Článek
1. Děti jsou naladěné na emoce, ne na logiku
Zatímco my se topíme ve vlastních myšlenkách, děti čtou atmosféru.
Nezajímá je, co přesně říkáme – ale jak to říkáme, s jakým výrazem, jakým tónem, co z nás cítí.
Naše slova mohou lhát. Naše emoce ne.
2. Pamatují si, jestli jsme byli přítomní
Nepamatují si přesně, co jsme jim četli, ale jestli jsme se dívali do očí.
Nepamatují si přesně, co jsme řekli při večeři, ale jestli jsme na ně měli čas.
Paměť dítěte není záznamník. Je to citlivý radar na lásku, napětí, klid, chaos.
3. Věty, které zabolí, i když jsme je nemysleli vážně
„Ty jsi hroznej.“
„Už mě fakt štveš.“
„Proč nejsi jako ségra?“
Rodič to řekne ve vzteku, v únavě, z frustrace. Ale dítě to vstřebá jako pravdu o sobě.
Slova se dají vzít zpět. Emoční stopy ale zůstávají hluboko.
4. Co si odnesou? Vnitřní hlas
Z našeho tónu se stává jejich vnitřní hlas.
Pokud jsme byli věčně nespokojení, budou se snažit zavděčit.
Pokud jsme se rozčilovali kvůli drobnostem, budou se bát chybovat.
Pokud jsme byli klidní i v chybách, naučí se přijímat sebe.
5. Nemusíme být dokonalí. Jen skuteční
Nejde o to, být pořád zenový rodič. Ale umět přiznat chybu, omluvit se, vrátit se.
Dítě si nepamatuje, že jsme křikli.
Pamatuje si, jestli jsme ho pak objali.
Pamatuje si, jestli jsme ho vnímali.
Závěr: Jsme pro ně prostředí. A prostředí se pamatuje
Až se vás někdo zeptá, co vlastně dítěti dáváte, když s ním „jen tak jste“, odpověď je jednoduchá:
Bezpečí. Přijetí. Základ pro celý život.
Dítě si nevzpomene, co jste řekli ve čtvrtek v šest večer.
Ale ucítí, jestli jste ho v tom světě podrželi.
