Článek
Znáte to naprosto přesně. Sedíte na lavičce u pískoviště, v jedné ruce svíráte kelímek s kávou a očima neustále skenujete okolí. Sledujete svůj malý poklad, jak se patlá v písku, a váš mateřský radar jede na naprosté maximum. Jakmile se kolem hřiště ochomýtne někdo neznámý, komu to trvá o pět vteřin déle, než by mělo, nebo se na vaše dítě jen o trochu déle zadívá, okamžitě zpozorníte. Narovnáte se, napnete svaly a jste připravená vystartovat.
My, mámy, fungujeme jako neústupní osobní strážci. Děláme absolutní maximum pro to, abychom naše děti ochránily před jakýmkoliv reálným nebezpečím z vnějšího světa.
A pak se stane něco neuvěřitelně roztomilého. Váš drobeček si nasadí bábovku na hlavu, zasměje se na celé kolo a vy se blahem roztečete. Ten ostražitý bodyguard ve vás na vteřinu vypne. Bleskově vytáhnete z kapsy mobil, cvaknete fotku, upravíte světlo a s vtipným popiskem ji nahrajete na Instagram nebo na Facebook. Přece o tohle nemůžete ochudit babičky a kamarádky!
Přiznám se, že já jsem to dělala taky. Můj telefon byl přeplněný fotkami z každého drobného prvenství mých dětí a já měla obrovskou radost, když se pod nimi množily „lajky“ a srdíčka. Byla jsem na ně prostě jen pyšná. Připadalo mi to jako absolutně nevinná věc. Dnes je to přece norma - jako bychom si prohlíželi klasické rodinné album, jen v moderní, digitální podobě.
Když jsem si ale nedávno přečetla zprávy o překotném vývoji moderních technologií, polil mě ledový pot. Uvědomila jsem si, jak obrovský a absurdní paradox my moderní mámy vlastně žijeme. Stavíme kolem svých dětí obrovské hradby v reálném světě, hlídáme je na každém kroku, ale v tom digitálním jim vlastnoručně otevíráme hlavní bránu dokořán, a ještě nad ni věšíme neonový nápis s jejich jménem. Ten vůbec největší a nejděsivější predátor dneška totiž nestojí schovaný u pískoviště. Pozoruje vaše dítě přímo přes zářící obrazovku vašeho telefonu.
Co umělá inteligence opravdu vidí
Abychom plně pochopily to ohromné riziko, musíme si nejdřív sundat růžové brýle. Když nahrajete fotku svého dítěte na internet, vy vidíte jen roztomilý úsměv a krásnou vzpomínku. Ale umělou inteligenci a její obří datová centra nějaká roztomilost naprosto nezajímá. Pro ně je to čistá matematika. Vidí zkrátka vzorec.
Než vůbec stihnete odepsat na první pochvalný komentář od kamarádky, automatizovaní roboti (tzv. crawleři) vaši fotku zpracují. Podle expertních zpráv zkoumajících soukromí a biometrická data dětí dokážou tyto systémy sesbírat a zanalyzovat přes sto tisíc dětských obličejů každou jedinou hodinu. Tyto rodinné fotky se pak stávají volně dostupným tréninkovým materiálem pro stroje, které nikdy nezapomínají.
Dnešní modely na rozpoznávání obličejů jsou už tak děsivě dokonalé, že nepotřebují perfektní ateliérový portrét. Dokážou dítě identifikovat z profilu, ze stínů, z letmého odrazu v zrcadle nebo dokonce i z rozmazané skupinové fotky v pozadí. Jakmile je obličej vašeho dítěte jednou nahrán online, je zkopírován, vložen do obřích tréninkových setů a rozebrán na biometrické body. I když tu fotku za hodinu s obrovským pocitem viny zase smažete, je už pozdě. Její digitální otisk tam zůstane navždy.
Neviditelné stopovací zařízení v každém pixelu
A bohužel, u analýzy obličeje to zdaleka nekončí. My si často vůbec neuvědomujeme, co všechno reálně do světa posíláme. Když vyfotíte dítě před vaším domem, na hřišti nebo ve škole, algoritmy dokážou z pozadí okamžitě vyčíst vaši konkrétní ulici. Co je horší, každá fotka z moderního telefonu obsahuje neviditelná metadata(soubor skrytých informací, které v sobě nesou přesné GPS souřadnice, čas pořízení i typ zařízení).
