Článek
Sociální reforma, o které v posledních měsících mluví vláda, má podle oficiálních vyjádření zvýšit efektivitu, zpřehlednit systém a zacílit pomoc těm, kdo ji opravdu potřebují. Na papíře to zní rozumně. Jenže praxe ukazuje něco jiného.
V naší rodině jsme se se „zreformovaným“ systémem potkali na vlastní kůži. Můj otec má Parkinsonovu chorobu a je v invalidním důchodu. Moje maminka prochází onkologickou léčbou. Oba celý život pracovali, odváděli daně, nepředstavují žádnou „zátěž systému“. Jenže ve chvíli, kdy opravdu potřebují pomoc, se z podpory stává série překážek, formulářů a výmluv.
Byrokracie místo řešení
Otec se chce vrátit do práce. Jenže fyzicky to nezvládne – potřebuje výměnu kyčelního kloubu, bez které je práce nereálná. Termín? Nemá. Nemocnice jsou přetížené, lékaři chybí. Nikdo vám neřekne kdy, možná za půl roku, možná za rok. Mezitím se ubíhají dny, kdy už ani nedojde na nákup.
A právě tady začíná absurdita celého systému. Na dávku péče musíte doložit, že ji opravdu potřebujete. Opakovaně. Navzdory diagnózám, které se nezmění. Lhůty pro posouzení se protahují, komise chybí, úřady nestíhají. A když pomoc konečně přijde, často je nedostatečná, pozdě nebo podmíněná dalším papírováním.
Reforma, která míjí podstatu
Reforma se soustředí na „zneužívání systému“, ale míjí zásadní problém: nedostupné zdravotnictví, dlouhé čekací lhůty, personální krize v sociální sféře. Úřední přístup se přitom nemění – místo aby stát jednal aktivně a pomáhal, hledá důvody, proč pomoc neposkytnout.
Místo podpory rodin pečujících o nemocné se posuzují jejich majetky. Místo důvěry se rozjíždí kontrolní mechanismy. A místo zjednodušení systému dostáváme nové složitosti – a to v době, kdy lidé potřebují jediné: rychlou, dostupnou a lidskou pomoc.
Realita není výmluva
Někteří politici mluví o tom, že „kdo chce, může pracovat“ a že „dávky demotivují“. Kdo se ale stará o nemocného rodiče, nebo sám bojuje s nemocí, ví, že realita není o výmluvách, ale o tom, že systém jednoduše nefunguje. Vytlačuje slabé, trestá potřebné a odměňuje jen ty, kdo ho umí obejít.
Potřebujeme jiný přístup
Nevolám po neomezené podpoře. Volám po funkčním státě. Po tom, aby reformy vycházely z reality, ne z tabulek. Aby zdravotnictví nebylo jen systémem na čekání a sociální pomoc nebyla testem trpělivosti.
Nechci víc. Chci jen to, co stát slibuje. Pomoc v době, kdy je opravdu potřeba.
Sdílejte, pokud máte podobnou zkušenost. A pokud ne – buďte rádi. Ne každý má tu možnost obejít systém. Někteří jsou na něm závislí.
