité. Jenže ve škole se dítě neučí pouze číst, psát a počítat.
Učí se také fungovat v prostředí, kde za něj dospělý nemůže každou chvíli něco udělat.
Musí si zapamatovat, co si má připravit. Musí se zeptat, když něč nerozumí. Musí si hlídat svoje věci. Musí přijmout, že když nechá doma sešit, nebude ho mít na lavici. A postupně také zjišťuje, že ne každá nepříjemnost se okamžitě vyřeší za něj.
To nejsou maličkosti. To je část školní zralosti.
A právě tady vidím jeden z problémů dnešních dětí poměrně často: rodiče jim chtějí cestu usnadnit natolik, že jim ji ve skutečnosti komplikují.
Když rodič večer balí aktovku
Představme si obyčejný večer.
Dítě si má připravit věci do školy. Maminka nebo tatínek se podívá na rozvrh, najde učebnice, zkontroluje penál, doplní pastelky, připomene láhev s pitím a nakonec aktovku sám zavře.
Ráno dítě přijde do školy.
A najednou má být schopné všechno tohle udělat samo.
Jenže ono nemá odkud tu dovednost vzít.
Tohle není argument pro to, aby rodiče děti nechali bez pomoci. Prvňák samozřejmě potřebuje vedení. Potřebuje připomínat, vysvětlovat a někdy také pomoci.
Rozdíl je v tom, kdo tu věc nakonec udělá.
Je něco jiného říct: „Podívej se na rozvrh. Co dnes potřebuješ?“
A něco jiného je aktovku večer sbalit za dítě.
V prvním případě rodič dítě učí postup.
V druhém případě rodič postup vykoná místo něj.
A dítě se nic nenaučí.
Největší problém není zapomenutý sešit
Možná to zní přísně, ale zapomenutý sešit není katastrofa.
Právě naopak. Pro dítě může být velmi užitečné zjistit, že když si něco nepřipraví, má to nějaký následek.
Nejde o trest.
Jde o zkušenost.
Pokud dítě zapomene doma pracovní sešit, učitel může situaci vyřešit. Dítě může pracovat jinak, půjčit si materiál nebo úkol doplnit později. Ale hlavně si může zapamatovat: Příště si musím zkontrolovat aktovku.
Pokud místo toho rodič zjistí večer, že dítě něco zapomnělo, a v deset hodin večer jede přes celé město do školy, aby mu věc donesl, dítě se naučí něco úplně jiného.
Že jeho chyby někdo opraví.
A čím je dítě starší, tím dražší začínají být takové opravy.
V první třídě je to zapomenutý sešit.
Později může jít o domácí úkol, projekt, sportovní vybavení, termín odevzdání nebo důležitou povinnost.
„Ale vždyť je to ještě malé dítě“
Ano. Je.
A právě proto potřebuje dospělého, který mu pomůže naučit se samostatnosti.
Samostatnost totiž nevznikne tím, že jednoho dne dítěti řekneme: „Odteď už si všechno dělej samo.“
Vzniká po malých krocích.
Nejdřív dítěti řekneme, co má udělat. Potom se ho zeptáme, co má udělat. Později ho necháme, aby si na to přišlo samo.
Stejně jako se dítě učí zavázat si tkaničky nebo jezdit na kole, musí se naučit také organizovat svoje věci a povinnosti.
A stejně jako bychom za něj neměli celý život jezdit na kole, neměli bychom za něj celý život balit aktovku.
Rodiče někdy zaměňují pomoc za službu
Myslím, že právě tady se rodiče dostávají do pasti.
Chtějí být dobrými rodiči. Nechtějí, aby jejich dítě bylo ve stresu. Nechtějí, aby dostalo poznámku. Nechtějí, aby přišlo nepřipravené. Nechtějí, aby se cítilo špatně.
Tak raději všechno zkontrolují.
A když je potřeba, udělají to za něj.
Jenže dobrý rodič není ten, který odstraní dítěti každou překážku z cesty.
Dobrý rodič je také ten, který dítě postupně naučí, že některé překážky zvládne samo.
Dítě totiž nepotřebuje vyrůst v přesvědčení, že svět je místo, kde mu někdo neustále připomene, co má dělat.
Potřebuje zjistit, že si dokáže poradit.
Co bych doporučila rodičům budoucích prvňáků
Nezačínejte tím, že budete doma trénovat školu od rána do večera.
Mnohem užitečnější je dát dítěti postupně více odpovědnosti za běžné věci.
Ať si samo připraví oblečení.
Ať si uklidí svoje věci.
Ať si samo nachystá část aktovky.
Ať si zkontroluje, co si má vzít.
Ať si samo řekne o pomoc, když ji potřebuje.
A když něco zapomene, nemusíte automaticky zachraňovat situaci.
Samozřejmě existují situace, kdy je pomoc dospělého namístě. Každé dítě je jiné a některé potřebuje podpory více než jiné.
Ale cílem pomoci by mělo být, aby jí dítě postupně potřebovalo méně.
To je podle mě jeden z největších darů, který může rodič prvňákovi dát.
Ne dokonale připravenou aktovku.
Ale schopnost připravit si ji jednou samo.