Aniž by se tak vaše dítě vůbec naučilo říct své vlastní jméno, vy za něj na internetu nakreslíte naprosto dokonalou a detailní mapu jeho života. Z tisíců drobných digitálních drobečků se pak pomalu skládá profil, nad kterým nemáte absolutně žádnou kontrolu.
Zní to sice jako zápletka z dystopického sci-fi filmu, ale je to realita. V době, kdy vaše dítě dosáhne dospívání, dokážou tyto chytré prediktivní modely odhadnout a předpovědět jeho nákupní i sociální chování s až osmdesátiprocentní přesností. Není to proto, že by umělá inteligence měla magickou křišťálovou kouli. Je to proto, že měla unikátní možnost stopovat každý jeho digitální krok už od chvíle, kdy leželo v zavinovačce. Vybudovali jsme mu digitální stín dřív, než si o to vůbec mohlo samo říct.
Život ve výloze: Tiché ničení dětské identity
Technologické hrozby jsou sice děsivé, ale jako matku mě ještě víc zasáhl psychologický dopad tohoto fenoménu, kterému se dnes odborně říká sharenting (spojení anglických slov share – sdílet a parenting – rodičovství).
Děti jsou neuvěřitelně vnímavé. Když vyrůstají v prostředí, kde je na ně neustále mířen objektiv telefonu, začnou si velmi brzy osvojovat zničující vzorec. Odborníci důrazně varují, že u těchto dětí se vyvíjí takzvaný „externalizovaný obraz sebe sama“ (externalized self-image).
Co to znamená v praxi? Dítě ztrácí schopnost prožívat dané momenty jen a pouze pro sebe. Začíná mít neustálý, podvědomý pocit, že je neviditelným publikem hodnoceno, sledováno a že jeho život je vlastně jen jakési divadelní představení. Jeho sebehodnota se postupně přesouvá z toho, kým skutečně je uvnitř, na to, jak vypadá a jak je vnímáno zvenčí. Místo aby si stavělo svůj vlastní vnitřní svět, učí se žít v průhledné výloze, kterou pro něj s nadšením připravili jeho vlastní rodiče.
Cílem tohoto článku ale rozhodně není to, abyste teď v panice rozšlapaly svůj chytrý telefon a odstěhovaly se kamsi do jeskyně bez signálu. Moderní svět se nezastaví a sociální sítě k němu zkrátka už patří.
Cílem je jen to, abychom my, mámy, včas zatáhly za záchrannou brzdu a začaly nad tím, co tvoříme, víc přemýšlet. Až budete mít příště chuť nasdílet ten kouzelný moment z pískoviště, zkuste se na malou chvíli zastavit. Opravdu to musí vidět úplně celý svět? Nestačí tu fotku poslat raději jen do soukromé rodinné skupiny na WhatsAppu? A pokud už vaše dítko umí mluvit, zeptejte se ho přímo: „Můžu tuhle tvoji fotku ukázat babičce a tetám?“ Budujete tak v něm ten vůbec nejdůležitější pocit – pocit, že ono samo je výhradním majitelem svého vlastního těla a svého vlastního příběhu. Uchovejme jim to kouzlo dětské anonymity.
Být neviditelný pro algoritmy je totiž ten největší luxus, jaký svým dětem v dnešní době můžeme dopřát.
P.S.
Díky, že jste dočetly až sem! Doufám, že až příště uvidíte ten nejroztomilejší úsměv, nejdřív si ho naplno vychutnáte vy sama a teprve pak zvážíte, jestli ho pustíte do neúprosného světa algoritmů. Pokud vám tento vhled do světa biometrických dat a digitálního soukromí pomohl přehodnotit bezpečnost vašich dětí, budu moc ráda za vaši podporu. I symbolický příspěvek mi pomůže dál psát o tom, jak být svým dětem lepším bodyguardem i v digitální džungli. Odkaz najdete níže.
