Článek
Znáte ten pocit naprosté frustrace. Sedíte na důležité pracovní poradě, před sebou máte perfektně zpracované podklady, všechna rizika detailně zanalyzovaná, a přesto mlčíte. Křečovitě svíráte propisku a v duchu si říkáte: „Co když tam mám nějakou malou chybu? Radši to ještě zkontroluju, než s tím půjdu ven.“
A pak si vezme slovo váš kolega. Ten samý kolega, o kterém všichni moc dobře vědí, že se přípravě věnoval sotva deset minut cestou v tramvaji. Svou polovičatou a naprosto nedomyšlenou myšlenku ale odprezentuje s takovou vervou a slepým sebevědomím, že mu všichni v místnosti nadšeně přikyvují. Šéf mu obratem nabídne vedení nového projektu, zatímco vy tam jen tiše sedíte, polykáte pocit nespravedlnosti a přemýšlíte, jak je tohle vůbec možné. Proč v životě neustále vyhrávají ti, kteří jsou tak trochu… mimo realitu?
Sama to moc dobře znám. My ženy jsme zkrátka často vychovávány k tomu, abychom byly hodné, racionální, opatrné a hlavně abychom stály nohama pevně na zemi. Trpíme syndromem podvodnice, neustále zlehčujeme své vlastní kvality a čekáme, až budeme stoprocentně připravené. Teprve pak si dovolíme zvednout ruku. Naše opatrnost funguje jako pomyslná bezpečnostní brzda ve sportovním autě. Problém je ale v tom, že se s takto zataženou brzdou nikdy doopravdy nerozjedeme.
Dlouho jsem si myslela, že přehnané sebevědomí bez perfektního krytí je prostě jen arogance. A pak se mi do rukou dostal naprosto šokující výzkum z oblasti behaviorální psychologie, který celý můj pečlivě vystavěný, racionální svět otočil vzhůru nohama. Ukázalo se totiž, že lidé, kteří se nám zdají tak otravně sebevědomí, vlastně využívají fantastický biologický hack. Mají obrovskou a zcela neférovou výhodu.
Proč se vyplatí lhat sám sobě
Když se vědci začali zabývat tím, co vlastně spojuje ty absolutně nejúspěšnější lidi na světě – od vrcholových manažerů po vizionáře zakládající miliardové firmy – narazili na nečekaný vzorec. Nebyla to vyšší inteligence. Nebyla to ani lepší pracovní morálka. Byl to jejich specifický vztah k realitě.
Podle rozsáhlých psychologických studií zaměřených na vliv sebevědomí na úspěch lidé, kteří jsou ohledně své budoucnosti a svých schopností mírně „delusional“ (tedy žijí v mírné iluzi a sebeklamu), soustavně překonávají, a dokonce i finančně převyšují zaryté realisty.
Jak to funguje v praxi? Takový mírně „vyšinutý“ člověk pravidelně přeceňuje své vlastní schopnosti i míru kontroly, kterou má nad svým okolím. Zní to jako dokonalý recept na katastrofu, že? Jenže psychologové upozorňují na kouzlo takzvané strategické iluze. Zatímco realista si vytyčí naprosto bezpečný cíl a čeká na absolutní jistotu, než udělá vůbec první krok, snílek si rovnou nastaví nereálný, obrovský cíl. Právě proto, že upřímně věří ve svůj úspěch (byť k němu objektivně nemá veškeré předpoklady), vrhne se okamžitě do akce.
Strategická iluze vytváří obrovské momentum. Dává věci do pohybu mnohem dřív, než se vůbec objeví první důkazy o tom, že by to skutečně mohlo vyjít. A právě tento pohyb vpřed je v devadesáti procentech případů tím, co nakonec z nerealistického snu udělá hmatatelnou realitu.
Váš mozek má tajný filtr na špatné zprávy
Základem tohoto neprůstřelného sebevědomí ale není jen prázdná póza. Je to tvrdá neurobiologie. Náš mozek je od přírody tak trochu optimista, ovšem u těch nejúspěšnějších lídrů funguje jeden proces extrémně efektivně. Odborníci mu říkají asymetrické učení.
Snímky z fMRI (funkční magnetické rezonance) přesně ukazují, jak náš mozek reaguje na nové informace. Představte si to jako dva různé e-mailové filtry ve vaší hlavě:
- Složka „Důležité“: Když člověk orientovaný na obrovský úspěch dostane dobrou zprávu nebo drobnou pochvalu, jeho mozek ji okamžitě zpracuje, uloží a na jejím základě významně vylepší představu o vlastní dokonalosti.
- Složka „Spam“: Když ale obdrží zpětnou vazbu, která naznačuje, že by mohl selhat, jeho mozek ji jednoduše utlumí, zlehčí nebo ji úplně ignoruje.
Tato schopnost mozku přeskakovat negativní informace není žádnou chybou v matrixu. Jde o neuvěřitelný mechanismus přežití. Díky této sebevědomé aroganci se totiž tito lidé nevzdávají po prvním, druhém ani desátém neúspěchu. Vidí obrovské příležitosti a páky přesně v těch místech, kde my zarytí realisté vidíme jen betonové zdi, zákazy a limity.
Pole zkreslené reality: Oblečte si plášť vizionáře
Mnozí legendární CEO (ředitelé obrovských firem), jako byl třeba Steve Jobs, byli přímo proslulí svým „polem zkreslené reality“ (reality distortion field). Měli schopnost natolik obsedantně věřit v neuskutečnitelnou budoucnost, až o ní dokázali přesvědčit celé své okolí. Ostatní se k jejich vizi přidali tak masivně, že tu vysněnou realitu nakonec svými silami sami vybudovali. Sama iluze se tak stala pravdou.
To ale neznamená, že od zítřka máme všechny zahodit zdravý rozum a začít se chovat jako nebezpeční egomaniaci. Znamená to však, že bychom na sebe měly začít být mnohem štědřejší.
Až budete příště sedět nad inzerátem na vysněnou práci nebo zvažovat rozjezd vlastního projektu a v hlavě se vám rozezní ten tichý, racionální hlásek: „Nemáš na to praxi, nesplňuješ třetinu požadavků, buď přece realistka,“ vzpomeňte si na tento výzkum. Být za každou cenu racionální je totiž luxus, který vás nadále udrží jen v průměru.
Zkuste si zítra na malý moment obléct ten neviditelný plášť „mírně vyšinutého snílka“. Trochu přehánějte o svých schopnostech. Záměrně podceňte rizika. Půjčte si špetku toho bláznivého sebevědomí od svého mužského kolegy z porady. Věda totiž mluví jasně: ti, kteří se odváží věřit, že jsou o něco lepší a silnější, než ukazuje dnešní realita, se jimi nakonec doopravdy stanou. Tak si dovolte být občas trochu bláznivé – vaše budoucí já vám za to poděkuje.
P.S.
Díky, že čtete! Doufám, že už zítra na poradě zkusíte nechat tu racionální brzdu trochu povolenou. Pokud vám tento vhled do světa „strategické iluze“ dodal odvahu konečně zvednout ruku a přestat o sobě pochybovat, budu moc ráda za vaši finanční podporu. Odkaz najdete níže.
