Článek
Od Matrixu k vědecké debatě
Když v roce 1999 přišel do kin Matrix, fascinoval svět myšlenkou, že realita může být podvrh. Že to, co vnímáme, je jen digitální iluze. Tehdy to bylo odvážné sci-fi. Dnes už to některým přijde jako velmi realistický scénář.
O možnosti, že žijeme v simulaci, začali diskutovat i seriózní akademici. Jedním z nejznámějších zastánců této teorie je filozof Nick Bostrom z Oxfordu. Ten ve své slavné eseji z roku 2003 nastolil tzv. „simulační argument“.
Bostromův trojzubec
Podle Bostroma platí jedno ze tří:
- Lidské civilizace nedospějí do technologického bodu, kdy by mohly vytvářet realistické simulace předků.
- I když takového bodu dosáhnou, nebudou mít zájem takové simulace vytvářet.
- Nebo – a to je klíčové – už takové simulace běží. A my jsme v jedné z nich.
Zní to šíleně? Možná. Ale stejně šílené kdysi znělo, že Země obíhá kolem Slunce.
Co na to věda?
Někteří fyzici tvrdí, že určité jevy ve vesmíru připomínají digitální struktury. Například kvantová mechanika – její zvláštnosti (jako že částice mění chování, když je pozorujeme) – by podle některých teorií mohly být „optimalizací simulace“.
Další zajímavý aspekt je „omezené rozlišení“ reality. Věci nemůžeme pozorovat nekonečně detailně. A stejně tak pracují i počítačové simulace – mají své limity. Není to důkaz, ale podnět k zamyšlení.
Elon Musk: Pravděpodobnost je na straně simulace
Miliardář Elon Musk prohlásil, že „pravděpodobnost, že NEžijeme v simulaci, je jedna ku miliardě“. Jeho argumentace je jednoduchá: Pokud je možné vytvořit simulaci s vědomými bytostmi, pak je logické, že těch simulovaných bude víc než těch „skutečných“. A tedy je velmi pravděpodobné, že jsme jedni z nich.
Proč to vůbec řešit?
Otázka, zda žijeme v simulaci, není jen filozofická hra. Pokud bychom to dokázali ověřit, otřáslo by to naším chápáním reality, morálky i náboženství. Znamenalo by to, že existuje „programátor“ – vyšší inteligence? Nebo že naše vědomí je přenositelné mimo fyzické tělo?
A i kdybychom se nikdy nedozvěděli pravdu, samotná debata nás nutí přemýšlet o tom, co vlastně realita je. Jak funguje náš mozek. A jak snadno přijímáme věci jako samozřejmé.
Závěr:
Možná nikdy nezjistíme, jestli jsme „ve hře“. Ale už jen to, že se touto otázkou zabývají vědci i myslitelé, vypovídá hodně o tom, jak se naše chápání světa posouvá. A třeba právě to je součástí programu.
