Její chuť na sex závisí na tom, kdo doma myje nádobí a hlídá termíny. U mužů to podle vědců neplatí

Znáte to. Je půl desáté večer, děti konečně spí a vy v hlavě ještě procházíte seznam. Zítra plavání, v pátek fotografování ve školce, došel prášek do myčky, tchyně má za týden narozeniny a někdo by měl objednat dárek. Ten někdo jste samozřejmě vy.

Pak si lehnete do postele a partner se k vám přitulí s jasným úmyslem. A vy vnitřně pociťujete jen tiché, unavené „ne“.

Ne, že by se mi to nikdy nestalo. A pokaždé jsem si pak kladla otázku, co je se mnou špatně. Nevyhasla láska? Nejsem „pokažená"? Dnes už vím, že otázka měla znít úplně jinak.

Psycholožky Simone Buzwell a Eva Johansen ze Swinburne University of Technology v Melbourne se dlouhodobě věnují tomu, co ženskou touhu po partnerovi skutečně ovlivňuje. Ve studii publikované v odborném časopise Journal of Sex Research se zaměřily na ženy ve věku 18 až 39 let.

Výsledek byl jasný. Ženy, které vnímaly svůj vztah jako vyrovnaný, byly ve vztahu spokojenější a měly větší chuť na sex s partnerem. Ty, které táhly větší část domácnosti, péče a „neviditelné“ organizační práce, měly touhu nižší.

Zajímavé je, co nerovnováha neovlivnila. Na chuť na sex o samotě ani na sexuální sebevědomí žen neměla vliv. Ženy tedy o touhu nepřišly. Pohasla jen touha po konkrétním člověku, se kterým sdílejí domácnost.

Děti přitom nerovnováhu podle studie ještě prohlubují. Žádnou z nás, které jsme někdy balily tašku do porodnice a zároveň psaly partnerovi, kde najde pyžamo, to asi nepřekvapí.

Letos obměněný tým na výzkum navázal. Tým Isobel K. Wilson, Evy Johansen a Simone Buzwell položil stejné otázky 118 mužům ve věku 18 až 39 let. Studie vyšla v září 2026 v časopise Psychology & Sexuality a popsal ji web PsyPost.

A tady se cesty rozcházejí. U mužů férovost vztahu jejich chuť na sex s partnerkou nepředpovídala. Nejvíce s ní souvisely tradiční představy o mužství. Muži ve vyrovnanějších vztazích byli spokojenější a měli menší chuť na sex o samotě, ale jejich touha po partnerce se kvůli rozdělení domácích povinností nijak neměnila.

Jeden detail mě zarazil nejvíce. Muži, kteří měli děti, byli ve vztahu spokojenější a jejich touha přitom neklesla. U žen děti touhu naopak tlumily.

Já vím, zní to trochu jako hodina statistiky. Ale stačí si to přeložit do obyčejné ložnice. On může mít chuť stejně jako před lety, protože se pro něj vlastně nic nezměnilo. Ona ji ztrácí, protože na ni doma dopadá čím dál více práce. Oba přitom mohou upřímně nechápat, co se s tím druhým děje.

On si odmítnutí vyloží osobně. Začne si myslet, že už ho nechcete, že je něco s ním nebo s vaším vztahem. Vy se zase cítíte pod tlakem a provinile, protože by „to přece mělo fungovat“. Z jednoho unaveného večera se snadno stane tichá válka, ve které nikdo nechápe pravidla.

Studie přitom nabízí docela smířlivé vysvětlení. Nejde o to, že by jeden z vás miloval méně. Každého z vás prostě pohání trochu jiné palivo. A to jeho se v nádobí a kroužcích nespotřebovává tak rychle jako to vaše.

Abychom byly ke studii férové: jde o menší vzorek převážně vzdělaných Australanů, kteří o sobě vypovídali sami a jen v jednom okamžiku. Většina z nich navíc ještě neměla děti a jen 17 mužů popsalo svůj vztah jako nevyrovnaný. Obrázek to tedy není konečný. Do skládačky ale zapadá přesně.

Představte si, že celý den nosíte na zádech batoh. Nikdo ho nevidí, ani vy si ho po čase nevšímáte. Jsou v něm termíny u doktora, velikosti dětských bot, seznam, co chybí v lednici, a vzpomínka, že je potřeba podepsat žákovskou.

Večer si ho nesundáte. Jdete s ním do sprchy i do postele. A pak se máte cítit lehce, uvolněně a svůdně.

Výzkumnice to pro svou univerzitu řekly velmi přímo: nízká touha není vnitřní sexuální porucha, kterou spravíte aplikací na mindfulness nebo zázračnou pomůckou z e-shopu. Nejde o problém jedné ženy, ale o společnou věc obou partnerů.

Když jsem to poprvé četla, hrozně se mi ulevilo. Nejsem rozbitá. Moje tělo mi jen poctivě hlásí, že je přetížené. Vlastně je to od něj docela rozumné.

Nejdůležitější krok je jednoduchý a zároveň nejtěžší: pojmenovat to. Nikoliv jako výčitku typu „ty nikdy nic neuděláš“, ale jako zjištění. Zkuste partnerovi říct, že jste četla o výzkumu, podle kterého ženskou touhu tlumí hlavně pocit, že všechno táhnou samy. A že se v tom poznáváte.

Většina mužů to podle mé zkušenosti nedělá ze zlé vůle. Batoh prostě nevidí, protože ho nikdy nenosili. Někdy pomůže sepsat na papír všechno, co týdně hlídáte, od kroužků po zubaře. Samotný seznam totiž bývá větší zjištění než hodina debat.

Pak si zkuste rozdělit celé oblasti, nikoliv jednotlivé úkoly. Nejde o to, aby partner „pomohl s nákupem“, když mu napíšete, co koupit. Jde o to, aby nákupy celé převzal, včetně myšlení na to, co dochází. Teprve tehdy vám z batohu opravdu něco ubude.

A dopřejte si trpělivost. Touha se nevrátí přes noc jen proto, že on jednou vyluxuje. Vrací se pomalu, s pocitem, že jste v tom dva a že si můžete večer odložit batoh u dveří ložnice.

Myslím na všechny ty večery, kdy jsem se cítila provinile, že nemám chuť. Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, byla bych na sebe mnohem laskavější.

Vaše touha pravděpodobně nikam nezmizela. Jen se schovala pod hromadu prádla, kalendář plný kroužků a neustálé myšlení za dva. Až bude mít více prostoru, má velkou šanci se vrátit.

Nejste chladná. Nejste pokažená. Jste jen unavená z toho, že nesete víc, než je fér.

A to se dá změnit. Společně.

P.S.

Věřím, že nízká touha většinou není selhání jednoho člověka, ale zpráva o tom, jak funguje celý vztah. Rozdíl mezi „něco je se mnou špatně“ a „nesu víc, než je fér“ mění úplně všechno: místo studu přichází rozhovor. A rozhovor je první krok k tomu, aby se v ložnici zase dýchalo lehčeji. Jestli vám dává smysl číst texty, které převádějí výzkum do obyčejného života párů, budu vděčná za vaši podporu.