Článek
Znáte to. Je nedělní odpoledne, venku prší a vy dostanete skvělý nápad: zahrajeme si „Člověče, nezlob se!“. Rozložíte hrací plochu, dcera si vybere červené figurky, protože červená je přece nejhezčí, a první půlhodina vypadá jako z reklamy na rodinné štěstí. Smějeme se, počítáme políčka, fandíme si.
Pak padne šestka. Vaše. A vy, protože pravidla jsou pravidla, vyhodíte její figurku těsně před domečkem.
Zbytek asi tušíte. Ticho, které trvá přesně dvě vteřiny, pak se roztřese spodní ret a přijde pláč, jako by se právě zřítil celý svět. Figurky letí ze stolu, kostka se kutálí pod gauč a vy sedíte nad hromadou barevného plastu a přemýšlíte, kde se stala chyba. Byla jsem moc tvrdá? Neměla jsem ji nechat vyhrát? A není to náhodou tím, že ji rozmazlujeme?
Přiznám se, že u nás doma proběhla podobná scéna vícekrát, než bych chtěla. A pokaždé jsem v sobě nesla zvláštní směs studu, bezmoci a trochu i vzteku. Dnes už vím, že odpovědi leží úplně jinde, než jsem je tehdy hledala.
Motor jede naplno, brzdy se teprve montují
Představte si auto, které má silný motor, ale brzdy mu v továrně teprve dodělávají. Přesně tak nějak funguje mozek malého dítěte. Emoce, tedy zklamání, vztek i smutek, jedou naplno od prvních dnů života. Zato část mozku, která je umí přibrzdit, dozrává pomalu a postupně.
Já vím, zní to trochu jako hodina biologie ze střední školy. Jenže právě v tom je klíč k celé scéně u kuchyňského stolu.
Vědci z Pittsburghské univerzity pod vedením Susan Perlmanové to vyzkoušeli velmi názorně. Jak popisuje tamní psychiatrické pracoviště, nechali 22 dětí ve věku tři až pět let hrát počítačovou hru, ve které jim animovaný pes na poslední chvíli ukradl vytouženou cenu. Děti přitom měly na hlavě speciální čepici, která měřila aktivitu mozku.
Ve chvíli frustrace se více zapojila boční část prefrontální kůry, tedy oblast za čelem, která pomáhá zvládat emoce. A u dětí, které se podle rodičů snadno rozčílí, musela pracovat ještě usilovněji.
Co z toho plyne pro nás? Když vaše dítě po prohře pláče, jeho mozek nepracuje špatně. Pracuje naplno. Brzdy jen zatím nemají dost síly na tak prudký kopec.
Proč prohra bolí více, než čekáme
Druhý důvod mě osobně dojal. Malé děti mají o svých schopnostech úžasně optimistickou představu. Moje dcera si před každou hrou byla naprosto jistá, že vyhraje. Nedoufala. Věděla to.
Není v tom sama. Mengtian Xia z Utrechtské univerzity ve své práci o sebepřeceňování v raném dětství ukázala, že čtyřleté a pětileté děti systematicky přeceňují, jak dobře úkol zvládnou – a mladší ještě více než starší. Platí to napříč kulturami, u nizozemských i čínských dětí.
Důvody jsou dva: děti zatím špatně zapracují zpětnou vazbu a jejich odhady často barví touha, aby to dopadlo dobře.
Teď si to přeneste do hry. Dítě si sedne k plánu s neotřesitelnou jistotou, že vítězství je jeho. A pak prohraje. Pro něj to není jen konec partie, ale zhroucení celého obrazu o sobě samém.
Dětská psycholožka Júlia Maria Bonetová to pro katalánský deník Ara vysvětlila přesně: sebevědomí malých dětí stojí hodně na vnějším úspěchu, takže prohru vnímají jako ohrožení vlastní hodnoty.
Pláč, křik i odchod od rozehrané hry jsou podle ní mezi druhým a sedmým rokem vývojově normální. Kolem pátého roku se u některých dětí objevují první náznaky sebeovládání. Mezi sedmým a devátým rokem mozek dozraje natolik, že se dítě dokáže podívat na věc i z jiného úhlu a uklidnit se třeba vnitřní řečí nebo humorem. Nejde tedy o špatné vychování, ale o příležitost k učení.
Hrozně se mi ulevilo, když jsem to poprvé četla. Moje dcera nebyla rozmazlená. Byla prostě pětiletá.
Nechat vyhrát, nebo nenechat?
Tahle otázka rozděluje rodiny i dětská hřiště. Odpověď leží mezi oběma tábory.
Ashley Merrymanová, spoluautorka knihy o vědě vítězství a prohry, radí postupovat chytře. Menším dětem dejte férovou šanci pomocí upravených pravidel, třeba dvojitých bodů nebo jednoho tahu zdarma, ale nikdy je nenechte podvádět. Pravidla se podle ní mají měnit mezi hrami, nikoliv uprostřed rozehrané partie. Doporučuje také hry, ve kterých rozhoduje hlavně náhoda. Kostka je nestranná a nikoho neshazuje.
Psycholožka Sara Dimermanová ve stejném článku varuje, že neustálé vítězství buduje v dítěti falešné sebevědomí. Děti totiž moc dobře poznají, kdy jsme jim výhru „darovaly“.
Mně osobně pomohlo myslet na to jako na autoškolu. Instruktor má u sebe vlastní brzdový pedál a začátečníkovi zpočátku leccos usnadní. Nepodvádí, jen chce, aby se žák vůbec rozjel. A postupně pomoc ubírá. S přibývajícím věkem proto můžeme přidávat hry, kde rozhoduje i strategie, a úlevy pomalu rušit.
Pozor jen, abychom kvůli slzám deskovky úplně nezavřely do skříně. Hraní má hodnotu, o které se moc nemluví.
Psychologové Geetha Ramaniová a Robert Siegler zjistili, že předškoláci, kteří hráli jednoduchou deskovou hru s očíslovanými políčky v řadě, se zlepšili v počítání, poznávání číslic i porovnávání čísel. Stačily čtyři patnáctiminutové partie a zlepšení bylo patrné ještě po devíti týdnech, jak informoval portál ScienceDaily.
Co dělat, když už slzy tečou
Nejdůležitější rada je zároveň ta nejtěžší: zůstaňte klidné.Dítě si ve chvíli bouře půjčuje vaše brzdy, dokud nemá vlastní. Když se rozčílíte také, řítí se z kopce obě auta najednou.
V akutní chvíli nepomáhá výklad, že „je to jen hra“. Pro dítě to v tu chvíli jen hra není. Pomáhá pojmenovat, co cítí: „Jsi hrozně zklamaná, protože sis moc přála vyhrát. Chápu.“ Obejmout, počkat. Vysvětlování nechte na dobu, kdy se emoce usadí.
Když je po bouřce, můžete si o všem v klidu promluvit, třeba při večerním čtení. Pomáhá také ukazovat, že prohrávat umíte vy samy. Nahlas a s lehkou nadsázkou: „No teda, zase jsem prohrála! Mrzí mě to, ale příště vás porazím.“ Děti se učí hlavně tím, co vidí, nikoliv tím, co jim říkáme.
Vyzkoušejte i kooperativní hry, ve kterých hrajete všichni společně proti hře, ne proti sobě. A oceňujte snahu a férovost, ne výsledek. Věta „Líbilo se mi, jak jsi dohrála až do konce, i když se ti nedařilo“ má pro dítě větší cenu než jakékoli „Výborně, vyhrála jsi“.
Hranici je ovšem dobré mít. Bití, zlé nadávky nebo opakované ničení věcí normalizovat nechceme ani u malého dítěte. Klidně řekněte: „Chápu, že se zlobíš, ale házet kostkou po bratrovi nebudeme.“ Pocity jsou v pořádku, jakékoliv chování ne.
Každá prohra je malý trénink
Nedávno jsme si doma zase zahrály „Člověče, nezlob se!“. Dcera prohrála. Spodní ret se rozklepal, oči se zaleskly… a pak se zhluboka nadechla a řekla: „Tak ještě jednou. Teď tě porazím.“
Přiznám se, že slzy v očích jsem pak měla já.
Neznamená to, že máme hotovo. Příští týden možná zase poletí figurky ze stolu. Už ale vím, že taková scéna není selhání – ani její, ani moje. Je to trénink. Brzdy se montují pomalu, šroubek po šroubku, a my u toho máme to nejdůležitější místo: sedíme hned vedle.
Takže až u vás příště skončí nedělní odpoledne u rozházených figurek a uplakaného obličeje, nadechněte se. Vaše dítě není rozmazlené a vy nejste špatná máma. Učíte se to spolu. Zvládnete to. My všechny to zvládneme.
P.S.
Věřím, že nám nejvíce pomáhá, když chování dětí nečteme jako zlou vůli, ale jako obraz toho, kde se zrovna nachází jejich vývoj. Pláč nad prohranou hrou není rozmazlenost, je to nezralý systém brzd, který se učí fungovat – a my mu při tom můžeme pomáhat svým klidem. Jestli vám dává smysl číst texty, které převádějí výzkum do každodenního rodičovství a nic nepřikrášlují, budu vděčná za vaši podporu. Pomůže mi dál hledat studie, které nám mámám ulehčí život, a psát o nich tak, aby si z nich každá z nás odnesla něco, co hned večer využije doma u stolu.
